Petrolejové lampy

Po inscenaci v Kladně (2018) se režisér P. Svojtka s takřka stejným týmem vrátil k dramatizaci Havlíčkova románu, která se na českých jevištích právem zabydlela. Vinohradská inscenace se kladenské v lecčems podobá, ale jiní herci přinesli nové odstíny. Částečná typová odlišnost ztížila T. Císařové pozici, hlavní roli Štěpky však vzhledem k precizní práci nezůstala nic dlužná a inscenaci doslova kraluje. Dobrým partnerem jí je P. Děrgel, jenž Pavlovy negativní rysy obohacuje zvýrazněním příčin vedoucích k jejich lepšímu pochopení. Přestože by bylo záhodno uchýlit se k určitým škrtům, vyznění nescházejí síla a potenciál diváka dojmout.

75 %. P. Děrgel věrně vystihuje Pavlův koktejl nezodpovědnosti, zhýralosti i vypočítavosti, zatímco Štěpka v podání T. Císařové čelí životu a společenskému tlaku introvertně, zasněně, ale zároveň vnitřně pevně a až do konce stojí při svém muži. První polovině by prospělo mírné zkrácení a přiklonila bych se k vynechání paruk, ale jinak jde o soustředěnou a zdařilou práci P. Svojtky s jasným smyslem pro vyprávění. S výrazným přispěním světel jsem v některých chvílích měla pocit, že se vše odehrává až nepříjemně blízko. Zajímavým prvkem jsou i balonky, které se s houstnoucí atmosférou proměňují barevně a významově dokreslují napětí a zlomy.

Inscenace P. Svojtky působivě zpřítomňuje atmosféru maloměsta, kde si sousedé vzájemně zbytečně moc vidí do talířů. Čitelně se zde pracuje s motivem přelomu století a bláhovostí lidských iluzí. Jako by elektrifikace měla se šerosvitem petrolejových lamp a starých časů odnést i vše negativní. Příběh o marném, pošetilém, nekonečném čekání na kousek toho štěstí zdobí především autentické herecké výkony ústřední dvojice, T. Císařová i P. Děrgel soustředěně pracují s vývojovým obloukem svěřených postav, zaujme i A. Procházka v roli stavitele Kiliána. Slabinou je nevyvážený temporytmus, dramaturgické zdynamičtění by prospělo zejména první polovině.