Krkavci

Ambiciózní Krkavci se místy ztrácí v rozvláčném tempu, které nenabízí výraznější posun. Režie se drží cyklických struktur, jež narážejí jedna na druhou. Úvodní část, v níž je využita projekce slovenské televizní inscenace s živým dabingem, mě bohužel svou délkou zahltila natolik, že jsem následně měla problém se s inscenací sžít. Tato volba výrazně ovlivnila celkový vjem, a to i v kombinaci s pojetím, které připomíná Vassu Železnovovou, rovněž divácky náročnou na strávení. Silné téma voyerismu cizích životů však zůstává nadčasové a vyvolává intenzivní otázky. Alergikům doporučuji sedět mimo první řady – množství květin a pylu je výrazné.

75%. V polozapomenutém textu H. Becqua o kruté realitě dědictví a majetkových záležitostí je výstižně pojmenováno, co se nezměnilo ani po více než století. Struktura dramatu volá po radikální úpravě, kterou režisér J. Frič a dramaturgyně M. Ljubková nepodcenili. Podobně jako v inscenaci ND „Vassa Železnovová“ dobře posloužilo užití mikroportů. Projekce slovenské televizní inscenace s živým „dabingem“ (záměrně nepřesným) dostává v úvodu velký prostor; skončí však dřív, než se dostane za hranu únosnosti. Následně jsou kombinovány různorodé postupy, které se nakonec propojí. Silný herecký soubor DD se v koncepci suverénně zabydlel.

Originální režijní optika Jana Friče ruku v ruce s kompletně vydařenou vizuální a hudební složkou zbavují hru ze sklonku 19. století nánosu letitého prachu, dodávají jí moderní šmrnc a obrací ji k dnešku. Nadto si opět můžeme plně divácky užít bezchybnou hereckou celosouborovou partneřinu, na které se tentokrát zcela přirozeně podílí i hostující Veronika Lazorčáková. Samotné drama, žel, má ovšem (alespoň pro mě) slabší dějový koncept, zejména ve druhé části se tematicky mírně repetetivně cyklí, též finální rozuzlení nevyznívá nijak překvapivě. O to intenzivnější potlesk tvůrcům, za to, v jak působivý inscenační tvar příběh dokázali poskládat.

Krkavci, mladší sourozenci oceňované Vassy: Odcizenost postav a chlad světa opět dotvářejí porty zvýrazňující všechny promluvy, jakkoli směřované neosobně kamsi. Chlad evokuje i výprava, zejm.scénografie druhé části, kdy se z pološera, z nějž během party v dlouhé expozici dabovaly starý záznam filmu, postavy dostávají do prosvětlené místnosti připomínající krematorium či smuteční síň. Lačnost, promyšlená strategie, zkušenosti a obchodní zručnost se střetávají s neznalostí, neschopností se orientovat a promyšleně jednat tak výraznou, až omezuje soucit. Vše s neustávajícími humornými vsuvkami, řadou symbolů, zcizovacích vstupů a silnými výkony.

Z expozice, která využívá projekci, jsem byl poněkud rozpačitý, ale nakonec se jednalo o velice vydařenou inscenaci. Režisér J.Frič dokázal ze staré francouzské hry vykřesat zcela současnou výpověď o světě, který ovládají peníze a spleť zákonů a nařízení, v nichž není snadná orientace. Je to vlastně docela krutá a depresivní podívaná, do které se ovšem prolamují osvěživě zábavné momenty, které vyplývají z využití současné mluvy v souřadnicích starého dramatu, ale hlavně z precizních hereckých výkonů. Nejvíce mě zaujali I.Trojan, T. Jeřábek a hostující V.Lazorčáková.