V-M

Inscenace zcela nelineární a útržkovitá, kde jednotícím prvkem byla práce se scénografií, resp. manipulace s rekvizitami. Ta v podstatě určila polohové rozpětí celého představení od tajuplnosti a fascinovaného ohledávání přes krizi neporozumění a nedorozumění, tápavost vlastní i kolektivní identity až po absurditu a bizarnost, které jsem osobně (na rozdíl od větší části publika a dost možná i tvůrců inscenace) nevnímal jako osvobozující odlehčení, které lze sprovodit z mysli uvolněným smíchem, nýbrž jako temný, sarkastický úsměšek nad životem těkajícím mezi pastmi účelů a účílků, mezi plahočením, žvaněním, přetvářením a nesmyslným ruchem.

Velice povedená inscenace o houbách a houbaření coby českém národním sportu a dědictví. Kolážovitá v mnoha úrovních, skvěle pracující nejen s rekvizitami, světlem, zvukem a výbornou hudbou, ale i s textem (resp. jeho útržky) coby artefaktem, místy téměř v duchu konkrétní poezie. Představením se příznačně linula vůně postupně vařené chodské bramboračky z hub nasbíraných režisérem na Táborsku. Ta byla po skončení nabídnuta k ochutnání divákům. Konzumaci měl doplnit kytarový koncert. Bohužel jsem musel běžet a nevyužil tedy ani jedné z těchto sympatických nabídek, ale pro ty, co mohli zůstat, to jistě bylo dokonalé završení houbařského večera!

První polovina trochu rozpačitá (poněkud překotná polyfonie hlasů jediné knižní postavy, odříkávaných vícero herci, přičemž prakticky v doslovném znění jako v knize; jeden z herců navíc evidentně párkrát zapomněl text) a statičtější. Druhá naopak brilantní a výborně gradující ve scéně v kanalizaci i následným neutralizujícím, jaksi očistným (i doslovně) dozvukem. Vynikající práce se světlem a s rekvizitami. Nicméně asi jsem udělal chybu, že jsem cca dvě třetiny Barbovy knižní předlohy četl už před představením. Ta je totiž mnohem úvahovější a soudržnější. Naproti tomu inscenace vyzobávala jen hlavní dějovou linku a pár výraznějších reflexí.

Výborná inscenace, v níž jsou propojeny úryvky působivé Kafkovy prózy V kárném táboře, čtené reprodukovaným, poněkud bezbarvým a strojovým hlasem, výsostná zvuková stránka, vizualita a světla i herecké výkony, a to vše dohromady velmi funguje. Vřele doporučuju!

Byla to taková konspiračněteoretická meditace (nebo spíš elegie?), dovedně a sugestivně znázorňující propad do čím dál hlubších bludů. Hudba/zvuková stránka i práce s umělým pseudojazykem vynikající. Skvělá scéna, rekvizity, kostýmy. Mátla mě ovšem občasná zaškobrtnutí v projevu herců: skoro jako by kus dlouho nehráli a text (uznávám: nesnadný) pletli. Snad to byl režijní záměr s cílem navodit přirozenost, ba možná i určitou zmatenost protagonistů. Pakliže ano, bylo to nefunkční. Netvrdím, že na divadlo patří výlučně hladký projev, ale toto už bylo vykloubené z všednosti natolik, že by nemělo smysl zvyšovat dojem realističnosti zrovna takto.

První část - prolog - byla vydařená, pregnantně poukazovala na situaci malého, obyčejného, řekněme bezvýznamného jedince v soukolí systému (zdaleka ne jenom kapitalistického), což okořeňovaly velmi solidní herecké výkony a skvělá práce s hudbou i minimalistická scénografie. Naopak druhá část, včetně obšírné promluvy "hauptfigur", působila zdlouhavě a ve své improvizovanosti rozpačitě. Chápu, že se tvůrci patrně snažili alespoň v hrubých rysech vztáhnout k Büchnerově předloze (před řadou let jsem ji četl a zdá se mi, že text tohoto dramatického zlomku nebyl v inscenaci výslovně použit), ale bylo už to takové zbytečné natahování. Škoda.

