Kateřina Vodáková

65 %. Oscar místo Filipa? Na první pohled jen drobná změna názvu, ve skutečnosti chytrý klíč k tomu, jak se Divadlo MA chopilo Wildeovy komedie. Nový překlad H. Novákové se vrací k původnímu anglickému názvu a nechává vyniknout slovní hříčku i významy, které se v češtině dosud ztrácely. Režijní pohled M. Arzumanové známému textu zachovává jeho hravost a humor, ale zároveň ho posouvá k trochu jinému čtení. V krásných kulisách Grébovky hra běží lehce a bez zbytečné okázalosti. Titulní role dobře sedí Š. Gajdošíkovi – hraje s nadhledem a citem pro komediální situace bez tlačení na pilu. Plus je také, že herci dostávají prostor pro zpěv a pohyb.

Kdyby tisíc klarinetů připomíná tradici klasické hudební revue, v níž mají své pevné místo zpěv, humor a radost ze společného hraní. Nejvíce mě potěšily hlasy I. Hlubučkové, A. Fixové a J. Someše, který se divadlu věnuje už více než půl století a stále na jevišti působí s obdivuhodnou energií a osobním kouzlem. Je celkově znát, že se herci dobře znají a společné hraní si skutečně užívají. I proto se melodie přirozeně dostávají mezi diváky, kteří si je začnou zpívat spolu s nimi. Příbram tak přiváží i do jiných měst milý večer s písničkami, které nezestárnou a pořád dokážou oslovit napříč generacemi.

Ať žije divadlo!

Dům v jabloních mě přiměl dívat se na divadlo jinak. Stáváme se hosty vernisáže, kteří si sami volí, čí příběh budou sledovat, a přijímají, že mnoho zůstane skryto. Právě tato neúplnost ve mně probudila zvědavost. Krásná Winternitzova vila, kostýmy herců i hostů a tajemný hudební motiv vracející se mezi jednotlivými částmi hry stíraly hranici mezi představením a skutečnou událostí. Nejvíce mě bavili K. a V. Bartošovi, z dam J. Voverková. Všichni si i v tropickém počasí udrželi obdivuhodné soustředění a pohotovost při improvizaci a také tým v pozadí držel celý večer pevně v rukou. Tato zkušenost mě naladila na další objevování projektů Pomezí.

Louskáček ve Státní opeře mě během večera dokázal přimět zapomenout, že sleduji baletní klasiku starou více než sto let. Výprava M. Černého a B. Maleninské, hudba a precizní práce tanečníků mě přenesly do pohádkové poetiky s hravostí, krásou i noblesou. Právě proto se k Louskáčkovi diváci stále vracejí – dokáže totiž i v dospělém člověku probudit radost, fantazii a úžas, které jsme jako děti prožívali tak přirozeně.

65 %. Heda prahne po svobodě a moci nad vlastním životem, přesto ve mně dominuje myšlenka, že se bojí žít. Skrývá se za maskou odstupu a kontroly, často i sama před sebou. „Je to vysvobození vědět, že ještě někdo může udělat něco dobrovolně, co má v sobě krásu.“ Sama však krásu a skutečnou blízkost nedokáže vytvořit ani přijmout. Inscenace zaujme chladnou atmosférou luxusní vily, jejíž dokonalost narušuje scéna J. Balázs s temným lesem v pozadí. P. Beretová v titulní roli přesně vykresluje vnitřní boje, dobře jí sekunduje I. Orozovič jako Eilert, v němž se přitažlivost pere se sebedestrukcí. Po zhlédnutí ve mně dlouho zůstal neklidný pocit.

Dvě choreografie G. Balanchina, dvě tváře baletu, jeden výborně sehraný soubor. Brahms–Schoenberg Quartet přináší klasickou baletní eleganci, preciznost a čistotu provedení, zatímco Who Cares? strhává svižností, energií a atmosférou blízkou muzikálové show. Nápadité momenty, vkusné kostýmy a cit pro detail dobře vystihují odlišnou náladu obou částí. Právě kontrast mezi klidnější první polovinou a druhou, živější, dává celému večeru příjemný spád.

