Zahradníček / Vše mé je tvé

Moje první zhlédnutá inscenace divadelního spolku JEDL. Jsem nadmíru spokojená. Skvělí Lucie Trmíková a Saša Rašilov. Po právu inscenace posbírala ceny. Určitě jsem nebyla naposled na spolku Jedl.

Skvělý S. Rašilov!

Inscenace, která byla nominována na několik Cen divadelní kritiky, kvůli čemuž jsem měla velká očekávání, která se ale nenaplnila. Lucie Trmíková byla vynikající, každou svou krátkou etudkou okořenila jinak velmi pomalé tempo inscenace, navíc jsem hltala každé její slovo, pohyb, gesto? Scéna mě také zaujala - byla chytře a funkčně vymyšlena. Ale vůbec mě nezaujal výkon Saši Rašilova, což pak samozřejmě narušilo i můj celkový dojem z této inscenace. Velmi pomalé tempo, patetičnost a nečitelnost jeho projevu mě bohužel nepřesvědčily o tom, že tohle je inscenace, kterou bych si neměla nechat ujít.

Sledovat tvorbu JEDLu za poslední roky je radost. Představení Zahradniček je velmi silné ve své jednoduchosti - netlačí na emoce a zbytečně nepřibarvuje. Řada pěkných obrazů a replik, které budu mít v hlavě ještě dlouho.

Celý děj je odvyprávěn formou životopisu hned v úvodu, takže všechny momenty ze života jsou předem očekávané a představení tím ztrácí jakýkoliv moment překvapení či očekávání věcí příštích. Herecké výkony jsou však velmi dobré.

Silné a dojemné.

Zdařilá inscenace se silným, dojemným závěrem. Během sledování mě napadlo jen několik drobných výhrad: třebaže byl herecký výkon obou hlavních protagonistů jistě kvalitní, v úloze Jana Zahradníčka bych si představoval někoho křehčího, subtilnějšího, někoho zjevně životem stiženého, jakéhosi "padesátiletého studenta", zajíkavého, jakkoli s pevnou vírou a mravními zásadami kdesi v hloubi. A celé představení by mohlo být o něco delší, více a intenzivněji gradovat, nebál bych se pustit tam víc patosu. Celé to bylo na můj vkus až příliš civilní, normalizující, ale snad právě to bylo záměrem tvůrců.

Po zklamání z Pustiny podle Eliota (od stejného divadelního souboru) tentokrát hodnotný, i když obsahem značně tísnivý, umělecký zážitek. Tragický osud manželů Zahradníčkových prizmatem jejich korespondence zobrazený jímavě dvojicí herců z první současné divadelní garnitury (Trmíková, Rašilov). Na scéně se jako v Pustině opět vaří, ale zde to do kontextu hry daleko lépe zapadá. Režisér Nebeský se tentokráte vyvaroval nesrozumitelných symbolů a inscenace se niterností blíží Soukromým rozhovorům podle Bergmana.

Myslím si, že by Lucie Trmíková měla dostávat jednu Thálii denně. Její Marie Zahradníčková je nádherná bytost s přirozenou moravskou intonací. Není patetická, byť jsme svědky tragédie antických rozměrů.
A do ní zní tóny trubky a voní zeleninová polévka - Marie ji chystá pro Jana, který přichází domů zemřít.

Moje první zhlédnutá inscenace divadelního spolku JEDL. Jsem nadmíru spokojená. Skvělí Lucie Trmíková a Saša Rašilov. Po právu inscenace posbírala ceny. Určitě jsem nebyla naposled na spolku Jedl.

Skvělý S. Rašilov!

Inscenace, která byla nominována na několik Cen divadelní kritiky, kvůli čemuž jsem měla velká očekávání, která se ale nenaplnila. Lucie Trmíková byla vynikající, každou svou krátkou etudkou okořenila jinak velmi pomalé tempo inscenace, navíc jsem hltala každé její slovo, pohyb, gesto? Scéna mě také zaujala - byla chytře a funkčně vymyšlena. Ale vůbec mě nezaujal výkon Saši Rašilova, což pak samozřejmě narušilo i můj celkový dojem z této inscenace. Velmi pomalé tempo, patetičnost a nečitelnost jeho projevu mě bohužel nepřesvědčily o tom, že tohle je inscenace, kterou bych si neměla nechat ujít.

Sledovat tvorbu JEDLu za poslední roky je radost. Představení Zahradniček je velmi silné ve své jednoduchosti - netlačí na emoce a zbytečně nepřibarvuje. Řada pěkných obrazů a replik, které budu mít v hlavě ještě dlouho.

Celý děj je odvyprávěn formou životopisu hned v úvodu, takže všechny momenty ze života jsou předem očekávané a představení tím ztrácí jakýkoliv moment překvapení či očekávání věcí příštích. Herecké výkony jsou však velmi dobré.

Silné a dojemné.

