MarekT

Výborné představení volně dokumentárně zpracovává osudy 5 žen, které se po konci války scházejí v cele pankrácké věznice. Obratně napsané dialogy, silné osudy, kvalitní herecké výkony a intimní prostředí studia Švandova divadla dělají z inscenace jedinečný divadelní zážitek a přivádějí k hlubšímu zamyšlení o vině a trestu v lidské společnosti. Škoda, že již proběhla derniéra.

Trochu nevyužitý potenciál fascinujícího osudu manželů Škvoreckých, nicméně i tak má představení silné momenty. Působivé vyzdvihnutí milníků v jejich životech a exilové české literatury v 2. pol. 20. stol., škoda ale příliš přepálených karikatur někdy zbytečných vedlejších postav a nadbytečné postavy robota. Ústřední dvojice ovšem inscenaci táhne.

Silný scénický koncert odhaluje jedinečné dispozice hradeckého souboru ve vrcholné formě. Není to úplně činoherní představení), jedná se ale celkově o propracovaný, působivý a citlivý kus. Jen tak dál.

Doposud jsem z představení trochu rozpolcený. Na jednu stranu místy opravdu nesmyslně ujeté a mimo, na druhou stranu se podařilo nalézt originální a novátorský výklad a přístup, přičemž celkový dojem je spíše pozitivní. Brechtovský odstup představení sedí a dodává mu další rozměr. Již samo uvedení tohoto kusu je neskutečná odvaha, ovšem v Hradci již běžný jev. Výborní J. Zapletal, P. Kult a M. Czyžová. Určitě je dobré představení vidět, v druhé půli se sice místy se jedná už o vyprázdněné šaškování, ale jindy přivede na nové myšlenky a odhalí další roviny Shakespearova textu. Stačilo by Hábu trochu zkrotit a bylo by to výborné.

Privatizace rozhodně stojí za zhlédnutí, na české divadelní scéně jde o ojedinělý projekt, jehož prostřednictvím se divadlo vyjadřuje k aktuálnímu dění (což by tak mělo být, ale ne vždy se to děje). Vhodně zvolený formát arény a komunikace herců s diváky. Navzdory názvu je ovšem samotné privatizaci věnováno málo prostoru, daleko větší roli hraje příběh P. Kellnera. Podařilo se vybalancovat jeho vykreslení, vyznění tedy není černobílé. Některé jevištní obrazy jsou ovšem zdlouhavé a mně nekonvenující, jiné ale silné a závěr je funkční a působivý. Nejsilnější je představení v momentech debaty mezi Kelnerovými spolupracovníky a známými.

Úplně bezvýhradně nadšený nejsem. Nina Segal sice předvedla kostru hry do nového příběhu zručně, přičemž většina motivů ve nové hře nějakým způsobem zůstala, ovšem divák bez znalosti Ibsenova textu nemá řadu narážek a aluzí vůbec šanci pochopit a uniknou mu, přestože lze tušit, že na něco odkazují. Samo o sobě totiž představení obstojí jen zčásti a zážitek je poloviční, prostředí filmového natáčení je totiž zprvu zajímavé, jenže pokud zmizí druhý plán v podobě zakódovaného dramatu, klouže se po povrchu a pocit zaujetí rychle mizí. Nevím, zda lze běžnému divákovi doporučit, pro znalce Hedy Gablerové ovšem zajímavá a důmyslná variace.

Nejedná se o špatnou inscenaci, což je dáno především vynikajícím Shakespearovým textem. Invence je pomálu, scéna jednoduchá, s humorem se u postavy Chabruse příliš tlačí na pilu, nicméně jinak jsou herecké výkony sympatické a zkušeně zrežírované představení působí celkově velmi příjemným dojmem. Z jeviště vychází energie, dobří E. K. McIntosh, F. Beleš, P. M. Cibulka, M. Holý a V. Javořík. Pojetí šaška jako průvodce dějem je dobrým nápadem, závěr je zdařilý.

Nejedná se o představení v pravém slova smyslu, nicméně improvizační večer respektuje nejlepší tradici Ypsilonky a patří sem. Neodolatelné propojování reality a fikce, reagování na současné události a interakce s publikem vytvářejí uvolněnou atmosféru a účinkující pánové i diváci si ji užívají. Tradičně nejlepší J. Lábus. Na odreagování a zasmání ideální večerní program, bohužel studentská sleva chybí, a tak je cena vstupenky velmi přepálená.

