Nikoss

Artisticke výstupy občas proložené jakýmsi psycho náhledy do prostředí profi sportu, více nebo méně povedenými, zakončenými hymnou. Některá čísla dost zdlouhavá. Možná to chtělo trochu odstupu a humoru. Můžeme také přemýšlet o smyslu účinkování rohatého Minótaura, či co to bylo. La Putyka jistě měla i lepší projekty.

Určitě poctivá dramatikova snaha osobitě pojmout rozsáhlé Grassovo dílo v komplexnosti, což je ovšem i úskalí z hlediska celkového vyznění. Děj je soustředěn především na osobní příběh Oskara (občas i s postradatelnými sekvencemi) a poněkud se vytrácí jeho společenský přesah - groteskní a ironický pohled na historii té doby a lidské konání vůbec. Rozhodně na mě inscenace zdaleka nazapůsobila stejně jako Schlöndorffův film, natož literární originál. Herecky ale výborné. Jinak se nám na divadlech rozmáhá takový nešvar spočívající patrně v přesvědčení, že poselství díla bude umocněno tím, že celý text herci doslova uřvou.

Je skvělé, že proslulý The Black Rider po dlouhé době od premiéry vůbec dorazil na české jeviště. Divák si jistě více inscenaci užije se znalostí legendy (či Weberovy opery) o čarostřelci a osudů Williama Burroughse, jelikož děj je spíše koláží výjevů z  obou příběhů, které spojuje ona osudová kulka v moci ďábla. Nemohu srovnávat s původní Wilsonovou režií, ale zdejší pojetí mi přišlo velmi vydařené, zrovna tak hudba (živá). Na to, že jde o činoherce, jsou pěvecké výkony všech obdivuhodné.

Povedená Wekwerthova dramatizace pamětí Giacomas Casnovy - bilance životních a filozofických postojů tohoto antiosvícence na konci jeho životní pouti na Duchcovském zámku (částečně v konfrontaci se služkou Zajícovou) v typicky rozpohybovaném provedení Geisslerů a s expresivně působivým výkonem Vojtěcha Franců. Docela rád bych viděl to drážďanské provedení.

Hába je jedním z mála dramatiků, který se nebojí otevřené politické angažovanosti svých děl. Věci pro svět podstatné, jako je současné vyčerpání liberálně demokratického systému a možnosti jeho nahrazení budoucí utopií, jsou ovšem podány s obvyklým humorem a ironií. Ambicí autora není nastolené otázky řešit, stačí je vytáhnout na světlo a předhodit je divákovi. Jde o , někdy až přepálené, množství odkazů na filozofické autory, navíc doplněné další linkou oidipovského či hamletovského mýtu, kdy postavy , vedle učinkování v historickém příběhu, se stávají i jakýmisi symboly jednotlivých názorových proudů. Celé je to velmi zábavné i inspirující.

Divadelní hra Claire Van Kampen, která již oběhla přední světová jeviště, je nepochybně poutavě napsaná a tvůrci MDP se ji zhostili myslím celkově dobře. Největší herecký prostor má postava krále Filipa. Viktor Dvořák jí ztvárňuje s velkým nasazením. Byl jsem dost zvědav, jak se tvůrci technicky vypořádají se zpěvem Farinelliho a byl jsem mile překvapen. Vojtěch Franců jistě není profesionální operní kontratenor. O to víc je jeho pěvecký výkon obdivuhodný (stejně jako příprava ze strany hlasové pedagožky) a znovu potvrzuje že je jedním z velkých talentů mladé herecké generace. Viz též kvalifikovaná recenze v Divadelních novinách

Originálně a zábavně rozvinuté základní téma epizody divadla na divadle ze Shakespearova Hamleta. Příběh v druhé polovině trochu moc natažený.

V řecké mytologii těžko nalézt hrdinu, který, kromě hrdinských činů, nespáchal i řadu ohavností. Právě odrývání temných stránek slávy na abiturientském srazu přeživších Argonautů ve vraku lodi je základním tématem hry. Jednotlivé sekvence jsou převážně zábavné, jako celek ale inscenace nějak nedrží pohromadě, rozpadá se v příliš širokém záběru, kdy jednotlivé motivy jsou nedotažené. Celkové vyznění je pak takové rozmělněné. Každopádně si lze ale inscenaci dobře užít, na čemž má nepochybnou zásluhu herecké nasazení.

