Perplex

Autor navázal na klasiky absurdního divadla. Děj hry záměrně zdánlivě nedává smysl, což má vést k hledání myšlenek existenciálního rázu. Opodstatnění Mayenburgových postupů a jejich úspěšnost v experimentálním dramatu je věcí názoru. Každopádně hra poskytuje tvůrcům a hercům nespočet možností. Režisérka N. Deáková komedii inscenovala s lehkostí, přišla s řadou nápadů, které s pomocí svého týmu dobře rozvinula. Nelze nezmínit volnější naložení s koncem, které původní text nezanedbatelně obohatilo, aniž by jej popřelo. Dobře vedení herci se v nesnadném tvaru zorientovali a obstáli.

75% Natália Deáková v inscenaci Mayenburgovy hry s citem pro vtip a pointu nechává rozehrát jednotlivé scénky. Jedna absurdní situace střídá druhou a stejně tak herci přecházejí z jedné postavy do druhé místy tak rychle a plynule, že divák sotva stačí změny včas zaznamenat. Vedle velmi podařené komedie přitom inscenace neopomíná existenciální otázky a myšlenky a smysl absurdní komedie se tak vyjevuje postupně a v plné míře krystalizuje v poslední scéně.

Otázky mířící k podstatě lidské existence, smyslu našeho bytí a smysluplnosti našeho počínání autor pokládá skrze zdařilou paralelu s procesem tvorby divadelní inscenace. Shoduje se skutečná realita s našimi vjemy? A má to vůbec všechno nějakého režiséra? Vtipné situace vycházející z absurdnosti světa běhu se proměňují v rychlých střizích, všichni čtyři herci je rozehrávají naplno, s citem pro gag a pointu. A při tom všem se boří konvence, čtvrtá stěna a ve finále i... ...ale ne, víc neprozradím, na to se již zajděte podívat sami. Doporučuji vřele!

Režisérka N. Deáková Mayenburgovu hru nevnímá pouze jako třeskutou absurdní zábavu, dívá se na ni mnohem komplexněji a snaží se odhalovat její mnohé skryté významy a podvýznamy. Jistě i za zdatného přispění dramaturgyně M. Špalové je Na Půdě k vidění zběsilá jízda výsostně sehrané čtveřice herců, která vede přesně natimovanou cestou až k závěrečnému velmi invenčně zpracovanému finále.