Ztratili jsme Stalina

55%. Čteme-li si v programu o událostech po Stalinově smrti a osudech osobností, připomeneme si nebo se dozvíme mnoho zajímavého. A uvědomíme si, že historie má se současností leccos společného. Vše se dá nalézt i v dramatizaci D. Majlinga, do detailu promyšlené. Ovšem na jevišti politické pletichy působí převážně monotónně, vtipy se opakují, souvztažnost s dneškem se trochu ztrácí a je třeba vyvinout úsilí k hledání. Nápad v závěru povedený. Poslední české inscenace M. Vajdičky v různých divadlech ukazují, že se často spokojí, když mu herci nabídnou osvědčené a vyzkoušené; zde to mělo navíc za následek celkovou nevyladěnost hereckého stylu.

Byť jsem předlohu nečetl, tak si dovolím soudit, že bych s ní samotnou měl nejspíše trochu problém. Přijde mi, že to jde tak trochu na půl cesty. Buď bych to udělal více groteskní nebo naopak přidal na dramatičnosti a více zdůraznil samotný boj o moc. Tady díky tomu vzniká řada scén, jenž příliš nezasáhnou. Klíčovým prvkem pak zůstává primárně vykreslení a určitá karikatura jednotlivých postav, což se podařilo naopak velice dobře. A kvalitní herectví zdejšího souboru pak táhne celou inscenaci k vcelku dosti vydařenému závěru. Určitě potlesk pro J. Plesla, T. Jeřábka a též v menší roli pro V. Polívku. Silný zážitek se však nekonal. 65%

65% - Hrát inscenaci o vnitrostranickém boji po smrti Stalina DNES ne jako grotesku s jasným vyzněním a se souvztažností k dnešku, ale primárně jako zábavu (jakkoli původně vychází z komiksu) je z mého pohledu prostě obrovsky nevyužitý potenciál. Zvlášť, když Michal Vajdička v programu uvádí, že inscenace má být o zmařeném pokusu o přiblížení Ruska po smrti Stalina o kousek blíž k demokracii, který snad, když ne tehdy, alespoň příště (brzy) vyjde. Těch hlubších a mrazivých momentů nabízí dejvická inscenace proklatě málo, takže jakkoli baví, není to pro komplexní zážitek dost. Bez ohledu na skvělý herecký výkon Jaroslava Plesla (i dalších).

65%. Atraktivní téma absurdních politických pletich, které se v Kremlu odehrávaly po Stalinově smrti, pojali v Dejvicích jako frašku. Členové politbyra jsou pojati jako věčně opilé kreatury, jsou to zároveň iniciátoři násilí i jeho oběti, paranoia je všudypřítomná. Asi nejlépe si s touto polohou poradil J.Plesl jako Chruščov. Nedávno jsem viděl na Kladně Stalinův poslední western a myslím, že M.Hanuš dokázal tuto historickou událost zpracovat poutavěji - více vynikly bizarní detaily i tragičnost skrývající se za černým humorem. Problém je hlavně v pojetí Beriji (T.Jeřábek), který zde nepůsobí jako tak výrazná hrozba pro ostatní soudruhy.

75 %. Komiksový román se v inscenaci Dejvického divadla povedlo uchopit a převést na jeviště po všech stránkách zdařile. Přepáleně nadsazená, herecky kompletně ode všech skvěle vyst(ř)ižená grotesknost funkčně slouží celkovému vyznění. Divák se díky rozehraným situacím a plejádě gagů neubrání salvám smíchu, přitom ale současně palčivě rezonuje neustále zpřítomněný hořký podtón skutečnosti, jak moc celý ten kolotoč zdánlivě bizarně absurdních situací odráží reálný předobraz, jehož prostřednictvím, žel, se zdaleka neohlížíme jen za minulostí. Závěrečné gesto účinně odzbrojí silou své jednoduchosti, demonstrující tolik děsivou a mrazivou pointu.