Svět, kde pravidla určují peníze a není zde místo pro empatii či soucit. Nezbývá, než se systému přizpůsobit bez možnosti volby jiné alternativy. Ne tak moc zajímavou původní hru H. B. povýšili v Dejvickém divadle sarkazmem, způsobem režijního zpracování (ta dabovaná slovenská inscenace z 80. let jako prolog byl originální nápad) a hereckými výkony na výbornou inscenaci. DD si stále drží vysokou kvalitu a nezklame očekávání.

Kluk s osudem předurčeným Karlem Krylem, trpícím nezájmem rodičů, se ve vlhkých snech utíká k násilným scénám z klasické literatury za asistence báby domovnice. Dumas v imaginaci generace konzumentů idiotských počítačových her (ta useklá hlava Milady je fakt cool). Taková sofistikovaná školní besídka (vzhledem k nápadité výpravě, loutkohře, violoncellu a taky kočka byla jako živá) pro otrlé děti, které se ovšem většinou nudí. Představuji si, že při nasazení "děl" ruských exulantů (viz též Cherry Man) zamknou vždycky dramaturgii ND ve sklepě.

Inscenace jistě není žádnou variací na shakespearovské téma, jak by mohl název napovídat. Autor si prostě z Hamleta půjčil několik postav a přeházel jim role. Jinak jde o zcela autonomní příběh rodinné krize, kde řešené problémy nejsou moc originální a nosné tak, aby odůvodňovaly značnou délku představení. Ústřední postavě Ofélie těžko uvěříme opravdové city, spíše její jednání vzbuzuje dojem neustálé pózy libující si v depresivních stavech, což umocňuje i ukřičené herectví její představitelky. Celkově je to taková diskžokejská představa o moderním divadle, kde vnější efekty jsou důležitější než obsah.

Lidský svět je ve fatální krizi (v jiném stavu ostatně nikdy nebyl) a 120 pošetilců (inspirováno legendou o Václavových 120 volech) se rozhodne obětovat se k záchraně lidstva a po vylidnění planety vytvořit prostor pro její naplnění krásou a moudrostí. Dílo německé autorky hravou formou nabízí pro diváka řadu otázek. Má smysl se angažovat pro společný cíl, či nedělat nic? Má masová ideologie slibující lepší život větší praktický význam, než podobné excentrické projekty? Má smysl mučednictví s mylnou hypotézou masového následování? Uskutečnili protagonisté svou vizi, či jde jen o další mýtus zabalený do frází a banálních výzev? Zábavné.

Dobrý dramaturgický počin. David Košťák (v osvědčeném tandemu s Petrem Haškem)si vzal z literární předlohy F.S. Fitzgeralda základní téma a rozvinul ho do velmi originální adaptace. Vyhnul se zcela i pojetí Fincherovy filmové verze zpracované jako melodrama zaměřené na psychologii postav. Vyzdvihl linku reakce společnosti na chování člověka posuzované ne jeho schopnostmi a intelektem, ale věkem a stereotypy s tím spojenými (ageismus). V souladu s povídkou F. S. F. akcentuje grotesknost a ironii. Hudební kvartet byl skvělý nápad, velmi to inscenaci oživuje. Herci na čele s Vojtěchem Franců výborní. Pěkná recenze v Divadelních novinách 4/25.

Roztomilé rozjímání o životě a smrti v magickým prostředí Malostranského hřbitova s oblíbeným hereckým souborem.

Tahle inscenace DD mně nějak unikala, takže jsem nakonec stihl až derniéru. S pochvalnými recenzemi zcela souzním. Výborný příklad toho, že zpracování může být originální a divácky vstřícné i když se plně ctí autorské dílo co obsahu i (což velmi oceňuji) rozsahu. Herci nám do rolí trochu zestárli, ale nevadilo to, soubor DD je skvělý. U některých ženských rolí by slušelo trochu ubrat expresivity ( i když to naštěstí nepřerostlo do exhibice). Čechov mě stále baví, je z těch dramatiků, na které zub času nemá.

Geisslers Hofcomoedianten je pro mě divadelním zjevením.