65 %. Návrat člověka z minulosti dokáže během jediného večera zpochybnit rozhodnutí považovaná za definitivní. Mayenburg přesně pojmenovává trhliny v mezilidských vztazích bez zbytečného moralizování. Komorní prostor Řeznické této hře sluší a dává vyniknout dobře vystavěným dialogům. Zajímavým scénickým prvkem je variabilní pohovka připomínající písmeno X i kříž, její uspořádání jako by zachycovalo přeskupování sil mezi postavami. Největší devizou inscenace jsou pro mě přesvědčivé herecké výkony, zejména v ženských rolích. Ex těží z textu, který otevírá místa ve vztazích, kam se často nechceme podívat.

Inscenace, která nepotřebuje velká gesta, aby spolehlivě vyvolala husí kůži. Jediné podezření odhaluje křehkost lidské důvěry, strach i rychlost, s jakou se může změnit pohled na člověka, kterého jsme znali. M. König v titulní roli podává přesný, až seversky střídmý výkon a přesvědčivě zachycuje učitele, jemuž se během chvíle rozpadá dosavadní život, aniž by sklouzl k okázalosti. Výrazným partnerem je mu promyšlená scénografie D. Stojčevskiho, která rozehrává proměny situací a nenechá diváka vydechnout. Herecky výjimečně vyrovnaný soubor drží Hon pevně pohromadě. Patří k tomu nejlepšímu, co je aktuálně Na zábradlí k vidění.

65 %. Pohybový projekt na pomezí instalace a divadla, který v pražském prostředí nemá mnoho obdob. Divák spolu s performery nejprve pozoruje živý obraz, aby do něj vzápětí symbolicky vstoupil a na konci jej opět opustil. Fatamorgana se nesnaží nabízet jednoznačné odpovědi ani pevný výklad – naopak ponechává široký prostor vlastní imaginaci a různým interpretacím. Výrazná tmavá opona spolu se světlem, zvukem i pohybem dotváří podmanivou vizuální kompozici a umocňuje neuchopitelnost celé instalace. Na pražské divadelní scéně jsem dosud nic podobného neviděla.

Pro mě mimořádně krásný zážitek a působivé zpracování magického realismu. Ptáčci náhody v režii A. Keity nechávají zázraky vstupovat do lidských osudů a skrze rodinné drama otevírají otázky identity, kořenů i bolestného rozdělování lidí podle původu. Torzo domu na otočné scéně, filmově působící režie, light design i atmosférická hudba spoluutvářejí prostor, kde se minulost stále vrství a odhaluje. Rozdílné jazyky se stávají součástí identity postav i cestou k porozumění. Odkrývají se příběhy, které si každá z nich nese. Válka je zde latentně přítomna, ale středobodem inscenace zůstává lidskost. Mrzí mě, že její repertoárový život byl krátký.

Je Podoba věcí především milostným příběhem s komediálními prvky, nebo psychologickým experimentem o manipulaci? Ostravská inscenace se režijní optikou J. Doležala přiklání k první možnosti, přestože text nabízí mnohem ostřejší otázky o umění, v němž neexistuje jediná pravda, identitě i posedlosti povrchem věcí a nenápadně nutí zpochybňovat vlastní soudy. Klavírní hudba a náladové projekce dokreslují svět, ve kterém není vůbec snadné najít vlastní místo ani sám sebe. Drobnou výhradu mám k pojetí postavy Phillipa. Svými tématy i svižným tempem bez přestávky může hra určitě oslovit i dospívající generaci diváků.

Vizuální slast v režii M. Františáka s jeho typickou fascinací rurálními tématy. Zářivě žlutá scénografie E. Zezuly, točna, živé hudební trio i kontrast černých kostýmů s křiklavými barvami proměňují jeviště v symbolický svět plný vyhrocených emocí. Silným motivem je dřevěná rampa s dýkou, která předznamenává tragické vyústění. Strhující výkony vzpurné S. Erlebachové a tvrdé K. Breiské dodávají ději potřebnou tenzi, zatímco hudba, tanec i rap dynamicky dotvářejí jeho rytmus. Odnesla jsem si především výtvarnou krásu díky úchvatné výpravě E. Zezuly i intenzivní atmosféru. Jediným rušivým prvkem pro mě byla projekce luny prostřednictvím kamery.

