V-M

Prozaickou předlohu od Maxe Frische jsem nečetl, leccos však napovídá, že s ní autoři adaptace naložili relativně volně a pojali to jako grotesku, místy až estrádu. To vnímám jako málo šťastné, ale pár momentů mě pobavilo. Celkově však měla být inscenace kratší: např. hudebně pojatý začátek byl skvělý, ale opravdu je nutné zopakovat následné playbackové jódlování třikrát (což je notabene otřepaný stereotyp spojovaný s Alpami, ale otázkou je, zda i s italsky hovořícím regionem Ticino) a motiv "hromu" čtyřikrát? Dojem z poněkud ad hoc poslepované a nastavované inscenace zachránila závěrečná procházka do terénu - vtipná a vtahující performance.

Pozoruhodná a myšlenkově plodná, interpretačně znepokojivá inscenace, u níž mi vadily dvě věci: Jednak nedostatečně opodstatněné užití angličtiny, resp. česko-anglické makarónštiny v první zhruba třetině. Důvodem snad bylo prostě to, že režisérka je z Německa, což podle mě nestačí. Napadla mě i možná souvislost s devadesátkovým boomem různých nových církví/sekt, jejichž zvěstovateli byli často lidé z USA. Anebo to mělo zvýšit "globální" dojem? Jako druhé minus jsem vnímal proměnlivou dynamiku s pasážemi pozvolnějšími (záměrně) plnými vyprázdněných pseudometafyzických frází. Jiné naopak - např. Nemusíš nic... - byly bez nadsázky geniální!

Zdařilá inscenace, kterou táhne především herecky excelující Václav Helšus, ač ani ostatní herci nezaostávají. Vcelku nápaditě je to řešené i scénograficky (či šířeji: technicky). A jakkoli jde primárně o hořkou komedii, celou dobu je přítomna plíživá tísnivost plynoucí z percepční nejistoty ve vztahu k realitě. To myslím bylo ukázáno dobře. Nevím, nakolik se režijní pojetí drží Zellerovy předlohy (je dost možné, že to je primárně její nedostatek), ale přijde mi, že inscenace málo graduje, zejména v závěru. Ne že by bylo finále zcela nezřetelné, ale je vlastně poněkud krotké, vezmu-li v potaz, jak zhoubné dokážou být neurodegenerativní změny.

Působivá adaptace zdánlivě málo zajímavé a pro dnešního diváka/čtenáře odtažité Sofokleovy tragédie. Silnou stránkou byla vedle hereckých výkonů tradičně scénografie a práce s prostorem, kostýmy a zejména využití videa, zvuků a hudby. (Pro mě byly tyto videovsuvky a písňový závěr nejmocnějšími momenty inscenace.) Aktualizační prvky myslím byly vesměs lepší než původní předloha, z níž se do představení patrně nedostal v původním znění ani verš. Ovšem cením si připomenutí této látky i nesnadného, byť zvládnutého vyrovnání se s ní. Morální a myšlenkové rozpory, osobní, společenská i civilizační dramata, to vše bylo skvěle vystiženo a přeneseno.

Filozofické pojednání Brach-Czainy jsem nečetl, takže nevím, co vše bylo citací a co bylo přimyšleno až při tvorbě adaptace, ale bylo to notně bizarní. Osobně mi takový typ humoru spíše nesedí a obraz všednosti, její banality, repetitivnosti a v jistém smyslu nezvratnosti bych podal spíš existenciálně, tísnivě (protože tak to vnímám). K humoru bych se uchýlil, jen pokud se objevuje i v knize, ale byla by to spíš hořká absurdita, a ne gagy laciné a vesměs otřepané. Nicméně musím přiznat, že jako celek byla inscenace velmi originální až svérázná, zapamatovatelná a jako téměř vše ve Studiu Hrdinů kvalitní v práci se scénou, efekty a zvuky.

Inscenace zcela nelineární a útržkovitá, kde jednotícím prvkem byla práce se scénografií, resp. manipulace s rekvizitami. Ta v podstatě určila polohové rozpětí celého představení od tajuplnosti a fascinovaného ohledávání přes krizi neporozumění a nedorozumění, tápavost vlastní i kolektivní identity až po absurditu a bizarnost, které jsem osobně (na rozdíl od větší části publika a dost možná i tvůrců inscenace) nevnímal jako osvobozující odlehčení, které lze sprovodit z mysli uvolněným smíchem, nýbrž jako temný, sarkastický úsměšek nad životem těkajícím mezi pastmi účelů a účílků, mezi plahočením, žvaněním, přetvářením a nesmyslným ruchem.

