MarekT

Inscenace vyniká vtipně napsanými situacemi a dialogy, ovšem celku chybí jakékoliv obsažnější sdělení kromě konstatování, že v mrazáku to není úplně příjemné. Anotace zcela neodpovídá viděnému. Překvapí vykradení Severního pólu DJC, ten ale není vydáván za zásadní výpověď o civilizaci jako toto. Zde se hrdinové zjeví v mrazáku, nezjistíme proč, průběžně jim nosí věci kýčovitý lední medvěd (deux ex machina), přemýšlet nad logikou není ve hře žádoucí. Po uplynutí stopáže hra skončí, aniž by došlo k nějakému vývoji, katarzi či smysluplnému rámci. Plesl, Neužil i Teleky hrají jako obvykle dobře, místy ale karikují, jsou obsazeni podle škatulek.

Představení od své premiéry vyzrálo ve velice zdařilý inscenační tvar. Vizuálně i herecky působivé, R. Mikluš sice na první pohled není typickou volbou na roli Hendrika Höfgena, ale diváka si dokáže získat. Vynikají také P. Beretová, R. Mácha či M. Mejzlík. Rozdělení na historizující část v Hamburku a modernistickou část v Berlíně je šťastným nápadem a ztělesňuje přerod doby/hrdiny/jeho morálky. Skvělá práce s prostorem Státní opery a jejím geniem loci. Škoda brzké derniéry, Mefisto by si jistě zasloužil více repríz.

Podnětný Škvoreckého text je zpracován typizovaným rukopisem J. Mikuláška (podobnost s jeho Maryšou je zjevná-kombinace historických a soudobých předmětů na téměř holé scéně+popisy do mikrofonu). Inscenace především trpí v první půli rozkolísaností a neschopností soustředit se na klíčová témata, je retardována dělením na kapitoly a padá do banální roztříštěnosti, vizuálně (scéna) je bohužel velmi nehezká. V druhé půli naštěstí zaostří a dokáže silou příběhu zaujmout až k uspokojivému zdařilému konci. Iritujíci je ale zbytečná doslovnost (nadbytečné projekce, parohy), oslabující efekt. Herecké výkony jsou velmi solidní (především Š. Krupa).

Primitivní a špatné představení bez děje, vyplňující stopáž estrádními písněmi a laciným prvoplánovým vulgárním humorem. Z každé části hry je vidět, že chyběla opora v pevném textu, jedná se pouze o směs bizarních černohumorných nápadů bez ladí a skladu. Nabízí se otázka proč? Herecky taktéž o ničem, přestože soubor DD je vysoce kvalitní a je o co se opřít. Po hodině a čtyřiceti minutách představení zničehonic skončí, nejspíše byla potřebná stopáž naplněna. Ještě nedávno Dejvické hrálo fantastického magnetizujícího Racka, oproti němuž je Kde je ta ryba banální a tuctovou oddechovkou pro odreagování nenáročného diváka po náročném dni.

Opravdu fantastické představení spojuje devízy velmi kvalitního textu s filosofickými motivy a vyzrálé, autentické herectví M. Kňažka. Divadelní událost sezony, navíc nečekaně v soukromém divadle.

Monumentální adaptace mnohovrstevnatého románu je dokonale propracovaná po všech stránkách, ať již se jedná o vhodnou dramatizaci, udržení stěžejních linií, funkční scénografii, důmyslnou režii či mimořádné herecké výkony. Ukázkový příklad, jak má vypadat moderní přístupné divadlo pro 21. století, které ani na okamžik neztrácí tempo a vyvarovává se rozvleklosti a popisnosti.

Uměřený Drábek se šťastně potkal s ruskou klasikou a vzniklo výsostně komediální a hravé představení, které zaručeně pobaví. Řada nápadů je skvělých (okusování židle a obrazu), jiné jsou nadbytečné (stěna pravdy), hlavní devízou inscenace jsou ale skvěle vygradované komické situace, které jsou opravdu nenuceně vtipné (etuda s hlávkou zelí). Režisér přirozeně dotvořil text způsobem, kdy nelze poznat, co již v textu obsaženo bylo. Škoda slabší druhé poloviny, ale i díky vhodné hudbě, vkusnému vizuálu a zejména triu Havlínek, Kopta, Tomicová se jedná o kvalitní inscenaci ctící žánr.

S rozsáhlým románem se Vinohradské divadlo popasovalo velmi dobře, děj je srozumitelně přenesen na jeviště způsobem, který umožňuje pohodlnou orientaci i nečtenáři, což jistě nebylo jednoduché. Styl odpovídá vinohradskému velkému plátnu, režisérovi se daří pointovat situace a přecházet plynule mezi obrazy, aniž by tempo vázlo. Herecké výkony v čele s A. Elsnerovou jsou silné a budují pohnutý příběh, který obsáhne klíčové zvraty 20. století prostřednictvím lidských osudů.

Pozoruhodná Albeeho hra se po delší době dostala na česká jeviště. Netradiční text čerpající z absurdního a existenciálního dramatu skrývá řadu myšlenek a akceptuje téma osamělosti moderního člověka. Na druhou stranu provedení až tak dokonalé není, text trpí zejména v prostřední rozvleklou bezdějovostí a utíká k nahodilosti. Přesto za zhlédnutí stojí, vyznění podporují i výborné výkony D. Švehlíka a O. Brouska, který má úkol o to náročnější, neboť hraje takřka výhradně mimikou.