Matka

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Text Karla Čapka dokáže rezonovat takřka v každé době, respektive dokud budou na světě války, bude aktuální i tato hra. V Redutě se tak hraje o minulosti, přítomnosti a troufám si tvrdit, že i o budoucnosti a to na velmi zajímavé scéně, která dokáže na první pohled evokovat kladný vztah lidí ke zbraním a zabíjení. Pan režisér Pácl pak posouvá text do současnosti, kdy například místo rozhlasu zní informace o válce z televizoru. Vše je korunováno silnými hereckými výkony všech zúčastněných, kdy výkon Terezy Groszmannové je obdivuhodně strhující. Vynikající týmová práce a velice silný zážitek. Mé první setkání s Matkou se vydařilo. /27.6.2023/

miluju!, Čapek věčný a všudypřítomný, hra o dnešku i minulém století, ve skvělých hercích skvělé postavy, dynamické, pohledné, dechberoucí
příště se nelíčím
10/10

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.

Protože mám v paměti dávné uvedení Matky pražského ND s Janou Štěpánkovou, které bylo spíš pateticky zpracované, překvapilo a potěšilo mě velmi civilní a místy i odlehčené brněnské zpracování, a to už od prvních momentů. Scéna již tradičně výborná, stejně jako T. Groszmannová, která roste s každou další rolí. Herecky vůbec velmi vyrovnané, přesto chci zmínit ještě výkon T. Šulaje ve vedlejší roli otce, který ho zvládl jaksi nenápadně, ale o to brilantněji.
Hra se právem těší velkému zájmu diváků, nelze než doporučit.
75%

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Zatiaľ to najlepšie čo som videla na scéne Reduty.

Husina jak pralinky, i slza ukápla. Skvělá Tereza Groszmannová a s ní i ostatní.

Nepateticky pojatá inscenace. Humorem vyvažuje tragický děj. Například v soupeření a temperamentních výměnách názorů Matčiných synů to často zábavně jiskří. Civilnost se podařilo udržet až do dramatického závěru. Scéna Antonína Šilara je hravá, i když je plná zbraní nejrůznějšího druhu. Herci si dokázali poradit i s jistou tezovitostí, kterou v sobě postavy přece jen mají (např. pravičák, levičák, koloniální voják), a kteří reprezentují jednotlivé členy rodiny.

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Mrazivě aktuální a lehce aktualizovaná jedna z nejlepších her Karla Čapka. Režie a scéna posouvají děj do současnosti, ale nezneužívají přitom nějak lacině současné situace, byť si ji s tím nelze nespojovat. Excelentní Tereza Groszmannová v titulní roli, perfekní jsou ale i pánové v rolích otce a synů.

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Text Karla Čapka dokáže rezonovat takřka v každé době, respektive dokud budou na světě války, bude aktuální i tato hra. V Redutě se tak hraje o minulosti, přítomnosti a troufám si tvrdit, že i o budoucnosti a to na velmi zajímavé scéně, která dokáže na první pohled evokovat kladný vztah lidí ke zbraním a zabíjení. Pan režisér Pácl pak posouvá text do současnosti, kdy například místo rozhlasu zní informace o válce z televizoru. Vše je korunováno silnými hereckými výkony všech zúčastněných, kdy výkon Terezy Groszmannové je obdivuhodně strhující. Vynikající týmová práce a velice silný zážitek. Mé první setkání s Matkou se vydařilo. /27.6.2023/

miluju!, Čapek věčný a všudypřítomný, hra o dnešku i minulém století, ve skvělých hercích skvělé postavy, dynamické, pohledné, dechberoucí
příště se nelíčím
10/10

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.

Protože mám v paměti dávné uvedení Matky pražského ND s Janou Štěpánkovou, které bylo spíš pateticky zpracované, překvapilo a potěšilo mě velmi civilní a místy i odlehčené brněnské zpracování, a to už od prvních momentů. Scéna již tradičně výborná, stejně jako T. Groszmannová, která roste s každou další rolí. Herecky vůbec velmi vyrovnané, přesto chci zmínit ještě výkon T. Šulaje ve vedlejší roli otce, který ho zvládl jaksi nenápadně, ale o to brilantněji.
Hra se právem těší velkému zájmu diváků, nelze než doporučit.
75%

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Zatiaľ to najlepšie čo som videla na scéne Reduty.

Husina jak pralinky, i slza ukápla. Skvělá Tereza Groszmannová a s ní i ostatní.