Velice povedená inscenace o houbách a houbaření coby českém národním sportu a dědictví. Kolážovitá v mnoha úrovních, skvěle pracující nejen s rekvizitami, světlem, zvukem a výbornou hudbou, ale i s textem (resp. jeho útržky) coby artefaktem, místy téměř v duchu konkrétní poezie. Představením se příznačně linula vůně postupně vařené chodské bramboračky z hub nasbíraných režisérem na Táborsku. Ta byla po skončení nabídnuta k ochutnání divákům. Konzumaci měl doplnit kytarový koncert. Bohužel jsem musel běžet a nevyužil tedy ani jedné z těchto sympatických nabídek, ale pro ty, co mohli zůstat, to jistě bylo dokonalé završení houbařského večera!

První polovina trochu rozpačitá (poněkud překotná polyfonie hlasů jediné knižní postavy, odříkávaných vícero herci, přičemž prakticky v doslovném znění jako v knize; jeden z herců navíc evidentně párkrát zapomněl text) a statičtější. Druhá naopak brilantní a výborně gradující ve scéně v kanalizaci i následným neutralizujícím, jaksi očistným (i doslovně) dozvukem. Vynikající práce se světlem a s rekvizitami. Nicméně asi jsem udělal chybu, že jsem cca dvě třetiny Barbovy knižní předlohy četl už před představením. Ta je totiž mnohem úvahovější a soudržnější. Naproti tomu inscenace vyzobávala jen hlavní dějovou linku a pár výraznějších reflexí.

Výborná inscenace, v níž jsou propojeny úryvky působivé Kafkovy prózy V kárném táboře, čtené reprodukovaným, poněkud bezbarvým a strojovým hlasem, výsostná zvuková stránka, vizualita a světla i herecké výkony, a to vše dohromady velmi funguje. Vřele doporučuju!

Byla to taková konspiračněteoretická meditace (nebo spíš elegie?), dovedně a sugestivně znázorňující propad do čím dál hlubších bludů. Hudba/zvuková stránka i práce s umělým pseudojazykem vynikající. Skvělá scéna, rekvizity, kostýmy. Mátla mě ovšem občasná zaškobrtnutí v projevu herců: skoro jako by kus dlouho nehráli a text (uznávám: nesnadný) pletli. Snad to byl režijní záměr s cílem navodit přirozenost, ba možná i určitou zmatenost protagonistů. Pakliže ano, bylo to nefunkční. Netvrdím, že na divadlo patří výlučně hladký projev, ale toto už bylo vykloubené z všednosti natolik, že by nemělo smysl zvyšovat dojem realističnosti zrovna takto.

První část - prolog - byla vydařená, pregnantně poukazovala na situaci malého, obyčejného, řekněme bezvýznamného jedince v soukolí systému (zdaleka ne jenom kapitalistického), což okořeňovaly velmi solidní herecké výkony a skvělá práce s hudbou i minimalistická scénografie. Naopak druhá část, včetně obšírné promluvy "hauptfigur", působila zdlouhavě a ve své improvizovanosti rozpačitě. Chápu, že se tvůrci patrně snažili alespoň v hrubých rysech vztáhnout k Büchnerově předloze (před řadou let jsem ji četl a zdá se mi, že text tohoto dramatického zlomku nebyl v inscenaci výslovně použit), ale bylo už to takové zbytečné natahování. Škoda.

Dle reakcí diváků v sále mělo představení coby komedie úspěch. Humor byl ovšem značně prvoplánový. Potíž tkví v tom, že daná problematika už není vtipná, už k ní nelze přistupovat s takovou lehkostí a povrchností. V době, kdy nám od podzimu povládnou populisté s fašisty, spousta evropských států podléhá ruským hybridním útokům, Slovensko a Maďarsko se propadly na úroveň polototality, zkrátka není férové, humorné ani vkusné vykreslovat Hitlera jako v podstatě rozumného, bodrého sympaťáka. A už vůbec jsem nepochopil aktualizaci v podobě opakovaného navážení se do pirátů. Nebylo by namístě kriticky píchnout spíš do SPD, Rajchla či motoristů?