Každý z nás potřebuje někoho, kdo ho opravdu vidí. Právě touto myšlenkou ve mně zůstane Klan Baťa, který na Kampu přináší světlo a radost. Krásně vystavěná hudba s citlivými texty, režie, noblesní kostýmy, výprava, step, beatbox i živé zlínské nářečí splétají svět s tkaničkami naděje. M. Lambora je Tomášem s přirozenou autoritou a šarmem, K. Daňhelová pravou dámou. V Janu Antonínovi od D. Krejčíka jsem našla odvahu růst a důvěru ve vlastní cestu... Herecky i pěvecky podtrhuje hlubokou proměnu Jana a dodává mu něhu, pravdivost, sílu i vzácnou lidskou blízkost. Vzpomněla jsem si na slova, která mi často říkával děda: „Katuško, nepodceňuj se.“

55 %. Od tvůrčího týmu jsem čekala silnější emoční střet, protože tato konverzačka nabízí chytré dialogy i nadčasovou sondu do mezilidských vztahů. Herecké obsazení mi však do rolí příliš nesedělo a mezi postavami jsem postrádala chemii, která je pro tuto hru klíčová. Přes veškeré konflikty mezi nimi jsem si od jejich příběhu udržovala odstup a text tak zůstal ve stínu inscenačního provedení.

„Oproti většině ve Vatikánu jsi teenager.“ NDM přináší svižnou a vtipnou komedii, v níž zápletka kolem příprav návštěvy papeže postupně odhaluje dávná tajemství i „kardinální chybu“ samotného biskupa s příchodem mladé Emmy. Děj se odehrává téměř výhradně v jeho kanceláři, kde výrazný světelný kruh nad stolem připomíná svatozář. Bavily mě moderní narážky na sociální sítě, výběr peněz od věřících i hlášky o „úchylném systému“. Typově vhodné herecké obsazení drží inscenaci pohromadě a humor těží z lidských slabostí. Kardinální chyby totiž nevznikají vírou, ale lidmi. Celkově pro mě šlo o příjemné překvapení, především díky dobře napsanému textu.

75 %. Lidé někdy nechtějí pravdu ne proto, že by jí nerozuměli, ale protože by jim narušila jejich jistoty a proměnila se v nejtěžší břemeno. Civilní kostýmy, jeviště uprostřed, působivá hudba I. Achera a promyšlená práce s prostorem mě vtáhly přímo do středu konfliktu. Kontaminovaná voda v lázních se stává symbolem střetu jednotlivce s většinou, která nechce vidět nepříjemnou skutečnost a udržuje si pohodlnou iluzi. Vztah lékaře (L. Melník) a starosty (M. Chalány) skvěle herecky rozehrává nejen rodinný rozkol, ale i rozdílný pohled na moc, politiku a pravidla, podle kterých se řídí. Co je skutečně výhodné pro voliče a kde končí odpovědnost?

Stylizovaný titul z repertoáru Arény z pera T. Vůjtka je plný nadsázky a neustálého přebytku. Množství situací, obrazů i režijních nápadů na mě ale postupně působilo zahlcujícím způsobem. Přestože inscenaci nechybí energie ani vlastní rukopis, nedokázala jsem se úplně napojit na její rytmus a výrazná forma pro mě nakonec zastínila samotné postavy. Oceňuji hostování I. Uhlířové, light design i kostýmy M. Roszkopfové.

Prostřednictvím autorské výpovědi vzpomíná hlavní postava na období drog, pády na dno, pobyty ve vězení, vlastní selhání i hledání cesty ven. Perníkář stojí na vypravěčské formě a civilním projevu, které se pro mě ale postupně slévaly v monotónní celek. Přestože téma nabízí silný emocionální potenciál, inscenace si po celou dobu nedokázala udržet mou pozornost a osobně mě příliš nezasáhla. To ale nic nemění na tom, že pokud dokáže byť jen jediného člověka odradit od podobného životního stylu, má sedmdesátiminutové setkání s P. Panzenbergerem obrovský smysl.

„Tady nejde o to, co já chci vidět, ale co nechcete vidět vy.“ Soumrak nad krajinou otevírá otázky paměti, viny, vztahů, rivality mezi sourozenci i toho, zda jsme schopni vidět vlastní minulost a poučit se z ní. Motiv Hitlerova akvarelu jako „padělaného padělku“ i retro byt z papundeklu vytvářejí absurdní rámec černé komedie, v níž se postavy spíše míjejí, než skutečně komunikují. Nejzajímavěji na mě působila Judita (P. Kocmanová) se svým vnitřním vzdorem a dávným traumatem. Jevištní tvar ale kvůli cyklickému tempu ztrácí tah, opakuje motivy a závěr znatelně sklouzává k afektu... Soumrak se bohužel snesl i na samotnou inscenaci.

