Radarrius

Špionážní komedie od Berlínské zdi. Občas se ztrácel spád hry, některé herecké výkony byly slabé. Ale dobrých gagů bylo ve hře hodně. Zvláště ve druhé polovině se rozjel Karel Heřmánek ml. Škoda, že v první polovině byla jeho postava uťápnutá svojí partnerkou až přespříliš.

Koláž scének naplňující naší jemně depresivní představu severských pomatenců. Snažit se pochopit o co vlastně jde je zbytečné. Ale atmosféru má hra dobrou a mnoho scének má šanci zůstat v paměti.

Mnohé oproti knize chybělo, něco naopak zbytečně přibylo. Ale jako letní podívání, proč ne.

Jako opakování britské historie za posledních 70 let vcelku dobré. Ovšem průměrnou hru nemohou zachránit ani dobré herecké výkony.

Není to určitě fér. Ale nemohu jinak než porovnat tuto inscenaci stejného textu s vynikající inscenací Divadelního spolku Kašpar (hráno pod názvem Vincenc). Tu jsem hodnotil na 90%, protože vytěžili z textu této komedie i neuvěřitelně silné emoce ukryté v hloubi příběhů jednotlivých postav. To se v této inscenaci Divadla Kalich rozhodně nedařilo. I když zněla stejná slova a stejné příběhy. Tvůrcům této inscenace šlo evidentně o zábavu a smích diváků. A v tom byli úspěšní i u mě.

Jako didaktická ukázka pro výuku angličtiny, že i z malou slovní zásobou se dá hrát velké divadlo, bezesporu dokonalé. Dokreslování děje bohatou pantomimou a hráním si s přízvukem bezesporu osvěžující. Jako parodie na hloubkové výklady Shakespeara vcelku ucházející. Stereotyp moderní české interpretace šílenství válením po zemi velice nudně splněn. Ale jinak je představení více než zbytečně dlouhé. Žádný hluboký divadelní zážitek se nekonal.

S touto hrou jsem se téměř úplně minul. A nebylo to rozhodně díky hereckým výkonům. Naopak. Obzvláště Eva Hacurová byla opravdu přesvědčivá v budování nesympatičnosti hloupoučké hlavní postavy, která nedohlíží následků svých činů. Obdobně bravurní bylo podání její zrůdné sestry ze strany Bereniky Any Mikeschové. Ovšem díky režijnímu vedení bylo nacistické zlo podáno značně šablonovitě až kýčovitě. Tedy až na scénu útoku SSáka na klavíristu za to, že neumí zpaměti Horst-Wessel-Lied. Tahle jediná scéna z celé hry obsahovala opravdu silné emoce.

Snaha zdramatizovat dopisový dialog dvou francouzských spisovatelů se příliš nepovedla. Zajímavé myšlenky, jiskřící intelektuální hra, krásné využívání jazyka, silné herecké nasazení i neotřelé režijní a scénografické nápady. To vše v inscenaci vskutku bylo v obdivuhodné míře. Ale dohromady se to nepovedlo příliš divadelně propojit. Vznikla tak jakási neurovnaná koláž bez hlubšího akcentu. Místy nudná, místy zajímavá. Jak to zrovna vyšlo.

Odborné i zábavné knihy Richarda Feynmana mě daly hodně již jako studentovi. O to více jsem ale byl inscenací zklamán. Místo představení hloubky osobnosti geniálního fyzika s renesanční šíři zájmu se jednalo o sled historek (z nichž některé postrádaly původní Feynmanovu pointu) kombinované s matoucím povrchním pohledem na dění v oblasti mikrosvěta. Pokusy o citovost se pak s divákem míjí takřka úplně. Divadelně to zkrátka nefunguje.

Inscenace věrná textu, nikoliv však duchu hry. U shakespearovských komedií ovšem vždy výsledek závisí na interpretaci. A ta zde více než pokulhává. Celé představení je ploché a vlastně nic nepřinášející. Ani humor, ani zamyšlení. Nezachraňují to ani některé skvělé herecké výkony. Zde je nutné především ocenit Daniela Bambase v roli Žaka. Jeho skepticismus je opravdu okouzlující.

Bylo úžasné pozorovat jak skupina skvělých herců vytvořila obraz nesnesitelné společnosti. Ale pak nepřišla ve hře žádná katarze. Jen zemětřesení, které všechny včetně diváků osvobodilo.

Máte-li rádi robinzonády, tak tento muzikál mezi ně rozhodně nepatří. Z Robinsona zbyl jen ufňukánek. Vše se točí kolem jeho milé v duchu červené knihovny. Alespoň, že některé písně jsou chytlavé a taneční vystoupení živé.

