Koncové světlo

Čekal jsem od toho trochu víc, konkrétně třeba trochu víc tuc-tuc-jakože-techno momentů, jak to bylo v traileru. Když ale tenhle moment, kdy Jindřiška Dudziaková tancuje na trojúhelníkovitý věci s prázdnýma lahvema přišel, měl jsem z toho husinu. Rozhodně je dobrý nápad si třeba poslechnout podcast Národního divadla o týhle inscenaci, pak to dává mnohem větší smysl. Celkově to byl nicméně příjemně WTF zážitek. Jindřišku Dudziakovou nekriticky zbožňuju, tady byla opět skvělá; Magda Borová taky. Zajímavý zážitek vycházející z hodně zajímavého konceptu, ale znovu to asi vidět nepotřebuju.

Po Nebeského Králi Learovi a Mikuláškově Buržoazii se Fričovo Koncové světlo stalo s přehledem tím nejstupidnějším divadelním kusem, který jsem kdy zhlédl. Ti, kteří v průběhu hry neodešli a vydrželi až do konce, na scéně viděli kupříkladu M. Borovou politou ropou, M. Řezníčka pod maskou lišáka a všechny beze zbytku s pleší na hlavě. Skutečnost, že mají tyto věci se smrtí, jež má být ústředním motivem titulu, jen pramalou souvislost, nikoho zjevně netrápí. O děj tu totiž vůbec nejde, neboť publikum musí být přeci již dostatečně "oslněno" oněmi reflektory, které se občas vynoří z hloubi scény. (více v článku na blogu)

Tak nejhorší zhlédnutá hra. Co k tomu říci - nemá děj, nemá logiku, není jasné, co zobrazuje. Že nějaká díra je vrt se dozvím, až když to protagonista řekne. A vlastně pokud něco někdo nepojmenoval přímo, nevěděl jsem, co to znamená. A to mám fantazii bezbřehou.
Líbí se mi jedině monology k meditacím ....

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

Text chvilkami dával smysl. Kouř chvilkami nebyl. Světelné efekty včetně stroboskopu a porůznu promítání obrazů i textu také chvilkami nebyly. A byly na představení nejzajímavější. Vlastně jediné zajímavé. Řev byl. Často. Úbytek diváků během představení 17+. K přesilovce nedošlo.

Čekal jsem od toho trochu víc, konkrétně třeba trochu víc tuc-tuc-jakože-techno momentů, jak to bylo v traileru. Když ale tenhle moment, kdy Jindřiška Dudziaková tancuje na trojúhelníkovitý věci s prázdnýma lahvema přišel, měl jsem z toho husinu. Rozhodně je dobrý nápad si třeba poslechnout podcast Národního divadla o týhle inscenaci, pak to dává mnohem větší smysl. Celkově to byl nicméně příjemně WTF zážitek. Jindřišku Dudziakovou nekriticky zbožňuju, tady byla opět skvělá; Magda Borová taky. Zajímavý zážitek vycházející z hodně zajímavého konceptu, ale znovu to asi vidět nepotřebuju.

Po Nebeského Králi Learovi a Mikuláškově Buržoazii se Fričovo Koncové světlo stalo s přehledem tím nejstupidnějším divadelním kusem, který jsem kdy zhlédl. Ti, kteří v průběhu hry neodešli a vydrželi až do konce, na scéně viděli kupříkladu M. Borovou politou ropou, M. Řezníčka pod maskou lišáka a všechny beze zbytku s pleší na hlavě. Skutečnost, že mají tyto věci se smrtí, jež má být ústředním motivem titulu, jen pramalou souvislost, nikoho zjevně netrápí. O děj tu totiž vůbec nejde, neboť publikum musí být přeci již dostatečně "oslněno" oněmi reflektory, které se občas vynoří z hloubi scény. (více v článku na blogu)

Tak nejhorší zhlédnutá hra. Co k tomu říci - nemá děj, nemá logiku, není jasné, co zobrazuje. Že nějaká díra je vrt se dozvím, až když to protagonista řekne. A vlastně pokud něco někdo nepojmenoval přímo, nevěděl jsem, co to znamená. A to mám fantazii bezbřehou.
Líbí se mi jedině monology k meditacím ....

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

Text chvilkami dával smysl. Kouř chvilkami nebyl. Světelné efekty včetně stroboskopu a porůznu promítání obrazů i textu také chvilkami nebyly. A byly na představení nejzajímavější. Vlastně jediné zajímavé. Řev byl. Často. Úbytek diváků během představení 17+. K přesilovce nedošlo.

Po Nebeského Králi Learovi a Mikuláškově Buržoazii se Fričovo Koncové světlo stalo s přehledem tím nejstupidnějším divadelním kusem, který jsem kdy zhlédl. Ti, kteří v průběhu hry neodešli a vydrželi až do konce, na scéně viděli kupříkladu M. Borovou politou ropou, M. Řezníčka pod maskou lišáka a všechny beze zbytku s pleší na hlavě. Skutečnost, že mají tyto věci se smrtí, jež má být ústředním motivem titulu, jen pramalou souvislost, nikoho zjevně netrápí. O děj tu totiž vůbec nejde, neboť publikum musí být přeci již dostatečně "oslněno" oněmi reflektory, které se občas vynoří z hloubi scény. (více v článku na blogu)

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

Text chvilkami dával smysl. Kouř chvilkami nebyl. Světelné efekty včetně stroboskopu a porůznu promítání obrazů i textu také chvilkami nebyly. A byly na představení nejzajímavější. Vlastně jediné zajímavé. Řev byl. Často. Úbytek diváků během představení 17+. K přesilovce nedošlo.

Čekal jsem od toho trochu víc, konkrétně třeba trochu víc tuc-tuc-jakože-techno momentů, jak to bylo v traileru. Když ale tenhle moment, kdy Jindřiška Dudziaková tancuje na trojúhelníkovitý věci s prázdnýma lahvema přišel, měl jsem z toho husinu. Rozhodně je dobrý nápad si třeba poslechnout podcast Národního divadla o týhle inscenaci, pak to dává mnohem větší smysl. Celkově to byl nicméně příjemně WTF zážitek. Jindřišku Dudziakovou nekriticky zbožňuju, tady byla opět skvělá; Magda Borová taky. Zajímavý zážitek vycházející z hodně zajímavého konceptu, ale znovu to asi vidět nepotřebuju.

Tak nejhorší zhlédnutá hra. Co k tomu říci - nemá děj, nemá logiku, není jasné, co zobrazuje. Že nějaká díra je vrt se dozvím, až když to protagonista řekne. A vlastně pokud něco někdo nepojmenoval přímo, nevěděl jsem, co to znamená. A to mám fantazii bezbřehou.
Líbí se mi jedině monology k meditacím ....