Obecně to asi není zlé, ale můj žánr to není. Podle mě je to zkrátka špatně koncipované a napsané: Měla-li to být detektivka, chyběl mi pocit tajemna, měla-li to být parodie na ni, moc nechápu smysluplnost něčeho takového (proč by někdo koukal na parodii detektivky?), měla-li to být komedie, chyběl mi humor (pár momentů bylo tak nanejvýš úsměvných, ale k popukání se nikdo nesmál). Dianiška jako by v téhle hře coby autor i režisér ztratil dávný drive, vytratila se bezuzdná ztřeštěnost i přesahy do popkultury, které by krom pousmání vyvolaly i něco víc. Jinak je to zahrané skvěle, fajn scénografie i práce s hudbou, takže nechci odrazovat.

Drama i povídku jsem kdysi četl v literární podobě, takže to bylo příjemné oživení. Mám tyhle starší české kusy rád - ten jazyk (nejde zdaleka jen o nářečí, ale i o brilantní práci se zámlkami) a ta ryzost (ve smyslu pionýrskosti činu a počinu, neotřelosti), ta gradace i dodnes platná společenskokritcká břitkost... Právem se k Preissové čas od času některá scéna vrátí a Šaldovu divadlu patří dík a úcta, že to udělalo tak šťastně, vkusně a kvalitně. Vynikající scénografie a kostýmy, dobře vybraný hudební doprovod, skvělé výkony místních herců. Jen myslím, že druhé dějství a finále, ač nápadité, šlo pojmout ještě o něco monumentálněji.

Navštívil jsem derniéru této inscenace (škoda, že se hrálo tak krátce). Byla to pro mě především meditace o údělu exulanta, o vytržení z domovského prostředí, osobních a profesních vazeb budovaných celý život a o potácení v nejistotě a neuspokojivosti nových podmínek. Není to téma nijak nové, ale v rámci trilogie Čekárna je logickým vyústěním, navíc dobře zahraným, se skvělou hudbou, scénografií a různými oživujícími prvky. Bezmála mrazivé bylo vnímat celé představení v kontextu stupňující se agrese Ruska nejen proti Ukrajině, ale už i nepokrytě proti nám. Při sledování tragického údělu uprchlých německých Židů jsem na to nedokázal nemyslet.

Šmankote, to byl ale bizár... Ale bavilo mě to od začátku do konce. Čekal jsem, že to bude víc obrazoborecké (Gotta totiž odjakživa jemně řečeno nemusím), což sice nebylo, ale byla to taková show, lehce balancující nad propastí, se skvělými hereckými a pěveckými výkony. Egomaniactví a z něj plynoucí exhibicionismus, konformismus a fixace na kariéru či úspěch tam trio Gott - Zelníčková - Trump reprezentuje velmi přiléhavě. Osobně si myslím, že klidně mohly být karikovány ještě vyhraněněji, leč nápaditost a nasazení se tomu upřít nedalo. Jo a díky za rohlík a připomínku šílených šlágrů, z nichž některé jsem si myslel, že už v životě neuslyším.

Vynikající, brilantně napsané a výsostně zahrané představení, jež přibližuje a v jistém smyslu rehabilituje neprávem zatracovanou a tabuizovanou osobnost Emila Háchy. Po knize Víta Machálka už je to druhý podobný počin a jsem za něj vděčný. Inscenace potěšila o to víc, že důvtipně pracuje s aluzemi na texty Voskovce a Wericha, vyváženě vnáší na scénu povědomí o historickém kontextu, skvěle využívá živé hudby a v mimořádně působivém závěru zapojuje mj. znamenitou blasfemickou báseň Ivana Diviše. Můžu tedy jedině doporučit!

Uvědomuju si, že Krvavý román je značně kuriózní, bizarní slátanina (v tom nejlepším slova smyslu), ale jeho loutková adaptace souborem LokVar bohužel není pojatá nejšťastněji. Největší potíž jsem měl s triviálními humornými gagy, které by snad fungovaly na předškolní či mladší školní publikum, nicméně inscenace je určena (i s ohledem na částečně obscénní obsah a s ním spojené - nepovedené - dvojsmyslné vtípky) dospělým, jimž takové legrácky přijdou asi většinou trapné. Inscenace tedy jako by se nemohla rozhodnout, komu je vlastně určena, a vzniká tím hybrid. Každopádně jsem přesvědčen, že Krvavý román by se dal uchopit mnohem rafinovaněji.

