Recenze

Z Dejvic až k břehům českého moře
psáno z představení: 9.12.2015, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Hynek Glos
foto: Hynek Glosfoto: Hynek Glosfoto: Hynek Glosfoto: Hynek Glosfoto: Hynek Glos
Zimní pohádka patří k méně uváděným hrám Williama Shakespeara a je řazena mezi romance, které velký dramatik psal na sklonku své tvůrčí kariéry. V lecčems stavba této hry skutečně připomíná pohádku z českého názvu (jako Zimní pohádka bývá tradičně překládán originální název The Winter´s Tale). Všechny zlé činy a křivdy se stanou na začátku, aby je v závěru vystřídalo usmíření s lehce mysteriózními prvky. Hlavně druhá polovina hry ovšem skýtá i velký komediální potenciál.

Pro repertoár Dejvického divadla je Shakespearova romance neobvyklou volbou. Už jen počtem herců, který je k provedení tohoto díla třeba. Každý účinkující musí ztvárnit dvě až tři postavy, což vede k zajímavému vyznění třeba u postavy Antigona (Miroslav Krobot), který se promění ve Starého pastýře, a je tak tedy hned dvojitým zachráncem princezny Perdity (Veronika Khek Kubařová). Naopak spíše rozpačitě to působí, když stejný herec ztvárňuje sicilského šlechtice Camilla (Jaroslav Plesl) i soudce, jenž má nad ním vynést rozsudek. Básnivý Shakespearův jazyk a prudké vášně také úplně nekorespondují s typicky civilním hereckým přístupem dejvického souboru. Prudká žárlivost a horká jižanská krev Sicilanů přece jen vyzývají k větší porci emocí. Asi proto se více povedla druhá část inscenace, kde mají herci možnost se trochu odvázat v komicky laděných scénách.

Hra je situována na Sicílii a do Čech, které Shakespeare umisťuje k moři a vůbec tento kraj působí trochu divokým až mystickým dojmem. Těžko říct, kde alžbětinský spisovatel čerpal inspiraci. Pro inscenaci slovenského režiséra Ondreje Spišáka je to nicméně dobrý odrazový můstek k lehké ironizaci prostředí, hlavně v kostýmní složce. Zatímco scény na Sicílii jsou přísně stylizovány (scéna i kostýmy) do černé a bílé, Čechy už hýří více barvami.

Pohádkovou složku může zastupovat symbolická postava Času (Zdeňka Žádníková), která dokáže bleskem fotoaparátu zastavit přítomnou chvíli, ale vždy jen na okamžik. Je to postava všudypřítomná a do inscenace vnáší prvek nostalgie – uplývající čas mnohé rány zhojí, ale ve svém běhu neumožní napravit všechny křivdy. Měří přísně, ale všem stejně.

Shakespeare už jako zkušený autor v Zimní pohádce podrobil revizi svá oblíbená témata, na kterých vystavěl jiné hry. V první části je hnacím motorem žárlivost, na níž je založena tragédie Othello. Hned dvakrát se tu objevuje zřeknutí se vlastního potomka, čímž hra připomene Krále Leara. Především ve scéně zmanipulovaného soudu nad věrnou Hermionou (Lenka Krobotová) se pak obrazí zvůle moci, jak ji Shakespeare pěkně popsal třeba v komedii Něco za něco.

K Dejvickému divadlu patří tradičně precizní herectví. Tentokrát se asi nejvíce daří Jaroslavu Pleslovi, který přesně vystihl nenápadného hybatele děje Camilla a výborně zvládl odprezentovat i rozuzlení příběhu v roli Třetího pána. Simoně Babčákové se povedla role manipulující i milující Pauliny. Miroslav Krobot zase dokázal svým typickým minimalistickým projevem bravurně zvládnout postavy Antigona a Starého pastýře.

Zimní pohádka je inscenace zábavná s drobnou špetkou nostalgické nálady, která nikterak nevybočuje z repertoáru Dejvického divadla.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.