Ostravská adaptace Ibsenova mimořádně aktuálního dramatu má švih a může se opřít o výborné výkony L. Melníka a M. Chalányho v rolích bratrů Stockmannových. Zejména druhý jmenovaný uchopil roli s až děsivě realistickou přesností a vystihl ambivalenci postavy starosty Petra. Jejich vzájemné interakce jsou zcela uvěřitelné, čemuž napomáhá i zbytek ansámblu a vhodná úprava. Modernizace se podařila tak na půl, např. připsaná starostova dcera posiluje dramatický konflikt, naopak 3D tiskárna, kamení a japonské prostřihy jsou zbytečné a rušivé, odvádějí pozornost od vynikajícího civilního herectví. Ekologický podtext je vložen do textu na sílu.

Solidní zpracování klasické Shakespearovy tragédie, zde silně podhodnocené. Pojetí je spíše klasické (nechápu vzrušené komentáře), kritizované režijní prvky (kozel, světelné meče) jsou čitelné a nepohoršují. Jako Desdemona od 9.7. bravurně naskočila H. Kusnjerová, jež je i lepší volbou než původní představitelka, za rychlé a kvalitní nastudování role klobouk dolů. R. Mikluš v titulní roli je nejdříve poměrně nevýrazný, naštěstí v silnější druhé polovině se projeví naplno. V. Vodochodský jako Jago je zprvu přespříliš stylizován, nicméně pozdější civilnější poloha mu sedí skvěle. Výborní jsou přestavitelé vedlejších rolí (J. Hájek, B. Bočková).

Velice nepovedená inscenace. Záměr slibný, výsledek špatný. Představení je neúnosně natahované, nemá hlavu ani patu, o ději nemůže být řeč. Zamýšleno je pro celou rodinu (hlavně děti), ALE trvá 105 min bez pauzy, na začátku všech asi 50 účinkujících intenzivně kouří, d?Artagnan má monolog, v němž 20x v různých variacích zopakuje slovo ho***, nechybí uříznutá hlava Mylady, z níž odkapává krev do misky či házení přežvýkaného masa do publika. Výraznou roli hraje WC v centrální části jeviště, kde postavy postupně močí či zvrací. Tak si poetický výlet do fantazie nepředstavuji. 20 % za nákladnou výpravu a solidní herce, kteří ale nemají co hrát.

Krátce před derniérou zhlédnuta ceněná adaptace Juráčkových deníků v režie Jana Mikuláška. Navzdory nasazení ansámblu z mého pohledu není příliš o čem hrát, přestože inscenace nese název Zlatá šedesátá, je hlavně sondou do rozervané duše psychicky nemocného umělce, jehož problémy byly spíše osobního rázu, politická situace je jen posílila. Bohužel kromě potvrzení toho, jak dobrý je Jan Hájek herec, inscenace nepřináší nic nového a jen deníkové zápisy rozmělňuje do řady plytkých a neobratných scénických obrazů. Nápad rozdělení protagonisty mezi pět herců je sice nosný, nicméně chybí hlubší zasažení a katarze. Bohužel slabých 30 %

Zajímavé scénické uchopení metaforické básnické skladby v plném rozsahu, obohacené o motiv Dona Quijota a rozvinuté dalšími aluzemi a zcizováním. Využit model otáčivého hlediště - tj. diváci sedí na točně na jevišti, jež se natáčí ke čtyřem připraveným scénám. Srozumitelnost je místy hraniční, určitě je z mého pohledu dobré před návštěvou inscenace prolistovat text Pusté Země, jinak hrozí ztracení se v záplavě veršů (nicméně i to má něco do sebe). Veřejná generálka byla ovlivněna zaseknutím točny po 1 h, nicméně herci obdivuhodně zasáhli a po interakci s diváky sami improvizovaně dohráli představení mimo plán, bez efektů a vhodné scénografie.

Tak tohle šlo bohužel úplně mimo mne. Režisérova obrazotvornost ani soustředěný výkon S. Rašilova mě nezasáhl, přestože představení pracuje se silnými motivy a zajímavým osudem W. Borchetta. Příliš chaotický inscenační tvar, režijní metoda prolínání motivů, stylů, práce s asociacemi pro vybudování atmosféry, byl jsem ale zřejmě na jiné vlně a tiše trpěl do konce. Představení navštěvuje vzhledem k hodnocení specifická skupina diváků, jež je schopna jeho kvalitu docenit, můj případ to ale není.

Zjevení na české divadelní scéně. Po všech stránkách vyrovnaná, současná a citlivá adaptace Flaubertova románu. Dramatizace i režie vychází z textu, což je dnes jevem takřka nevídaným, zároveň se ale ani omylem nejedná o muzejní kus. Mimořádné herecké výkony D. Barešové a R. Máchy v hlavních rolích.