Velice zdařilá váchalovská inscenace, skvěle koncipovaná a pracující s důmyslnými loutkami a postupy. Kreativně pojímá prostor a Váchalův odkaz vytěžuje v těch nejpodstatnějších bodech - s lehkostí, ale bez karikování. Nejsem častý návštěvník tohoto typu divadla, ale potvrdilo se mi, co už jsem víckrát slýchal, tj. že liberecké Naivní divadlo patří k našim špičkovým loutkovým scénám.

Obě performerky jsou bezesporu sympatické, čímž ovšem výčet kvalit této inscenace bohužel končí. Působilo to jako nepříliš promyšlená a narychlo připravená školní etuda: Nebylo tam ani téma, problém či otázka, k nimž by se performerky skrze herecké, taneční a pohybové prostředky vztahovaly. Uvádí se sice, že inscenace řeší mj. vztah mezi matkou a dcerou, ale to vážně asi jen v popisu. A nebylo tam ani výsostné řemeslo, a to v žádné z disciplín. Celé to zoufale nedrželo pohromadě, "humor" byl jako z besídek pro mateřskou školu, kostýmy nenápadité, pokusy narušit komfortní zónu publika trapné. Jako by si to performerky secvičily hodinu předem.

Naléhavá a potřebná inscenace, jež pojednává hned o několika aktuálních tématech zároveň. Obsahově a textově skvělé, práce s rekvizitami, kostýmy a scénou nápaditá, využití hudební složky (rapu) jakbysmet. Jen mi občas vadil snad až příliš civilní herecký projev, kdy jsem některé promluvy a hovory vnímal bezmála jako improvizaci (možná to i zčásti improvizace byla), ale v daném kontextu to celku inscenace neprospělo. Začátek představení byl méně přesvědčivý, ale postupně to získávalo spád a působivost. Nejsilnější a nejcennější byly bezpochyby reflexe osudů ukrajinských uprchlic a migrantek v ČR a našeho poměru k nim. Tam člověku úsměv hořkl.

V rámci svého žánru to bezpochyby není špatné, potíž je ovšem ta, že nejsem příznivec kabaretního/standupového humoru (představení jsem zhlédl na festivalu WTF v Liberci). Pavol Seriš je nesporně talentovaný umělec, který je pohybově na mistrovské úrovni. Jeho humor ovšem tomuto nadání často nedostojí: vtipy jsou předvídatelné, triviální, trochu jako ze základky (alespoň tak mi to přijde). Tím nechci říct, že se lidé nesmáli a nevysloužil si hlasité ovace, jen mě to prostě - byť si jsem vědom objektivních kvalit umělcových - rozesmálo tak třikrát čtyřikrát (a to nejsem milovník náročného humoru). Což je na tak dlouhé představení vcelku málo.

Přestavení jsem neviděl v A Studiu Rubín, ale v Liberci v rámci festivalu WTF. Třebaže mě jeho tematika navnadila, bohužel jsem byl zklamán. Kdybych si nepřečetl, že to má být "o samotářích, tzv. životě single, a o různých rozhodnutích, která vedou k tomuto způsobu života", pomalu by se to z toho ani nedalo vyčíst. Inscenace byla totiž málo srozumitelná, nesdělná, statická, zkrátka nudná. Potenciál tématu je přitom obrovský, zde však nebyly kladeny zajímavé otázky, utopilo se to v pseudohlubině, jalovém mlčení, podivnostech a banalitě. Mrzí mě to, herci jistě mají potenciál, jen to prostě bylo špatně napsáno, vymyšleno a zrežírováno.

Představení jsem zhlédl v rámci festivalu WTF v Liberci a jde o vynikající, nezapomenutelnou věc, která nese znaky Dianiškovy autorské a režisérské dílny v nejlepší možné podobě. Tj. divočina, nezkrotnost, humor, nápaditá práce se scénou, rekvizitami, publikem, ale i četné aluze, poučenost a trefné vidění a slyšení života a světa. Nejsem velký znalec filmové klasiky, zejména té z USA, takže připouštím, že mi leccos uniklo, ale i tak to byla náramná legrace. Mnohdy zběsilá, a přitom nebanální.

Inscenaci jsem viděl v rámci libereckého festivalu WTF. Na studentské poměry to byl bezesporu počin kvalitní a zábavný, vadilo mi pouze, že herci a herečka občas poněkud přehrávali (alespoň takový jsem měl pocit), což se k Mrożkovu textu nehodilo. Obecně si myslím, že by si zasloužil tlumenější podání, které by krom humoru víc zdůraznilo jeho absurditu, jež v sobě nese i temnou strunu. Ta totiž v tomto provedení byla na můj vkus příliš nezřetelná.