Zeyer

Po představení názor A: "A to mělo být vtipné?" - "No, aspoň tam běhal nahej"; názor B: "Skvelé výkony hercov". Přidám svůj názor C: Big brother po dánsku ... hra, která probudí komunikaci, tříbí názory. Mě teď Činoherák baví jako v 90. letech. První půlka mne rozesmála, po přestávce to bylo těžší (podobně jako K.Š.E.F.T.), k zamyšlení. A po představení to zůstalo pod kůží. Z výkonů nechci vyzdvihovat nikoho, herci jsou v Komuně skvělý tým. 10 % odečítám za monotónní hudbu v první části. Klipovitost představení je funkční, padající sníh, útržky hádky při otevírání dveří, konzumace špaget, dobrá práce zvukařů. Divadlo se nebojí nových témat.

Hra se mi líbila, ač některé scény byly značně naturalistické - jak jsem starší, už to hůře snáším :-). Vyhovovalo mi, že se režie držela literární předlohy, že se nesnažila o aktualizace ... ono to ani není potřeba, téma je nadčasové, pochopitelné tehdy, nyní i příště. Problematická může být pro někoho délka představení, za mne v pořádku. Potěšil mne Tomáš Petřík, kterého jsem v Labyrintu před mnoha lety viděl v Úplném zatmění, je to výborný herec. A ostatní - jejichž jména si už nevzpomenu - podávali taky kvalitní výkony. Prostor divadla má stále zajímavou atmosféru.

Čím to kladné hodnocení kritiků, vyšší než hodnocení diváků? Důvodem může být, že bez znalosti "základní" Hedy Gablerové můžou některé roviny dramatu uniknout. Chce to aspoň vědět, že Heda chce všemi manipulovat i manželem Jörgenem, až nakonec padá do vlastní pasti, že její ctitel Eilert se vrací, aby začal znovu a získal úspěch. Pak může kritik a osvícený divák docenit přidanou hodnotu Niny Segal - prolínání filmařského prostředí s původními replikami, opakování záběrů se stupňováním emocí, citové svlékání se hlavní hrdinky. Hra vrcholí trojjedinou Martou Dancingerovou - 1. Ibsenova Heda Gablerová; 2. filmová diva dle Segal; 3. součást ČK.

Ač nejsem extra fanoušek muzikálů, většinou to ve mně nic moc nezanechá (např. Tajemství v Divadle Kalich), ale tohle na Silvestra bylo to nejlepší, co jsem v roce 2024 viděl. Bulel jsem jako kráva, smál jsem se jako magor, proběhly tam všechny možné emoce a odcházel jsem s tím nej nej pocitem. Doteď je mi záhadou, jak se Uljaně Donátové tohle povedlo vystavět. Člověk písničky zná, ale udělat z nich organický celek bych tipoval, že je nemožné. Výkony a zpěv stejně perfektní jako děj.

Příjemné představení, solidní děj, na Biograf láska to nemá, přesto divák dostane oblíbené písničky, pár vtipů, námět na zamyšlení, není to vůbec špatné.

Hodnotí se mi rozporuplně ... Můj tříčlenný doprovod byl nadšený a vánoční dárek se vyvedl. Mně z představení bylo fyzicky nedobře. Věděl jsem, že to je nejzběsilejší McDonagh, že Osiřelý západ v ČK je proti tomu růžový palouček. Za ostatní účastníky představení bych dal 95 %, ale pokud mám psát za sebe, tak víc jak 60 % dát nemůžu - ani při vědomí kvalitní režijní práce a skvělých výkonů. Nesouhlasím, že by délka byla na obtíž nebo že by to bylo bezemotivní. Příběhy s detektivními motivy mne nebaví, zde navíc ta brutalita je už moc. Tuhle depresi možná v červnu, nikoli v lednu. Ale nepochybuji, že se Pan Polštář bude hrát ještě dlouho.