Dle reakcí diváků v sále mělo představení coby komedie úspěch. Humor byl ovšem značně prvoplánový. Potíž tkví v tom, že daná problematika už není vtipná, už k ní nelze přistupovat s takovou lehkostí a povrchností. V době, kdy nám od podzimu povládnou populisté s fašisty, spousta evropských států podléhá ruským hybridním útokům, Slovensko a Maďarsko se propadly na úroveň polototality, zkrátka není férové, humorné ani vkusné vykreslovat Hitlera jako v podstatě rozumného, bodrého sympaťáka. A už vůbec jsem nepochopil aktualizaci v podobě opakovaného navážení se do pirátů. Nebylo by namístě kriticky píchnout spíš do SPD, Rajchla či motoristů?

Obecně to asi není zlé, ale můj žánr to není. Podle mě je to zkrátka špatně koncipované a napsané: Měla-li to být detektivka, chyběl mi pocit tajemna, měla-li to být parodie na ni, moc nechápu smysluplnost něčeho takového (proč by někdo koukal na parodii detektivky?), měla-li to být komedie, chyběl mi humor (pár momentů bylo tak nanejvýš úsměvných, ale k popukání se nikdo nesmál). Dianiška jako by v téhle hře coby autor i režisér ztratil dávný drive, vytratila se bezuzdná ztřeštěnost i přesahy do popkultury, které by krom pousmání vyvolaly i něco víc. Jinak je to zahrané skvěle, fajn scénografie i práce s hudbou, takže nechci odrazovat.

Drama i povídku jsem kdysi četl v literární podobě, takže to bylo příjemné oživení. Mám tyhle starší české kusy rád - ten jazyk (nejde zdaleka jen o nářečí, ale i o brilantní práci se zámlkami) a ta ryzost (ve smyslu pionýrskosti činu a počinu, neotřelosti), ta gradace i dodnes platná společenskokritcká břitkost... Právem se k Preissové čas od času některá scéna vrátí a Šaldovu divadlu patří dík a úcta, že to udělalo tak šťastně, vkusně a kvalitně. Vynikající scénografie a kostýmy, dobře vybraný hudební doprovod, skvělé výkony místních herců. Jen myslím, že druhé dějství a finále, ač nápadité, šlo pojmout ještě o něco monumentálněji.

Navštívil jsem derniéru této inscenace (škoda, že se hrálo tak krátce). Byla to pro mě především meditace o údělu exulanta, o vytržení z domovského prostředí, osobních a profesních vazeb budovaných celý život a o potácení v nejistotě a neuspokojivosti nových podmínek. Není to téma nijak nové, ale v rámci trilogie Čekárna je logickým vyústěním, navíc dobře zahraným, se skvělou hudbou, scénografií a různými oživujícími prvky. Bezmála mrazivé bylo vnímat celé představení v kontextu stupňující se agrese Ruska nejen proti Ukrajině, ale už i nepokrytě proti nám. Při sledování tragického údělu uprchlých německých Židů jsem na to nedokázal nemyslet.

Šmankote, to byl ale bizár... Ale bavilo mě to od začátku do konce. Čekal jsem, že to bude víc obrazoborecké (Gotta totiž odjakživa jemně řečeno nemusím), což sice nebylo, ale byla to taková show, lehce balancující nad propastí, se skvělými hereckými a pěveckými výkony. Egomaniactví a z něj plynoucí exhibicionismus, konformismus a fixace na kariéru či úspěch tam trio Gott - Zelníčková - Trump reprezentuje velmi přiléhavě. Osobně si myslím, že klidně mohly být karikovány ještě vyhraněněji, leč nápaditost a nasazení se tomu upřít nedalo. Jo a díky za rohlík a připomínku šílených šlágrů, z nichž některé jsem si myslel, že už v životě neuslyším.

Vynikající, brilantně napsané a výsostně zahrané představení, jež přibližuje a v jistém smyslu rehabilituje neprávem zatracovanou a tabuizovanou osobnost Emila Háchy. Po knize Víta Machálka už je to druhý podobný počin a jsem za něj vděčný. Inscenace potěšila o to víc, že důvtipně pracuje s aluzemi na texty Voskovce a Wericha, vyváženě vnáší na scénu povědomí o historickém kontextu, skvěle využívá živé hudby a v mimořádně působivém závěru zapojuje mj. znamenitou blasfemickou báseň Ivana Diviše. Můžu tedy jedině doporučit!

