Jan Vorlíček

Jak plyne čas, stává se tato hra mou nejoblíbenější. Možná proto, že v ní zatím nezasáhly žádné větší alternace (Svěrák s Čepelkou hrají nyní vždy a Petr Brukner jako Kulhánek tak ve třetině repríz). Je to takový etalon toho, že kouzlo divadla je už 58 sezón stejné (za prvních 30 let osobně neručím, ale myslím si to).

Edit únor 26: Je vážně k nevíře, že tři pánové, kterým bude letos 90+90+83 dokáží odehrát představení ve stejném tempu jako před lety (např. od TV nahrávky uplyne brzy 30 let). Hostinský stále tancuje na pařezu, Zeppelin stále vystřelí nohy na stůl, Kulhánek stále leze po čtyřech.

Kdysi má nejoblíbenější hra, ve které jsem žral Jaroslava Weigela jako Hlavsu. Robert Bárta ho naprosto dokonale nahradil. Stejně tak role matky/Ptáčka skvěle sedí Marku Šimonovi.
Na jaře 2024 jsem nemohl odolat a šel se podívat na alternaci Ondřeje Vetchého a bohužel on je za mě jediná herecká akvizice v DJC za poslední roky, která mi zkrátka nesedí. Hlavně v roli Smrtky naprosto zbytečně přehrává a snaží se z role dělat něco, co tam podle mě autoři nedali. Jeho výkon mě rušil i v Dobytí severního pólu, ale tady je to o řád horší. Možná to je nezvykem, ale s Kotkem, Táborským či Joskou Čepelkou nemám nejmenší problém. Naopak jsou skvělí.

Po letech jsem si dal kvůli Vojtovi Kotkovi v roli učitele (na jeho premiéře 30.10.2024). Tím, že ctí zásady divadla a hraje roli přesně tak, jak byla napsána a hrána vždy, funguje i toto omlazení dokonale. Před pár lety bych nečekal, že to bez S+S může fungovat dál, ale funguje. Je to malý zázrak. Fungují profesionální herci i nově dosazení kulisáci (např. Petr Reidinger je dnes klíčovou postavou divadla).

Vojta Kotek byl hodně nervózní, ale ke své roli přistoupil se vší pokorou, a dočkal se bouřlivých ovací, až musel v hledišti sedící Zdeněk Svěrák zatlačit slzu.

Tato Kytice je první, kterou jsem kdy viděl, a hodně mě překvapilo její tempo, vtip i poetika, které fungují i na dnešního diváka. Za celých 200 minut jsem se ani jednou nenudil. Nevadilo mi ani připsané a vůči poetice Kytice zdánlivě hodně kontrastní finále. Jen mi bylo trochu líto těch 80 % spoludiváků, kteří evidentně v 70. letech viděli Kytici několikrát a zkrátka žádné změny nechtěli a dávali to najevo. V menší míře tento efekt nastal i u Polednice a Zlatého kolovratu. Ale vlastně i tato zkušenost dokresluje sílu fenoménu semaforské Kytice.

Pochválit nutno mladé tváře Natálii Hrychovou, Barbora Šampalíkovou či Štěpánku Pečenkovou.

Nevím, jestli jsem náhle ztratil smysl pro humor, nebo ho ve hře bylo málo, ale jak hra plynula, tak mě více nudila než bavila. Vtipy mi přišly stále stejné, ve hře nebylo žádné překvapení či nějaký inscenační nápad. Kdyby na jevišti nebyl geniální Filip Rajmnont a skvělá taneční vystoupení čtyř královen, ve hře už by nezbylo téměř nic.
Nepřesvědčivé mi přišly výkony hlavně Kataríny Mišejkové, Oskara Hese i Bohdany Pavlíkové.

U Dianišky už člověk ví, co v divadle dostane. Zajímavé střípky z historie zamotané do vtipných a důvtipných souvislostí. I tentokrát jsem odešel poučen se zapnutou wikipedií hned ve frontě na kabáty, pobaven a s pocitem, že jsem se na dvě hodiny ponořil do atmosféry doby dávno minulé. A co je pro mě na Dianiškových hrách ještě důležité, že baví i pubertálního syna.
A ještě jedna věc. Natálie Holíková podala bezchybný výkon a byla pro mě naprosto autentická.