Syrový, naturalistický a provokující Krysař staví především na silné vizualitě a hutné atmosféře, která dokáže vyvést diváka z komfortu. Redukce předlohy soustředí pozornost na dominanci Krysaře nad lidmi – motiv klece, nahota v kontrastu s výraznými kostýmy, vysoké boty, dunivá hudba i elektronicky zkreslený hlas skládají svět strachu, šrámů a skrytých lidských pohnutek. Dobře funguje práce s prostorem, kdy postavy vystupují z hlediště a stírají se jakékoliv hranice. Režie sází na šokující obrazy a souhlasím s kolegy, že forma je zde často natolik výrazná, že překrývá samotný obsah a hlubší význam příběhu se tak ztrácí v množství efektů.

65 %. Tři sestry ze Žižkova přirozeně zapadají do prostředí žižkovského dvorku, kde se odehrávají doslova na dosah divákům. Inscenace těží z kontaktu s prostorem – dění se rozbíhá nejen na dvoře, ale i uvnitř budovy, odkud postavy vstupují z oken nebo se objevují v prostoru u baru, což vytváří příjemně živý a neustále se proměňující svět. Dobová atmosféra je podpořena pěknou kostýmní prací, která citlivě dokresluje žižkovské reálie i celkový ráz inscenace. Celek mě dokázal vtáhnout a udržet pozornost po celou dobu. Z postav nejvíce vystoupili Ljuba (E. Nejedlá) a Josef Kratochvíl (V. Krátký), kteří na mě zapůsobili herecky nejpřesvědčivěji.

Ne každá komedie musí být hlubokomyslná. Potřebuje ale nabídnout něco, čeho se divák může chytit. Během dvou hodin Lovci bobrů ulovili víc jednoduchých gagů než příběhu. Po čase se jednotlivé situace začaly opakovat a chyběl mi příběh, který by jim dal pevnější tvar a větší smysl. Humor zůstává na povrchu a jen zřídka překvapí. Škoda, protože herecké obsazení má energie na rozdávání a je vidět, že si společné hraní užívá. Ani to ale nezměnilo můj dojem, že představení po většinu času přešlapuje na místě.

Nenáročná letní komedie spoléhá především na odlehčenou atmosféru a sympatickou pětici. Příběh ale nepřináší mnoho překvapení, jeho vývoj je snadno čitelný a jen výjimečně vystoupí z očekávaných kolejí. Humor funguje spíše jako jistota než jako něco, co by dokázalo skutečně překvapit nebo nabídnout nečekaný pohled na postavy. Nejlépe fungují chvíle, kdy text na chvíli ustoupí od snahy za každou cenu rozesmát a nechá postavy jednoduše zvážnět. Nejvíce mě oslovila linka Petra (Š. Benoni) a Vanessy (M. Šoposká), která citlivě připomíná, jak bolestivé může být investovat čas, energii i lásku do vztahů, v nichž city nejsou opětovány stejnou měrou.

„Každá utopie se dříve či později stává historickým románem.“ Zábradlí servíruje neotřelé téma i svěží a promyšlenou režii J. Mikuláška, která s lehkostí střídá komediální nadhled s mrazivějšími tóny. Silný text podporuje výborné obsazení v čele s K. Bartošem, jenž s přehledem utáhne celé vyprávění, a pro mě nezapomenutelnou Sněhurkou S. Lewandowské. Velkou devizou je i scéna M. Cpina, která se z královsky modré „kostky“ plynule proměňuje v konstrukci ze židlí a křesel. Zkrátka chytré divadlo, které baví, ale zároveň nutí přemýšlet. Do jaké doby byste se v životě vrátili, kdybyste mohli? Mně tu odpověď inscenace připomněla.

Prostor kavárny hře o komunikaci, druhých šancích a vztahu, který se ocitl na scestí, mimořádně sluší. B. Kaňoková a P. Konáš tvoří skvěle sehranou dvojici a se samozřejmostí unesou celý večer. Lépe si tuto dvojici dokážu představit jen stěží. Právě díky nim působí dialogy přirozeně, živě a uvěřitelně. Celek si vystačí s málem a o to přesvědčivěji funguje. Místy člověk snadno zapomene, že sleduje divadlo, a má pocit, že sedí v čekárně s nimi. O to více pak vyzní otázka, zda spolu ve vztazích opravdu umíme mluvit. V ideálně zvolené stopáži přináší J. Šmíd příjemně civilní inscenaci, která má co říct a zároveň vítaně rozšiřuje repertoár MDP.