Hon

Oceňovaný skandinávský snímek se zde povedlo velmi dobře převést na divadelní prkna. Stejně jako ve filmu, tak i zde se krásně daří postupně gradovat napětí a prohlubovat pocity bezmoci. Hra moc pěkně vykresluje téma honu na čarodějnice a pomalé stupňování davové psychózy. Bez větších problémů si udrží vaši pozornost a vtáhne do příběhu. Dobře se zde využívá otočná scéna a promítané projekce. Stejně tak zvolená hudba správně umocňuje budovanou atmosféru. Po herecké stránce není výtek, znamenitý kolektivní výkon všech aktérů. Celkově tedy působivý počin co zanechá silný dojem.

Inscenace, která nepotřebuje velká gesta, aby spolehlivě vyvolala husí kůži. Jediné podezření odhaluje křehkost lidské důvěry, strach i rychlost, s jakou se může změnit pohled na člověka, kterého jsme znali. M. König v titulní roli podává přesný, až seversky střídmý výkon a přesvědčivě zachycuje učitele, jemuž se během chvíle rozpadá dosavadní život, aniž by sklouzl k okázalosti. Výrazným partnerem je mu promyšlená scénografie D. Stojčevskiho, která rozehrává proměny situací a nenechá diváka vydechnout. Herecky výjimečně vyrovnaný soubor drží Hon pevně pohromadě. Patří k tomu nejlepšímu, co je aktuálně Na zábradlí k vidění.

Intenzivní, hutné a velmi uzavřené drama začíná nenápadným, "neškodným" odmítnutím a jednou dětskou lží. Atmosféra houstne, hon na domnělého viníka začíná. Na jedné straně pobouřené společenství, na druhé introvertní obviněný. Emoce potlačují všichni. S pohoršenými vnitřně cloumají, ale "chladného", uzavřeného, uvědomnělého projevu se nezbavují ani tak. Dokonale tím souzní se seversky čistou scénografií, do níž D.Stojčevski nechává otáčením nahlédnout ze všech stran. Výraznými hereckými výkony přesvědčí nejen M.König, K.Císařová, J.Vyorálek či V.Hrabák a velmi pak působí závěr mrazivě připomínající, že jsou slova, která nelze plně vzít zpět.

Jedná správně, jen v jednu chvíli neodhadl podstatu volání malého dítěte. Střepinové hlasování o vyloučení je již dávno nahrazeno davovým úsudkem stvořeným hysterií, a tak hon na učitele Lucase začíná. Maloměstské společenství se ale postupem času zdá být daleko více vytočeno z jeho bytostné introverze nebo racionálního chování. Miloslavu Königovi byl svěřen jiný typ psychologické role a opět je velice přesvědčivý. Divadelní hra podle dánského filmu také pojmenuje, co snadno může ovlivňovat dětskou duši (holčičku vykresluje iluzivní typ Anny Kameníkové). Mikuláškova inscenace celé to děsivé téma umí i překvapivě odlehčit.

DNz opětovně stvrzuje kvality tvůrčího týmu a nebývalou celosouborovou koncentraci a sehranost. V příběhu falešně obviněného učitele mateřské školky nejmrazivěji rezonuje fakt, jak snadno lze ve vteřině ostrakizovat blízkého člověka, navíc zástupně, namísto přiznání si vlastních osobních selhání. O co ztišeněji a nenápadněji probublávají na povrch emoce, o to ničivěji explodují. Po odeznění potlesku zůstává v divákově mysli prostor pro neodbytné, nepříjemné otázky, dráždící individuální i kolektivní svědomí. Jak bychom se asi v dané situaci zachovali my? A jak složité je rozpoznat, kdy dětská duše volá o pomoc a rozklíčovat skutečnou příčinu?