Vladimír Rogalewicz

Generační výpověď. Punk. Přitom tam nic ze Shakespeara nechybělo. Skvělí Tereza Marečková a Zdeněk Piškula a také Jiří Štrébl. Mimořádně fyzicky náročné divadlo zvládl mladý soubor MDP výborně. (Skvělá režie Michala Dočekala; pro mě milé překvapení, že M.D. udělal takto mladé generační představení.)

Promyšlená a do detailu dotažená režie Hany Burešové, které se podařilo vytvořit hororové prostředí starého činžáku u Karlova náměstí z doby heydrichiády. Herce vede ve vysoce stylizovaném projevu, jehož hlavním rysem je strojová choreografie, která neumožní vložit do postav ani zrnko citu. Toto těžké představení zvládají herci DvD skvěle. Ke kladům patří znamenitá práce s hudbou a využití autentického rozhlasového vysílání, které děj člení a posouvá. Po formální stránce je představení dokonalé, mě ale neuspokojilo. Nijak se mě nedotklo, zůstal jsem vnějším nezúčastněným pozorovatelem.

Poněkud nostalgické reminiscence Rozálie Havelkové na její roční působení v cirkuse. Rozáliiny autorské písně jsou doplněny milými klaunskými mikrovýstupy. Vzhledem ke krátké stopáži nestačí začít nudit a rozhodně vám vykouzlí úsměv na tváři. Podtrhuji poslední větu hodnocení Kristiny Kurcové.

Skvěle napsaná hra ukazující zrůdnost i snadnost totalitních postupů. Z trojice pohledů Arény na historii poloviny 20. století nejlepší. Zapamatováníhodný výkon Aleny Sasínové-Polarczyk ve smutné, opravdově pojaté roli Josefy Slánské a kabaretní pojetí celé inscenace umocňuje silné vyznění. Kolik takových justičních omylů a manipulací jsme od té doby (nevědomky?) viděli, kolika jsme uvěřili (a věříme) a kolika jsme sice úplně nevěřili, ale přešli jsme je s tím, že na každém šprochu je pravdy trochu. A Karlové se mají stále dobře a jen se nám smějí. (Ze záznamu, DRAMOX.)

Autoři představení dokázali přenést na pódium Divadla v Dlouhé ducha a náladu původních pořadů Vodňanského a Skoumala téměř dokonale - ani přesný remake by takto nemohl působit. O muzikálnosti souboru už je zbytečné mluvit, v tomto směru nemají v současné době konkurenci. Obdivuju odvahu Jana Borny dát takto všanc své niterné a velice osobní básně. Z některých naskakovala husí kůže. Děkuju!

Velké díky za uvedení tématu. Tak má vypadat angažované divadlo. Škoda nereálného konce - hra by bez něj neztratila na síle. (Pozn. Jedná se o hru slovenských autorů pro bratislavské divadlo. Neubránil jsem se úvaze, že na Slovensku byly a jsou některé vztahy a vazby oproti Praze posunuté, což je mimochodem také zajímavé poselství.)

55 %. Režijně se inscenace míjí s žánrem předlohy. Vytratila se jakákoli tajemnost, mysterióznost i napětí. Zkoumání záhad jde jaksi na vedlejší kolej vedle banální bulvární komedie o záletech pracovníků jedné reklamní agentury, jejichž úspěchy a neúspěchy na poli lásky jsou vykresleny realisticky a doslovně. Nějak se ten důraz na jednotlivé motivy převrátil. Herecky kvalitní inscenaci na velmi povedené scéně je proto tuctová a zapomenutelná.

Za řemeslo 100%, za obsah a vyznění 0%.
Umělec má na svůj názor právo. Já mám právo nesouhlasit s ním:
(i) Jana Mikuláška nezajímá, jaká 70. léta byla, on chce jen dát najevo opovržení všemi, kdo tehdy žili; on by se byl bouřil.
(ii) Snažit se ospravedlňovat čin Olgy Hepnarové dobou je nechutné.
(iii) Opět bylo na pódiu mnohem víc hnusu, než do divadla patří (jak rozdílné oproti včerejšímu 1984, kde Mikuláškovi stačily k mnohem silnějšímu pocitu znechucení pouhé náznaky).

V první polovině autorka drsně zbavuje britskou koloniální minulost veškerých zbytků oslavné nostalgie. Po skvělé první polovině následuje výrazně slabší druhá část zobrazující naprosté uvolnění morálky v současné době. Přesto toto nerovné spojení nese silnou výpověď o dnešní době, kdy absence dříve svazujících konvencí nepřináší automaticky štěstí a spokojenost. Režie využívá značnou stylizaci, která při dokonalé vzájemné souhře všech herců působí mimořádně svěže.

Hra podle knihy kultovního regionálního autora. Nepříliš povedená adaptace - spíš rozhlasová hra než plnohodnotné jevištní dílo. Také zcela abstraktní scéna mě nepřesvědčila. (online premiéra v prosinci 2020)

Průvan v ND, Daniel Špinar testuje, co publikum snese. Znamenité herecky - zejména jako vizitka Špinarových nových posil souboru obsazených do většiny rolí. Seškrtání a revize WS až na dřeň hru zpřehledňuje a nevadí. Celou dobu jsem ale přemýšlel, kde je hranice kumštu a kýče. Myslím, že ji představení na několika místech (navíc někdy opakovaných) překročilo; představení by bylo působivé i bez lascivních berliček (publikum by se možná na několika místech nezasmálo, ale právě na takových místech smích ruší.) Jevištní rej se také po hodině okouká a začíná trochu nudit. 100 % Lucie Polišenská.

Prudká modernizace, která se na začátku zdá funkční a vyvolává značná očekávání, následně s sebou odnese veškerou poetiku a představení končí jako estráda. (Záznam ze streamu)

Spíš 67 %. Toto představení patří k lepším inscenacím této hry. Veskrze moderní, s velkým nasazením celého souboru. Různorodý a zajímavý aparát (velké loutky, maňásci, akrobaté, živá kapela) překvapivě působí organicky a představení ozvlášťňuje. Nicméně ve svém souhrnu tato inscenace spíše nudí, vlastně ničím nepřekvapí. (Ze záznamu.)

Surrealisticko-punková směs nesmyslných blábolů a banalit, která směřuje odnikud nikam. Ani skvělí herci to nezachrání. (Ze záznamu.)

Velice zajímavá hra (na začátku 90. let v Divadle E.F.Buriana pro mě byla zjevením), dobré herecké výkony (zejména Zuzana Vejvodová a Ondřej Brousek). Zub času na hře už trochu zapracoval, dnes by si zasloužila větší tempo (dramaturgie mohla některé scény výrazně krátit). Režijně a scénograficky příliš doslovné a bez nápadu.

Mezi ostatními představeními na Jezerce je to jako jednooký mezi slepými. Podle ohlasů jsem čekal víc. Hra je hodně krotká. Jakou vinu na tom má text a jakou režie a možná i herec (byť Milan Kňažko celý večer bez problémů sympaticky utáhne) si netroufám odhadovat.