85 %
Umím si představit mnoho těch co Havla s parohy, Vieru Husákovou zpívající královnu Koloběžku nebo Beneše zpívajícího Mercuryho The Show Must Go On nezkousnou. Umím si představit mnoho těch, kterým výklad dějinných událostí a souvislostí přijde příliš svérázný a povrchní. Pro mě je ovšem Dianiškova hra přesně na hraně mého vkusu i humoru. A jelikož se přes mé chvilkové pochybnosti podařilo hru v druhé půli vypointovat, hodnotím vysoko.

Z herců mé zaujal Vasil Fridrich, Markéta Stehlíková, Lucie Žáčková a Romana Widenková. Nepochopil jsem jen angažování neherce (?) Jindřicha Herbsta do menších postav.

Při sledování inscenace jsem si uvědomil, kolik silných témat se na životních osudech V+W+J dá najít a rozvinout. Hra se jich snažila ťuknout hodně za cenu jisté klipovitosti a nevyrovnanosti, kdy silné scény střídala hudební či komická čísla. Možná by takový koncept ani nevadil, kdyby některé scény byly emotivněji odzpívané a lépe odehrané.
Už dlouho mě v divadle tak nerušil herecký výkon jako v případě Tomáše Havlínka v roli Wericha. V komických scénách chyběla komika, ve vážnějších zase přebývala. Aleš Bílík byl jako Voskovec autentičtější.
Škoda, dojem z hry to výrazně zkazilo.

Bohužel pro mě hra nenaplnila potenciál, který jsem cítil jak z tématu jako takového, tak z klasického dianiškovského pojetí, které mi většinou konvenuje.

To začalo fungovat až v druhé polovině, kdy humor opravdu začal být absurdním černým humorem a přirozeně ústil do mrazivějších a emotivnějších scén.
V první půli to bohužel nefungovalo vůbec. Sledoval jsem jen sled scén bez vtipu, dramatičnosti či nějaké hlubší myšlenky.

První polovina byla tuctová konverzačka bez náznaku nápadu či dramatičnosti. Druhá půle měla větší spád a invenci a nakonec jsem neodcházel tak zklamán jako jsem byl o přestávce.
Ocenit musím výkon Michala Isteníka, který představení hodně držel.

Pokud je člověk na hru patřičně naladěn, téma je pro něj osobní a sedí uprostřed první řady, nemůže hodnotit jinak.
Silný příběh obnažující každý detail všech duší, které ho žily. Vše umocněné úchvatným výkonem Petry Tenorové, Milana Kačmarčíka, Marie Málkové či Petra Konáše. Vlastně mi neseděl jen příliš groteskně pojatý lékař v podání Michala Kerna.
Nic to nemění na tom, že představení je mimořádným skvostem a divadelním zážitkem.

K vysokému hodnocení hodně pomáhá prostředí, obzvláště když je v něm člověk poprvé.

Samotná hra nemá slabších chvilek (snad s výjimkou hodně šablonovité a hlavně uřvané úvodní scény Alana) a velmi citlivě a promyšleně střídá komické výstupy se zásadními okamžiky ze života všech čtyřech postav. Herecké výkony byly naprosto vyrovnané, nikdo nevyčníval, a i to bylo velmi důležité pro silné vyznění celé hry.

Málokdy jsem se v divadle dokázal tak odpoutat od reality a jen na sebe nechal působit jednotlivé obrazy a výjevy. Je hodně úlevné nemuset poslouchat kilometry monologů a dialogů a jen vnímat. Katarze se dostaví i bez nich.

Jen by každý měl zvážit, zdali je představení pro něj, popř. pro ty, kterým lístky třeba daruje. I jedna přítomná dvojice, která je představením znuděná či pohoršená, dokáže svým znuděním a pohoršením hodně rušit ostatní. A v představení, kde se takřka nemluví, jsou tyto rušivé elementy hodně znát.

Tak to bylo sakra dobré. Originální, vtipné, skvěle zahrané a celkově jak pro konzervativního boomera, tak jeho čtrnáctiletého syna povětšinou netrapné a neklišoidní (i když obzvláště v druhé půli to mohlo pro někoho být na hraně).