Mám tohle divadlo ve škatulce bulvár a recenze na jiná představení moc jiného neslibovala. Všechno nakonec bylo JINAK. Kateřinu Brožovou jsem před lety viděl ve Snech z Nového Yorku v Karlíně ... jak to dělá, že je stále okouzlující? Navíc je to profesionálka, role má mnoho textu, zvládla to skvěle, uvěřitelně. Petra Motlocha jsem viděl naposledy v ND a mně se na menší scéně líbí. Na závěr OSOBNÍ přítomnost Stefana Vögela byla příjemným překvapením, což pro mne - překladatele z němčiny - byla třešnička na dortu. Jak jsem nic nečekal a myslel, že se budu bavit maximálně nad trapností, tak jsem odcházel v dobrém rozpoložení.

Kdo něco podobného zažil - pravdivé, autentické, občas i docela vtipné. Hlavní představitel je sympatický, uvěřitelný, role mu sedne. Díky!

Originální téma, na začátku lehce i švanda (na čemž má lví podíl Šanda), postupně z toho mrazí a celkově mne to "vysálo". Přesto v člověku něco zůstane, téma postižených, nevěry, falše a upřímnosti - inteligentní zábava.

Hráče jsem četl na gymplu, nebylo to dlouhé, abych měl nějakou povinnou četbu. A tak jsem ze sentimentu i z respektu k té dávné inscenaci zašel ... nic nového mi to nepřineslo. Ondřej Rychlý podává profesionální výkon, ostatní ho dobře doplňují, ale na můj vkus přílišná show. Jenže na druhou stranu, jak tu hru v dnešní době pojmout. Klobouk dolů za odvahu dát na prkna Gogola, neurazí, nenadchne. V současném hvězdném repertoáru ČK pro mne nejméně zajímavé představení, což nic nemění na tom, že je to zpracováno kvalitně.

Tramvaj do stanice Touha se mi v Činoheráku líbila více, ale nemyslím, že by to bylo lepším zpracováním. Obě představení jsou kvalitní, jenže odjakživa mi je Kočka méně sympatická - i ten film. Děj je na můj vkus moc americký, milionáři, dědictví, přetvářka ... Tramvaj mne oslovuje víc, i díky tomu emigrantovi Kowalskému a nadčasové Blanche Dubois - na Kočku se nedokážu tak naladit a nevím ani, co by se dalo udělat lépe. Překlad, hudba, herecké výkony (potěšila mne Naďa Konvalinková), režie - vše ok.

Příjemné představení v takovém dosavadním standardu všech Williamsů. Divák dostane, co potřebuje, a více netřeba :-)

Legrace od začátku do konce, přitom inteligentní, k zamyšlení. Takový Činoherák se mi líbí.

Tématem i věkem mi byl hlavní hrdina blízký a Vasil Fridrich mne okouzlil. Pamatuji ho kdysi z Celetné - tehdy ke mně ty emoce nepřicházely. Mezitím dozrál - tohle je JEHO herecký koncert. V jiném představení ČK se dokáže zas upozadit, nehraje v jednom módu, divák nevidí herce, vidí postavu (chválu jsem slyšel i na jeho TV účinkování, nemůžu posoudit, jen doufám, že zůstane u divadla). Odpočinul jsem si a pobavil se na sto procent.

Podle dosavadních hodnocení jsem šel na představení bez očekávání ... odešel jsem spokojený a přál bych mu víc nadšených diváků ... ten kus si to zaslouží - ať už sci-fi předloha (klasika, pro mne novinka), tak Jaša Koceli a jeho pojetí. Slovinsko je v umění progresivní země, tvůrci se nebojí propojovat žánry, pracovat s prostorem, publikem, vizuální stránkou, kostýmy, světelnými efekty a přitom to není jen vnějškovost. Přesouvání schodišť je dobrý nápad = systém masíruje své alfy, bety mínus atd. To není budoucnost, tohle už žijeme, aniž by nám to docházelo. Herci byli výborní. Svěží závan od jihu do české - občas zatuchlé - kotliny!