Nepateticky pojatá inscenace. Humorem vyvažuje tragický děj. Například v soupeření a temperamentních výměnách názorů Matčiných synů to často zábavně jiskří. Civilnost se podařilo udržet až do dramatického závěru. Scéna Antonína Šilara je hravá, i když je plná zbraní nejrůznějšího druhu. Herci si dokázali poradit i s jistou tezovitostí, kterou v sobě postavy přece jen mají (např. pravičák, levičák, koloniální voják), a kteří reprezentují jednotlivé členy rodiny.

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Mrazivě aktuální a lehce aktualizovaná jedna z nejlepších her Karla Čapka. Režie a scéna posouvají děj do současnosti, ale nezneužívají přitom nějak lacině současné situace, byť si ji s tím nelze nespojovat. Excelentní Tereza Groszmannová v titulní roli, perfekní jsou ale i pánové v rolích otce a synů.

Inscenátoři Matku nikam násilně neposouvají, jen ji chytře aktualizují tak, jak by to nejspíš udělal autor, kdyby žil v našich časech.
A dodávají tolik humoru, že to celé konečně drží pohromadě a nepůsobí schématicky.
Otcův pokoj není zaprášená pracovna, ale barevná mozaika vzpomínek, které zvou k dobrodružství.
Matka není žádná prvoplánová heroina - je silná vnitřně a její bolest dokážeme chápat a sdílet.
Už jako čtenář jsem měl vždycky nejradši pravdoláskaře Petra. Způsob, jakým dal téhle postavě život Viktor Kuzník, mi je maximálně milý.
Mimořádný je výkon Elišky Zbrankové ve filmové dotáčce. I díky ní je závěr inscenace tak silný.

Text Karla Čapka dokáže rezonovat takřka v každé době, respektive dokud budou na světě války, bude aktuální i tato hra. V Redutě se tak hraje o minulosti, přítomnosti a troufám si tvrdit, že i o budoucnosti a to na velmi zajímavé scéně, která dokáže na první pohled evokovat kladný vztah lidí ke zbraním a zabíjení. Pan režisér Pácl pak posouvá text do současnosti, kdy například místo rozhlasu zní informace o válce z televizoru. Vše je korunováno silnými hereckými výkony všech zúčastněných, kdy výkon Terezy Groszmannové je obdivuhodně strhující. Vynikající týmová práce a velice silný zážitek. Mé první setkání s Matkou se vydařilo. /27.6.2023/

Protože mám v paměti dávné uvedení Matky pražského ND s Janou Štěpánkovou, které bylo spíš pateticky zpracované, překvapilo a potěšilo mě velmi civilní a místy i odlehčené brněnské zpracování, a to už od prvních momentů. Scéna již tradičně výborná, stejně jako T. Groszmannová, která roste s každou další rolí. Herecky vůbec velmi vyrovnané, přesto chci zmínit ještě výkon T. Šulaje ve vedlejší roli otce, který ho zvládl jaksi nenápadně, ale o to brilantněji.
Hra se právem těší velkému zájmu diváků, nelze než doporučit.
75%

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v  titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.

Zatiaľ to najlepšie čo som videla na scéne Reduty.

Husina jak pralinky, i slza ukápla. Skvělá Tereza Groszmannová a s ní i ostatní.

Mrazivě aktuální a lehce aktualizovaná jedna z nejlepších her Karla Čapka. Režie a scéna posouvají děj do současnosti, ale nezneužívají přitom nějak lacině současné situace, byť si ji s tím nelze nespojovat. Excelentní Tereza Groszmannová v titulní roli, perfekní jsou ale i pánové v rolích otce a synů.

miluju!, Čapek věčný a všudypřítomný, hra o dnešku i minulém století, ve skvělých hercích skvělé postavy, dynamické, pohledné, dechberoucí
příště se nelíčím
10/10

Nepateticky pojatá inscenace. Humorem vyvažuje tragický děj. Například v soupeření a temperamentních výměnách názorů Matčiných synů to často zábavně jiskří. Civilnost se podařilo udržet až do dramatického závěru. Scéna Antonína Šilara je hravá, i když je plná zbraní nejrůznějšího druhu. Herci si dokázali poradit i s jistou tezovitostí, kterou v sobě postavy přece jen mají (např. pravičák, levičák, koloniální voják), a kteří reprezentují jednotlivé členy rodiny.