Choďte na to houfně.

65%
Nemůže být debata o tom, že Lettsova hra je skvěle napsaná a výkon Reginy Rázlové byl naprosto famózní a hodný vidění. Nicméně jsem se postupem času přistihl při tom, že mě baví jenom ty scény s Reginou Rázlovou. Ostatní výkony mně přišly buď tragické (Rímský, Režnarová, Talacková (to fakt měla být křehká a vyrovnaná indiánská dívka?)) nebo nemastné, neslané (Vejvodová, Bambas, Děrgelová). A když to spojím s někdy naprosto nepatřičnými reakcemi autobusového publika vůči svým seriálovým ikonám, je pro mě tato hra, i přes skvělou scénu, hudbu i některé režijní nápady, zklamáním.

I komorní pojetí divadlu Semafor sluší a znovu je třeba smeknout před autorem, který dokázal z mála vytvořit velmi kompaktní a dušilahodící představení, ve kterém je možno slyšet třeba český text k hitu It's a Long Way to Tipperary.

Snad nikdy jsem neodcházel z divadla s takovým počtem zpracovaných i nezpracovaných vjemů. Druhá půlka byla pro mě výrazně emotivnější a hlubší než půlka první, ve které mě přepadla desetiminutovka, kdy jsem nedokázal udržet pozornost, což se mi v té druhé nestalo ani na vteřinu.
Oceňuji realistickou scénu, práci se zvukem a světlem i přesné výkony herců (snad s výjimkou Samuela Tomana, který z těžké role často vypadával).
Kdo má rád hloubku, emoce a ryzí divadlo bez zbytečných experimentů, nesmí si nechat ujít.

Představení se mě dotklo v mnoha detailech, které komunikace mezi Evou a Luďkem přinesla. Možná je to tím, že jsem sám kdysi našel korespondenci svých prarodičů.
Precizně odehrané každé slovo naprosto dokonalým Martinem Fingerem, kterému sekundovaly všechny tři dámy, které přesně věděly jaký typ Evy v každé situaci ztvárňuji.
Představení asi nebude hitem na mnoho sezón, ale pevně věřím, že těch, kterým se zaryje pod kůži, bude hodně.

Hra měla skvělé tempo. Druhá polovina mě do dění na jevišti vtáhla více než první a skvěle vyvážila bezstarostnou jízdu hlavních hrdinů v první půlce.

Jakub Burýšek je pro mě zjevení. Jak mohl režisér akceptovat pojetí babičky Janou Břežkovou absolutně nechápu. Její postava byla důležitá a mohla hru posunout ještě o něco výš.

Další hra DD, u které se skvěle bavím, ale tempo hry postupně upadá, a hra pro mě nemá žádnou gradaci, moment překvapení a přesah. Takto si nějak představuji divadelní představení, které nechám vygenerovat AI. Dokonalé herecké výkony (hlavně Jaroslav Plesl a Antonie Formanová), dokonalá hudba, dokonalé pohyby, ale u srdce to nějak nechytne.

Představení má takové kouzlo, že člověk jen civí na jeviště s permanentním úsměvem na rtech. Vlastně se špatně popisuje, co ten pozitivní zážitek způsobuje. Asi celý ten příběh divadla Semafor a jejího principála, který už pětašedesátou sezónu udržuje stále stejnou poetiku, humor a lidskou moudrost.

65 %.
První půle se trochu vlekla. Výkony Jolany Smyčkové či Tomáše Novotného mi přišly lehce prkenné. Druhá půle a vypointování představení ale nakonec přineslo zajímavý zážitek. Také díky Igorovi Šebovi, který do kabaretu přinesl trochu mraziva.

Kapitolou samou pro sebe je obdiv k výkonu samotného autora. V této hře si naložil poměrně hodně textu a fyzicky náročných scén, a zvládl je skvěle. Vlastně jsem ho dlouho neviděl v takové formě.

Zajímavý koncept, který mi nedržel pohromadě. Jednotlivé scénky jen mechanicky plynuly po sobě a většinou byly plytké a nezábavné.

Viděno v Dlouhé v rámci festivalu 13+, kam hra podle mě vůbec nepatří a pro děti, byť pubertální, není vůbec vhodná.