Prachsprostá vykradačka Hamleta ve Švandově divadle (viděno v rozmezí 14 dní). Obdobné krácení textu, obdobně sexuálně vyjádřené šílenství Ofelie, hodně nepřehledný závěrečný souboj. Odlišnosti jako kolotočářský Claudius, špatně hrající představitelka Gertrudy či rozmatlaný meloun, který pak uklízí zcela nepochopitelně král, to posunuly dramaticky níže. Jediné co opravdu upoutalo byl Hamlet v podání Tomáše Havlínka. Nejvíce nesympatický Hamlet, jakého jsem měl možnost kdy vidět, ničící s radostí lidi kolem sebe. Ocenění zaslouží i Petr Konáš s přesvědčivou moderní verzí pletichářského Polonia

Bohužel se toto představení nepovedlo. Zvukové efekty přehlušují co chvíli herce. Ti navíc často jen nedbale odříkávají text jakoby to chtěli mít co nejdříve za sebou. Takže je to celé nevzrušivé. Snad jediné, co stojí z tohoto provedení Skotské hry za zapamatování je léčba šílenství krále MacBetha elektrickými šoky doprovázená jeho vidinami. Na velké drama o touze po moci a zlu v nás je to ovšem hodně málo.

S představením jsem se veskrze míjel. Míjel jsem se s řešeným teologickým rozporem mezi tehdejší oficiální katolickou doktrínou a vizí opuštěností boha. Míjel jsem se s hereckým projevem Lucie Trmíkové, která místo schopné manažerky velkého ekonomického celku, kterým středověký klášter byl, předvádí povětšinou jen hysterickou úču. Míjel jsem se s pojetím kostýmů, které rozhodně neevokovaly klášterní hábity. Míjel jsem se i s takovou maličkostí, jako je způsob krájení zelí, který předváděly chovankyně ústavu. Za vyzdvihnutí pak stojí Kazatel Filipa Kaňkovského, který byl naprosto přesvědčivý vůdce lůzy.

Představení moc nefungovalo. Nápad s nakloněnou plošinou se hlavně promítl do rušivého přemýšlení, zda to herci na takto nakloněné plošině dají, a dlouhých nezáživných hudebních předělů nutných k získání času na naklonění plošiny. Děj místy nedával úplně smysl, protože ve hře chyběly některé postavy a ne vše bylo dovysvětleno náznaky v řeči zbylých postav. Úplně mě tak minulo, co vlastně chtěla tato inscenace říci.

Koláž scének z hereckého života na různé úrovni zajímavosti. Herecký projevy od skvělé fresky po trapné přehrávání. Občas jsem se zasmál (někdy jako jediný), asi dvakrát dojmul a jednou zamyslel (nad diskusí starého herce se studenty DAMU). Ale jinak až překvapivá nuda a nevzrušivost. A to se leckdo na jevišti svlékal nebo byl svlékán. Bohužel ovšem jen muži, takže to pro mě inscenaci nezachránilo.

V Braníku jsem prožil více než polovinu života. Takže mohu potvrdit, že místní bezdomovci byli vystiženi dosti věrně. Některé písně nebyly špatné. Ale tím to pozitivní končí. Naprosto plochý, a hlavně nudný příběh o krizi středního věku, vyřešený nocí s bezdomovci v teplém spacáku, propíchnutím břicha a pohozením na koleje.

Herci se snažili, co to šlo. Ale ono vlastně o nic nešlo, takže se v tom všichni včetně diváků ztráceli. Jedna velká nuda bez jakýchkoliv emocí. Díky besedě s autory jsem tušil, co se prý snažili vyjádřit. Ale ani to se jim rozhodně nepovedlo. Nejhorší představení, které jsem kdy v Dlouhé viděl.

Opět jeden režisér, který si myslí, že je geniálnější než Shakespeare.
Vybrání jediné linky, mužské chlípnosti, z mnohovrstevnaté hry se dá ještě přežít. I řvoucí hudba dokreslující nechutnost nás mužů je při tomto úzkém zaměření inscenace pochopitelná. Zdaleka nejhorší ovšem je, že představení vůbec nedrží pohromadě. Nejvíce díky scénám prodlužovaným nad míru únosnosti. A tak se i přes dobré výkony herců hlavních postav brzy dostaví nuda a šeď. Režisér si toho byl nejspíše vědom a tak raději ani neudělal v inscenaci přestávku.
Rozhodně nejhorší představení mého života.