Uvědomuju si, že Krvavý román je značně kuriózní, bizarní slátanina (v tom nejlepším slova smyslu), ale jeho loutková adaptace souborem LokVar bohužel není pojatá nejšťastněji. Největší potíž jsem měl s triviálními humornými gagy, které by snad fungovaly na předškolní či mladší školní publikum, nicméně inscenace je určena (i s ohledem na částečně obscénní obsah a s ním spojené - nepovedené - dvojsmyslné vtípky) dospělým, jimž takové legrácky přijdou asi většinou trapné. Inscenace tedy jako by se nemohla rozhodnout, komu je vlastně určena, a vzniká tím hybrid. Každopádně jsem přesvědčen, že Krvavý román by se dal uchopit mnohem rafinovaněji.

Velice zdařilá váchalovská inscenace, skvěle koncipovaná a pracující s důmyslnými loutkami a postupy. Kreativně pojímá prostor a Váchalův odkaz vytěžuje v těch nejpodstatnějších bodech - s lehkostí, ale bez karikování. Nejsem častý návštěvník tohoto typu divadla, ale potvrdilo se mi, co už jsem víckrát slýchal, tj. že liberecké Naivní divadlo patří k našim špičkovým loutkovým scénám.

Obě performerky jsou bezesporu sympatické, čímž ovšem výčet kvalit této inscenace bohužel končí. Působilo to jako nepříliš promyšlená a narychlo připravená školní etuda: Nebylo tam ani téma, problém či otázka, k nimž by se performerky skrze herecké, taneční a pohybové prostředky vztahovaly. Uvádí se sice, že inscenace řeší mj. vztah mezi matkou a dcerou, ale to vážně asi jen v popisu. A nebylo tam ani výsostné řemeslo, a to v žádné z disciplín. Celé to zoufale nedrželo pohromadě, "humor" byl jako z besídek pro mateřskou školu, kostýmy nenápadité, pokusy narušit komfortní zónu publika trapné. Jako by si to performerky secvičily hodinu předem.

Naléhavá a potřebná inscenace, jež pojednává hned o několika aktuálních tématech zároveň. Obsahově a textově skvělé, práce s rekvizitami, kostýmy a scénou nápaditá, využití hudební složky (rapu) jakbysmet. Jen mi občas vadil snad až příliš civilní herecký projev, kdy jsem některé promluvy a hovory vnímal bezmála jako improvizaci (možná to i zčásti improvizace byla), ale v daném kontextu to celku inscenace neprospělo. Začátek představení byl méně přesvědčivý, ale postupně to získávalo spád a působivost. Nejsilnější a nejcennější byly bezpochyby reflexe osudů ukrajinských uprchlic a migrantek v ČR a našeho poměru k nim. Tam člověku úsměv hořkl.

V rámci svého žánru to bezpochyby není špatné, potíž je ovšem ta, že nejsem příznivec kabaretního/standupového humoru (představení jsem zhlédl na festivalu WTF v Liberci). Pavol Seriš je nesporně talentovaný umělec, který je pohybově na mistrovské úrovni. Jeho humor ovšem tomuto nadání často nedostojí: vtipy jsou předvídatelné, triviální, trochu jako ze základky (alespoň tak mi to přijde). Tím nechci říct, že se lidé nesmáli a nevysloužil si hlasité ovace, jen mě to prostě - byť si jsem vědom objektivních kvalit umělcových - rozesmálo tak třikrát čtyřikrát (a to nejsem milovník náročného humoru). Což je na tak dlouhé představení vcelku málo.

Přestavení jsem neviděl v A Studiu Rubín, ale v Liberci v rámci festivalu WTF. Třebaže mě jeho tematika navnadila, bohužel jsem byl zklamán. Kdybych si nepřečetl, že to má být "o samotářích, tzv. životě single, a o různých rozhodnutích, která vedou k tomuto způsobu života", pomalu by se to z toho ani nedalo vyčíst. Inscenace byla totiž málo srozumitelná, nesdělná, statická, zkrátka nudná. Potenciál tématu je přitom obrovský, zde však nebyly kladeny zajímavé otázky, utopilo se to v pseudohlubině, jalovém mlčení, podivnostech a banalitě. Mrzí mě to, herci jistě mají potenciál, jen to prostě bylo špatně napsáno, vymyšleno a zrežírováno.