Zdařilá inscenace se silným, dojemným závěrem. Během sledování mě napadlo jen několik drobných výhrad: třebaže byl herecký výkon obou hlavních protagonistů jistě kvalitní, v úloze Jana Zahradníčka bych si představoval někoho křehčího, subtilnějšího, někoho zjevně životem stiženého, jakéhosi "padesátiletého studenta", zajíkavého, jakkoli s pevnou vírou a mravními zásadami kdesi v hloubi. A celé představení by mohlo být o něco delší, více a intenzivněji gradovat, nebál bych se pustit tam víc patosu. Celé to bylo na můj vkus až příliš civilní, normalizující, ale snad právě to bylo záměrem tvůrců.

Po zklamání z Pustiny podle Eliota (od stejného divadelního souboru) tentokrát hodnotný, i když obsahem značně tísnivý, umělecký zážitek. Tragický osud manželů Zahradníčkových prizmatem jejich korespondence zobrazený jímavě dvojicí herců z první současné divadelní garnitury (Trmíková, Rašilov). Na scéně se jako v Pustině opět vaří, ale zde to do kontextu hry daleko lépe zapadá. Režisér Nebeský se tentokráte vyvaroval nesrozumitelných symbolů a inscenace se niterností blíží Soukromým rozhovorům podle Bergmana.

Myslím si, že by Lucie Trmíková měla dostávat jednu Thálii denně. Její Marie Zahradníčková je nádherná bytost s přirozenou moravskou intonací. Není patetická, byť jsme svědky tragédie antických rozměrů.
A do ní zní tóny trubky a voní zeleninová polévka - Marie ji chystá pro Jana, který přichází domů zemřít.

Silné a dojemné.

Skvělý S. Rašilov!

Myslím si, že by Lucie Trmíková měla dostávat jednu Thálii denně. Její Marie Zahradníčková je nádherná bytost s přirozenou moravskou intonací. Není patetická, byť jsme svědky tragédie antických rozměrů.
A do ní zní tóny trubky a voní zeleninová polévka - Marie ji chystá pro Jana, který přichází domů zemřít.

Inscenace, která byla nominována na několik Cen divadelní kritiky, kvůli čemuž jsem měla velká očekávání, která se ale nenaplnila. Lucie Trmíková byla vynikající, každou svou krátkou etudkou okořenila jinak velmi pomalé tempo inscenace, navíc jsem hltala každé její slovo, pohyb, gesto? Scéna mě také zaujala - byla chytře a funkčně vymyšlena. Ale vůbec mě nezaujal výkon Saši Rašilova, což pak samozřejmě narušilo i můj celkový dojem z této inscenace. Velmi pomalé tempo, patetičnost a nečitelnost jeho projevu mě bohužel nepřesvědčily o tom, že tohle je inscenace, kterou bych si neměla nechat ujít.

Po zklamání z Pustiny podle Eliota (od stejného divadelního souboru) tentokrát hodnotný, i když obsahem značně tísnivý, umělecký zážitek. Tragický osud manželů Zahradníčkových prizmatem jejich korespondence zobrazený jímavě dvojicí herců z první současné divadelní garnitury (Trmíková, Rašilov). Na scéně se jako v Pustině opět vaří, ale zde to do kontextu hry daleko lépe zapadá. Režisér Nebeský se tentokráte vyvaroval nesrozumitelných symbolů a inscenace se niterností blíží Soukromým rozhovorům podle Bergmana.

Moje první zhlédnutá inscenace divadelního spolku JEDL. Jsem nadmíru spokojená. Skvělí Lucie Trmíková a Saša Rašilov. Po právu inscenace posbírala ceny. Určitě jsem nebyla naposled na spolku Jedl.

Sledovat tvorbu JEDLu za poslední roky je radost. Představení Zahradniček je velmi silné ve své jednoduchosti - netlačí na emoce a zbytečně nepřibarvuje. Řada pěkných obrazů a replik, které budu mít v hlavě ještě dlouho.

Zdařilá inscenace se silným, dojemným závěrem. Během sledování mě napadlo jen několik drobných výhrad: třebaže byl herecký výkon obou hlavních protagonistů jistě kvalitní, v úloze Jana Zahradníčka bych si představoval někoho křehčího, subtilnějšího, někoho zjevně životem stiženého, jakéhosi "padesátiletého studenta", zajíkavého, jakkoli s pevnou vírou a mravními zásadami kdesi v hloubi. A celé představení by mohlo být o něco delší, více a intenzivněji gradovat, nebál bych se pustit tam víc patosu. Celé to bylo na můj vkus až příliš civilní, normalizující, ale snad právě to bylo záměrem tvůrců.

Celý děj je odvyprávěn formou životopisu hned v úvodu, takže všechny momenty ze života jsou předem očekávané a představení tím ztrácí jakýkoliv moment překvapení či očekávání věcí příštích. Herecké výkony jsou však velmi dobré.