Radarrius

Geniální sci-fi povídka Daniela Keyese i ve svém jevištním zpracování nutí k zamyšlení nad tíhou i výhodami inteligence. Ovšem z představení dýchá únava, již tak nerozpracované vedlejší postavy jsou hrány mdle. I Jan Potměšil má kromě supersilných částí i slabší místa. Chtělo by to hru nově nastudovat. A myslím, že to bude to znovu tak skvělé, jak když jsem ji viděl před více jak dvaceti lety poprvé.

Velice zajímavé představení. Obzvláště zaujme výkon Jana Zadražila v podobě manažerského manipulátora. Hra je napsaná velice dobře. Rozhodně není jen o fotbale, ale nutí se zamyslet nad mnohými věcmi z běžného života. Zda usilujeme o správné věci a jaké prostředky k tomu volíme. Neškodilo by do programu trochu více vysvětlit pozadí poloprofesionálního fotbalu v Britanii. V těchto reáliích se může neznalý divák snadno ztratit.

Zajímavé moderní pojetí. Pečlivě promyšlené, ale nikoliv přeumělkované. Patrik Děrgel vytvořil Hamleta, se kterým může divák soucítit. Milostný vztah Hamleta a Ofelie byl jak ze současnosti. Což kvitovali i mladí diváci kolem. Vlastně celé to bylo jako rodinná tragedie. Čtení Pasti na myši členy královské rodiny tento pocit dobře umocnilo. Snad jen režijní nápad s pohazováním imaginární lebkou byl zbytečný. O Jorikovi z úst tohoto Hamleta by rád člověk slyšel více.

Vynikající crazy komedie, která nikdy nezklame. Exceluje Roman Štabrňák, který vytvořil vtipnou, ale i uvěřitelnou postavu. Sluha Bouton Filipa Blažka je už trošku za hranou. Ženské role bohužel jako by byly jen do počtu a působí odbytým dojmem. I tak je ale čemu se ve hře smát. Milovník crazy komedií odejde rozhodně spokojen.

První dvě třetiny skvělé. Uvěřitelné postavy včetně kocoura staženého z kůže. Ale hlavně hra o rozporech mezi našimi touhami a realitou všedního dne. Herecký koncert pozorovaný z absolutní blízkosti se skvělým využitím netradičního prostoru. Pak se to ale začalo kazit. Jako kdyby autorka ani režisér nepřišli na to, co udělat s dobře rozehraným příběhem. Skončilo to hůře než divně, skončilo to nijak. Velká škoda.

Další důkaz, že Erbenova Kytice je jedno z mála stále živých děl z doby národního obrození. Něco se při této inscenaci povedlo více. Například Vodník byl Csongorem Kassaiem skvěle zahrán jako ne-lidská bytost. Nebo scénické provedení vln, ve kterých utonula travička z Holoubka. Či Iva Janžurová jako naprosto uvěřitelná mladá dívka těšící se na milého. Něco bylo naopak slabší jako třeba rušivé popruhy pro létání dívky ve Svatebních košilích. Obzvláště, když nakonec představitelka místo recitace bojovala s jejich odepínáním. Celkově ale velice dobré zpracování, které je dobré vidět.

Fascinujícím způsobem podaná koláž ze života Sigmunda Freuda kombinovaná z naší idealizovanou představou zábavy ve vykřičených domech na konci 19. století. Povětšinou velice dobré herecké výkony, občas jen zbytečné manýristické přehrávání. Výborná scénografie i hudební podkres. Obsahově zajímavé a dávající nejeden námět k zamyšlení. A to nejen ten prvoplánově zamýšlený o sexuálním zneužívání dětí. Bohužel ovšem představení trpí značně tím, že postrádá závěrečnou katarzí či vyvrcholení. Prostě jen koláž, ne dramatické dílo.

