Ivo Železný

No, znamenitá. No, komedie. Bohužel typický ypsilonský mumraj, kdy se na nevelkém jevišti snaží směstnat třináct herců. Spíš je to jen ilustrace nebohatého a neobjevného textu, roztříštěná do, tuším, pětadvaceti obrazů a únavných přestaveb, které zabírají snad polovinu představení. Výhradně pro fandy Ypsilonky.
Ztracený večer. Kouř byl.
4 (57.)

Nemám rád hysterické a uřvané hry. A už vůbec ne v provedení kombi. Hrálo se dle Cimrmanovy rady bez přestávky. Z dobrých důvodů. Kouř byl. Mnoho, mnoho habadějů kouře.

Strindberg byl magor (ve své době jsem ho přečetl skoro kompletek). V rámci genderové vyváženosti Petra Johansson zkusila dokázat, že ani v tomto ohledu se ženy nedají zahanbit. Povedlo se jí to.

Nerovný boj herců se zombie klasikou. Inscenace fosílie zhruba tak aktuální jako Žida Süsse. Závěrečnou aktualizaci světelným textem nad scénou raději nechci pochopit.

Slova, slova, slova. Proč? Proč? Proč? Německy psaná dramatika nezklame, je na ni spoleh. Liší se kus od kusu jen tím, jak moc velký průšvih to je. Na špici je dlouhá léta rakouská, toto byla aspoň německá.

Komedie. K pláči. Hodně mínusovou první půli dotáhla druhá aspoň na nulu. Australský autor v roce 1992 zasadil hru do doby vietnamské války, která skončila 1975. S křížkem po čemkoli.
Kouř byl.

Podle budovy soudě snad absurdní divadlo. Valná většina potenciálních diváků byla zřejmě včas varována. Skóre herci : diváci 5 : 25. Počet pubertálně se pochechtávajících diváků: 10; počet diváků, kteří vydrželi jen deset minut: 2; počet diváků tleskajících vestoje: 7. Délka představení 105 minut. Pocitová délka představení: 305 minut.

Přetrpěl v současném obsazení Polívková, Zbrožek, Zelinka.

Hodně ohrané téma předstíraných odchodů do práce i po ztrátě zaměstnání. Standardní text zakončený nestandardní a nepříliš logickou sebevraždou. Herecký projev z dolních dvaceti procent českých amatérských divadel.

Smutek. Amatérsky naivní škobrtavá hra s nesmyslně přidanými zpěvy, kterou svému stařičkému principálu pro radost secvičili zbývající ochotníci. A náhodní kolemjdoucí, kteří se nechali přemluvit.

Jednoduchá vyprávěnka s jedinou záhadou: Proč? Kouř byl. Proč?

Představení mělo pro mě jeden velký klad. Po asi pětačtyřiceti letech jsem zavítal do Planetária.
Jinak vůbec nedrželo pohromadě. Mnohé postavy se v jednotlivých scénách chovaly diametrálně jinak než v předchozích scénách, o nějakém vývoji nebylo ani řeči. Taková jednoduchá anekdota doplakávající se ke konci dvě hodiny.
3 (32.)

Několik obrazů z historie nešťastného prostoru, Divadla Komedie, tedy divadelního sálu známého teď jako Divadlo Komedie. Jen nepodstatný pokus o ilustraci.

Písničky V+W a Jaroslava Ježka jsou samozřejmě vynikající. Aspoň to. Jinak v tomto dívadle jsem téměř vždy pozoroval, že se víc baví jeviště než hlediště. Tentokrát mi připadalo, že ani jeviště. Celkem se člověk nediví, protože v třičtvrtěprázdném hledišti kromě nějaké školy, pozvané, aby tak nezelo, mohlo být tak deset patnáct platících diváků. Prostě si to odkroutili, aby už mohli ke krbu.
4 (37.)

Taková sice umírněná, ale přece jen erc rakouská hra. Krve méně než obvykle, blázen jen jeden. Na rakouského dramatika fakt slabota.
Dotáhl to režisér. Prázdné velké jeviště, herci vylézající a odcházející krbem atd.
Takže další ověření stavu rakouské dramatiky na českých jevištích až po hodně letech.
Kouř byl.
4 (41.)

Ježíšmarjá, to bylo blllllbýýýýý! A jak diváci plácali!

Zájezdovka v Praze. Podle nadšených reakcí z publika je Praha venkov jako vyšitý. Ale zase to nebylo tak děsné a šokující jako před časem v Divadle Palace, než mi to došlo, kdy diváci ocenili velmi, velmi průměrnou (tedy, dneska jsem nějaký celý tolerantní!) potleskem ve stoje, takže co se divím.
Ale jo, celkem dobrý výplach, nepřehrávali všichni, David Gránský sem nepatřičně spadl z normálního divadla.

Zcela zbytné představení.

Další zcela zbytná hodinka "politického" divadla bez fantazie, sestávající jen z odříkávání facebookových pomateností na většinou už zapomenutá témata, např. pomazánkové, vakcinace atd.

Silvestrovská předpremiéra. Na rozdíl od loňské těžké zklamání. Herci se snažili, ale autor jim nedal šanci. K uzoufání protahovaná historka, kdy kdo uteče nebo přežije do konce, vyhraje. Tedy v hledišti. Melodie hraná na jednom tónu.

Je to radost vidět uplatnění Cimrmanova režijního doporučení v praxi. Dvě hodiny dvacet bez přestávky. Vlastně dvě hodiny čtyřicet, protože Robert Mikluš a Petr Vančura před počátkem rozpohybovali i do tance ctihodné divačky a diváky ctihodného dívadla, klobouček!
To byla nejlepší část inscenace. Prejt mám rád, jelítkový i jaternicový. Slovní ne. Kouř byl. Hódně kouře a často. Příznačné bylo, že levým portálem při stěně po celé představení procházeli tam a zpátky evidentně místní zaměstnanci, kteří s kusem neměli nic společného. Zřejmě nebylo jiné cesty. A představení je nerušilo.

Nezaujalo. V paměti se neuložilo nic.

Devadesát minut slovního prejtu. Kouř byl. Holé řiti byly. I opačné strany.

Sto minut nesmyslné trapnosti nebo trapné nesmyslnosti. Ve všech ohledech. V americké literární kritice existuje pojem idiot plot - debilní zápletka, definovaná tak, že děj se může rozvíjet jen za podmínky, že všechny postavy se od začátku do konce chovají jako debilové. Toto byla perfektní ilustrace.
První neotrlí diváci to vzdávali po hodině. Kouř byl.

Další ztracený večer. Velmi podřadný text, no, abych vynechal kaši, hloupý. Tuctová "komedie", jakých se po našich scénách potácí hafo. Režisér ho upravil a snažil se ho vylepšit tím, že z něj udělal zájezdovou řachandu. No, dal tomu korunu. Výsledný dojem je, že hraje podřadná šmíra. Michal Dlouhý to víceméně ustál, protože z přehrávání si udělal značku a většinou ke svému i k diváckému prospěchu. Ovšem líto mi bylo Simony Stašové. A hodně. Ta šmíra je na ní. Většina amatérských divadel, která jsem viděl poslední roky, podala mnohem lepší výkony.