Matěj Konečný

Inscenace přenese diváka zpět do dětství, vyvolává nostalgické pocity, dokonce i fyzické, při vzpomínkách na rodinu, babičku s dědečkem,...

Divadlo se dělá dobrý, špatný a v Brně. Poslední zmíněné mám moc rád, jen do Brna moc nejezdím. (Měl bych s tím něco dělat.) Havelkova inscenace mě v tom utvrdila. Jeden neví na co kouká, i když to ví moc dobře. Jeden neví co si má myslet, i když to ví moc dobře. A jeden neví co už je moc, i když to ví moc dobře. A pak je tady to "moc" co je na divadle. Je to jiné "moc" než ve skutečnosti a divák disponující rozumem, schopný jej během sledování inscenace užívat, jej přijímá. Co totiž může být moc, pokud jde o znak?
Znak má mít možnost zobrazovat něco co je moc, proto abychom se skutečnému "moc" mohli vyhnout a mohli nad ním uvažovat.
Amen.

Viděno ze záznamu v době covidové.
Poměrně komplikovaná hra ztvárněna tak, abych během sledování neztratil pojem o tom kdo co kde a proč. To je záležitost složitá a zde mimořádně povedená. Během představení jsem se bavil a musím říci, že je škoda, že představení již není možno viděti naživo.

Viděno online v době covidové. Inscenace je zajímavá svou dispozicí, jelikož je hrána v hledišti, chvílemi může vznikat drobný zmatek v postavách.