Zajímavé zpracování, které se snaží více rozpracovat nejen autorem zamýšlenou ústřední manželskou dvojici, ale i zbylé dvě. Každý divák tak má možnost chápat tento vzájemný emotivní souboj po svém. Pro mě byla například Maggie v bravurním podání Anny Fialové jen zdatná manipulátorka jdoucí si tvrdě za svým. Ať již jde o získání rodinného majetku či potrestání manžela za jeho latentní homosexualitu. Dítě je pro ní jen nástroj v této hře. Ale věřím, že mnozí ji vidí jinak, pozitivně. A v této nejednoznačnosti u všech postav je právě hloubka této inscenace. Škoda jen, že poslední dějství bylo vlastně zbytečné. Nikam již hru neposunulo.

Již sérii knih Prašina od Vojtěcha Matochy se podařilo vyprávět vcelku uvěřitelný příběh pro teenagery odehrávající se v moderní podobě foglarovského světa. Divadelní inscenace se tomu nijak nezpronevěřila. Naopak, dobře dotváří atmosféru dobrodružného tajemna, čekajícího na své objevení. Oproti knize navíc rozehrála více počátky milostného hledání ústřední dvojice. A tím vnesla do hry, spolu s komediálním pojetím padouchů, více humoru. Hanuš Nápravník jako roztržitý vědec byl skvostný a výstižný. Jen škoda, že se zjevoval se svojí milou hrdinům i jako duch, retrospektivní vzpomínání na něj na základě nalezených dokumentů bylo daleko lepší.

Dobré, někdy až brutální vtipy. Famozní Jan Vondráček jako Tom-Tom Vrána, bývalý gangster uklidňující si nervy pletením. Herci si své plyšové role opravdu hezky užívali a diváci s nimi. Ve hře jsou i dojímavé scény z rodinného života nutící k zamyšlení. Takže ingredience jsou skvělé. Jen to celé nějak nesedělo dohromady. Děj překotně pádil a celkové vyznění hry se někam ztratilo.

Netvrdím, že jsem hru pochopil. To ani náhodou. Ale ten souboj dvou rozdílných letor je rozhodně fascinující a nutí diváka soustředěně sledovat každou jemnou nápovědu. Shlink Jana Sklenáře, hlavní hybatel děje, v sobě skrývá nečekanou hloubku. Postupně nabízí několik vysvětlení, proč se do souboje pustil. Ale co z toho je součástí hry a co pravda se nikdo nikdy nedozví. Škoda jen jisté plochosti Shlinkova protihráče, jak ho pod vedením režiséra ztvárnil Samuel Toman. Přece jen se mladost neprojevuje jen zmatečností a uřvaností.

Vskutku povedené pásmo scének, písniček a roztomilých blbostí pro malé děti. O klukovi, který se všeho bojí. A jeho sestrách, které mu z toho pomáhají ven. Děti klidně seděli a s napětím vše sledovali. Což rozhodně není u her pro předškolní děti zdaleka samozřejmé. A dospělý? Ten mohl s potěšením sledovat hru imaginace a vychytávat narážky na jednotlivá díla Franze Kafky.

Postupná skládačka historie jedné rodiny napříč bouřlivým 20.stoletím. Také velice dobré srovnání skutečné tíhy rozhodování v nesvobodných totalitních dobách s pseudotěžkostí rozhodování v době svobodné společnosti. Zároveň jsou skvěle vypracované jednotlivé postavy a složité vztahy mezi nimi. Drama vnitřních a vnějších vlivů se propojuje do uvěřitelného příběhu živoucích postav. I díky tomu, že dobrý text je divadelně zpracován velmi precizně a profesionálně.

Poutavě podaná talentová soutěž mezi podivínskými hudebníky v první části v sobě mísí vtipnost, trapnost i smutek. Panoptikum zvláštních postaviček sedících na forbíně i jejich hudební i nehudební projevy jsou vskutku rozmanité. Takto by to však zůstalo v rovině pouhé hříčky. Druhá část je pro diváka daleko náročnější, ale také přínosnější. Ukazuje totiž depresivní vnitřní svět vítěze soutěže. Prolínají se zde zmatené odrazy ostatních soutěžících doplněné zmatenými duševními stavy hlavního hrdiny. Davidovi Petrželkovi tahle role opravdu sedí.