Představení jsem zhlédl v rámci festivalu WTF v Liberci a jde o vynikající, nezapomenutelnou věc, která nese znaky Dianiškovy autorské a režisérské dílny v nejlepší možné podobě. Tj. divočina, nezkrotnost, humor, nápaditá práce se scénou, rekvizitami, publikem, ale i četné aluze, poučenost a trefné vidění a slyšení života a světa. Nejsem velký znalec filmové klasiky, zejména té z USA, takže připouštím, že mi leccos uniklo, ale i tak to byla náramná legrace. Mnohdy zběsilá, a přitom nebanální.

Inscenaci jsem viděl v rámci libereckého festivalu WTF. Na studentské poměry to byl bezesporu počin kvalitní a zábavný, vadilo mi pouze, že herci a herečka občas poněkud přehrávali (alespoň takový jsem měl pocit), což se k Mrożkovu textu nehodilo. Obecně si myslím, že by si zasloužil tlumenější podání, které by krom humoru víc zdůraznilo jeho absurditu, jež v sobě nese i temnou strunu. Ta totiž v tomto provedení byla na můj vkus příliš nezřetelná.

No, byl to takový radostný bizár. Cením si částečného využití textu V. K. Klicpery (netuším ovšem, jak moc a jak přesně) a jeho promísení s hravým traktováním soudobých témat feministických, genderových apod. Kostýmy, scénografie a efekty nápadité, dynamika solidní. V zásadě jsem měl s inscenací jen dvě obecnější potíže: první byla technické povahy - některým hercům občas nebylo rozumět a asi to nebylo tím, že hovořili deformovaným hlasem a překotně, nýbrž spíš akustikou scény. A druhá věc byl humor, často bohužel poněkud prvoplánový a vlastně dosti nekreativně postavený na profláklých stereotypech, které inscenace snad chtěla a měla bořit.

Velice zdařilá adaptace výborného Houellebecqova románu. Ten jsem četl před delší dobou, představení mi tedy bylo jeho vítaným připomenutím. Výběr a montáž textů, výkon představitele hlavní role i ostatních herců a celkové pojetí představení myslím bylo víc než šťastné. Hořké a ponuré téma knihy/inscenace mnohdy posouvalo do polohy sarkastické nadsázky, tragikomického šklebu, což myslím vhodně vystihuje jednu ze základních, jakkoli snad na první pohled ne vždy patrných vlastností Houellebecqovy tvorby.

Zdařilé představení, jehož předností jsou vynikající pohybové výkony a hudební, hlasový a zvukový doprovod (skvělá Hellwana!). Rovněž scénografie, rekvizity a práce s nimi si zaslouží obdiv za nápaditost. Jedinou slabinou je poněkud rozklížená narativita, resp. linearita: není tam příliš zřetelný děj a je to spíš takový sled výjevů a emočních stavů, prostoupený aluzemi. Inscenaci by prospělo, kdyby dokázala diváka buď obšírněji a explicitněji obeznámit s osobností Marie Kudeříkové a jejím druhým životem (včetně kauzy s pamětní deskou) v hlubších souvislostech a dějinném kontextu, a/nebo zkrátka zprůzračnit naraci a učinit ji srozumitelnější.

Vynikající představení, jehož jediným minusem - ale ten jde asi zčásti na můj vrub - bylo, že jsem si na základě svého povědomí o tématu, četby recenzí a anotace předem vytvořil určitou představu, o čem to bude a jak to bude probíhat. A opravdu to tak víceméně bylo. Tedy žádné překvapení, nečekanosti a nevšednosti. Tím se však nic nemění na tom, že to je brilantně napsané, výborně vymyšlené a obdivuhodně zahrané, takže vřele doporučuji. Především ovšem těm divákům, kteří se o téma justice vs. znásilnění (a o nové, objektivnější a férovější pohledy na problematiku znásilnění) zatím tolik nezajímali.

S tímto typem inscenací prakticky nemám zkušenosti, ale musím říct, že pohybově a tanečně to bylo naprosto uchvacující. Jeden by nečekal, co všechno je lidské tělo schopno zvládnout, unést a snést. V tomto ohledu lze představení jedině doporučit. Určitým minusem je, že se jedná de facto o sled výjevů a kreací. Chybí tam výraznější jednotící (neřkuli narativní) linka. Zaříkávačský hlas recitující islandskou báseň v úvodu a působivá videosložka na obrazovkách to bohužel nenahradí. Nejde tedy o nějak lineární putování krajinou těla, což by se nabízelo, ale o přehlídku, jež by se o scénu či dvě mohla prodloužit či zkrátit, a nikdo by to nepoznal.