Celá trilogie (ve Vile Štvanice) byla pro mě jistě divadelním zážitkem. I poslední inscenace je charakteristická rozpohybovaným tělesným herectvím, ve kterém se ale neztrácí autorské poselství. Válka skončila, ale nenávist, otupělost a neúcta k lidskému životu zasetá do duši lidí trvá a je navíc živena bídou a nemocemi. Lidský úděl v systému, který ze své podstaty život v trvalém míru vylučuje (tehdy i dnes). Závažné téma pojato s nadhledem a drsným humorem. Nijak nevadí, že s barokní předlohou to až tak moc nesouvisí. Ansámbl jako vždy skvělý.

Skvělá dramatizace barokního textu (alespoň základní znalost výhodou). Působivé protiválečné poselství v dobrodružném putování hlavního hrdiny vláčeného po bojištích třicetileté války (v níž pod hesly víry jde jako vždy o kořist), odehrávající se na šikmé ploše světa. Simplicius se musí přizpůsobovat aby přežil, což ho poznamenává duchovně i fyzicky. Originální scéna, hudba, výborná režie a strhující "tělesné" herectví Vojtěcha Franců.

Zajímavý, leč poněkud marný pokus inscenačně oživit myšlenkově dosti plochou a rozháranou Kahudovu prózu. Vhled do krásné postapokalyptické budoucnosti (možná jen v nitru starého vypravěče), ve které poučené lidstvo na čele s mladou, minulostí nedotčenou generací (jak jinak), dostane konečně globální rozum. Souvislost řady prezentovaných životních vzpomínek s důvody společenského zmaru si lze jen těžko domýšlet. Co vede k zmíněné optimistické vizi se nedozvíme. Víc než obsah mě bavili některé podařené audiovizuální nápady. Věřme, že Ondřej Novotný příště sáhne po zajímavější literární předloze.

Jde především o bravurně napsanou hru Roberta Ickea. K postavám přistupuje s "morálním odstupem" (jak sám říká) a jejich jednání a motivace jsou tak nejednoznačné a ponechávají hodnocení na divákovi (pokud je toho schopen, což není asi případ většinového publika ND). Takhle si představuji inteligentní aktuální dramatizaci klasické antické předlohy. Inscenace ND je povedená po všech stránkách - režie, výprava, hudba a herecké výkony. Krásný zážitek.

Taková osvětová besidka na aktuálni téma s pokusem o pohybovou performanci. Rusalka a cena změny identity mohlo být téma zajímavé, originálně zpracované. Místo toho jsme sledovali poněkud plakátově prostinkou přehlídku různých klišé transgenderu vrcholící nechtěně komickým coming outem prince a kýčovitým happy endem. I po hudební stránce dost nevyužité možnosti.

Je obtížné zdramatizovat román V.W., kde děj slouží spíše pro ilustraci atmosféry doby a existencionálních úvah. I když inscenace nedosahuje působivosti předlohy, snahu tvůrců o co nejlepší výsledek je třeba ocenit. Paralela mezi linkami příběhu Clarissy a Septima je poněkud nejasná a stejně tak se lze jen domýšlet motivaci jednotlivých postav. Scénické řešení je vtipné, režie nápaditá (rozdvojený Walsh) a především inscenace stojí na výborných (jako vždy) výkonech ansámblu divadla.

Myšlenka propagace a pokusu o realizaci zprofanovaných hesel neoliberální ideologie (konkurence, soutěž, úspěch) ve společnosti "neúspěšných" (bezdomovců) je pochopitelně zábavná sama o sobě. Když ji navíc rozvine trojice Sikora, Hába a Lachende Bestien, vznikne velmi aktuální, přitom odlehčená a inspirativní inscenace. Angažované divadlo může být i chytré a zábavné.

Styl multižánrové "podvratné" peotiky je mi obecně blízký, i když skalní fanda Ivana Werische zas takový nejsem. Každopádně v inscenaci se podařilo propojit výpravu, (úžasné) kostýmy a živou hudbu s přednášenými texty obdivuhodným způsobem. Představuji si, že tak nějak by to udělal on sám. Vznikla velmi zábavná koláž z jeho díla, na které je vidět, že režisér to dělal s nadšením a láskou, a stejně tak herci.

Martin McDonagh je můj oblíbený filmař i dramatik. Ani Pan Polštář nezklamal. Hra je tak skvěle napsaná, že ji snad nejde zkazit. Inscenace MDP je povedená po stránce režie a herci do toho dávají všechno. Pro mě jeden z divadelních zážitků poslední doby.