Forma převládla nad obsahem. Stylizace nad dramatickou linkou. Je to škoda, protože herci se opravdu snaží.

Skvěle napsaná hra s mnohovrstevnatými postavami. Inscenace na Vinohradech zpracována profesionálně. Jako sázka na jistotu dobré. Ovšem Bill Starbuck v podání Marka Lambory je nejméně uvěřitelný obchodník s deštěm, kterého jsem měl zatím možnost vidět. I proto je, překvapivě u této hry, první půle živější a uvěřitelnější než ta druhá.

Komedie, která nezklame. Škoda, že každý nehrál tak naplno a přesvědčivě jako Ondřej Česák v roli fiktivní tetičky. Smích ale přišel a to je hlavní.

Zajímavé a přesvědčivé herecké výkony. Dobře plynoucí dialogy. Ale marně přemýšlím, o čem že ta hra vlastně byla. A tak není divu, že nejsympatičtější byla postava zvukaře v podaní Zdeňka Velena. Ten chtěl jen natočit smyčku a jít domů.

Klauniáda o ženském přátelství. Pro muže hůře uchopitelné o co jim vlastně vůbec jde. Obě herečky jsou vynikající. Jen škoda, že není větší prostor pro postavu představovanou Annou Polívkovou. Úchvatná animovaná projekce v propojení s hudbou.

Není to špatný muzikál. Dobře se poslouchá, písně i činoherní složka spolu dobře fungují, scéna je pěkná a zároveň funkční, company přesvědčivá. Jen to chtělo více vypilovat děj.

Co se týče oper, jsem kulturní barbar. Jeví se mi jako plytké příběhy pro uvedení několika hitů prokládaných hudební vatou. To mi potvrdilo i toto provedení Kouzelné flétny činoherci. Bylo jim totiž při zpěvu rozumět o čem zpívají, a tak ještě více vyniklo, že je to hra o ničem. Původní mluvené slovo bylo rozšířeno o recitaci "nehitové" hudební části, a tak se v druhé půli zpívalo daleko méně. Jako studie opery bezesporu zajímavé. Na vyšší úroveň to ovšem povýšil styl herectví v Dlouhé, který si dělá šprťouchlata ze všeho. I z opery a operního zpěvu. Smích spolu se skvělou Mozartovou hudbou šel krásně dohromady.

Zábavné, přesvědčivě zahrané. Nutí k zamyšlení o smyslu demokracie i o tom, jaké je naše místo v ní. Jen škoda ne úplně logického a tak trochu patetického závěru. Udržet to celé v rovině komedie a satiry mohlo přinést více.

Hravé. Někdy až moc. Třeba podání účastníků expedice jako karikatur. Takže místy se dostavuje fascinace silným příběhem a skvělou stylizací. A někdy naopak pocit trapnosti a neumětelství.

Prolog Anežky Kubátové na forbíně byl fantastický. Během chvilky uchvátila publikum i mě. Ale pak jsem se začal s hrou míjet. Nepochopil jsem za celou hru, co drželo Daňu v tak toxickém vztahu. Hra je totiž pouze jeho vnějším popisem, jakkoliv místy zábavným. Ani umělecký exulantský svět není řešen jinak, než formou krátkých skečů. Ovšem díky Vojtěchu Vondráčkovi hodných zapamatování.

Vskutku přesvědčivé herecké etudy k jednotlivým fázím vztahu muže a ženy. Doplněné o silnou ironii a obraznost. Jenže dohromady to nevytvořilo zajímavý příběh. Jelo se jen po povrchu, bez snahy ukázat proč se něco takového partnerům v dlouhodobém vztahu obvykle děje. Nejzajímavější byla nakonec poboční dějová linka mladé herečky Marie, která vstupovala v různých polohách a s vlastní jasnou motivací do vztahu hlavních hrdinů jako ta třetí.