Macbeth

Dost nejasný výklad patří k největším problémům Khekovy inscenace. V programu přitom člověk najde dost přesnou formulaci "o čem hrát", do inscenace se ale tyto myšlenky dostávají ztěžka. Problém má inscenace také s tempem, zvlášť první půle je rozvleklá. M.Kačmarčík je Macbethem, kterého pohání spíš strach než touha po moci. Závěrečné vnějškové připodobnění Macbetha k Hitlerovi je spíše směšné než mrazivé. Vedlejší postavy se vlivem kostýmů a nevýrazné herecké charakterizace slévají v uniformní dav. Povedla se scéna, hlavně nápad s židlemi symbolizujícími mrtvoly na Macbethově cestě k moci.

Z tohoto nastudování Macbetha jsem odcházel s jedinou otázkou: "Proč byla dramaturgií vybrána zrovna tato hra, když nakonec zůstala bez jasné inscenační tváře a když divadlo nedisponuje takovým obsazením, které by odůvodnilo její nasazení?" P. Khekovi se do inscenace nepodařilo vtisknout téma, jímž by dnešního diváka mohl oslovit - z výsledku nebylo de facto vůbec jasné, o čem se tento Macbeth hrál. Pravda, režisérovi nenahrávalo do karet ani obsazení hlavně mužských rolí. Postavy ztvárňované pánskou částí souboru byly totiž dost zaměnitelné a nezajímavě odehrané. Promarněná šance.

Inscenaci pokládám za velice nešťastnou, a tím i zbytečnou. Troskotá na otázce, kdo je onen Macbeth, kterého nám Milan Kačmarčík prezentuje – pragmatický kariérista, paranoik opájený mocí, slaboch ve vleku? Rozehrání analogie se současností zůstalo někde zastřené, snad až na ten závěr - svrhnutí tyrana (špatného vládce). Tato inscenace padá s výsledkem souboje většiny (!) herců s Hilského textem; režie pouští drmolení, nezvládnutý blankvers. Pak nemůže vyjít ani ten sebelepší záměr. Zajímavě je rozehrán scénografický plán inscenace nebo podoba, resp. procházení dějem tří čarodějnic.