Kateřina Vodáková

65 %. Dvě skvělé herečky a kvalitní text naplňují krásný půdní prostor Kolowratu kusem dějin a otázkou, co znamená být vzpurná. Pohybové nuance a charisma M. Steinmasslové a I. Kristekové propůjčují hlas příběhu, jenž se vlní mezi vnitřním světem postav a jemně interaguje s divákem. Komorní inscenace Všechny barvy samoty doplňuje titul ve Švandově divadle - Štýrský/Toyen/Heisler a umožňuje složit si osudy z několika vrstev. Práce s barvami dodává poetiku, délka je přiměřená. Doporučuji vidět obojí pro komplexní zážitek.

Komuna je jako pohled do krasohledu. Postavy skládají pestrou mozaiku archetypů, které spojuje jeden dům a společné, avšak nelehké soužití. Režijně je inscenace nápaditá: na pozadí se v tichu odvíjí drobné rytmy každodennosti, zatímco gradační momenty pulsují na forbíně před proskleným domem. Hudební motiv vtahuje do atmosféry, kde se jednotlivé osudy otevírají jako listy knihy, odhalující svá tajemství. Každý detail scény je zrcadlem reality – někdy láskyplným a smířlivým, jindy neúprosně ostrým. Z herců vyzdvihuji L. Žáčkovou, V. Fridricha, J. Burýška a M. Stehlíkovou. ČK potvrzuje, že jeho současný soubor má sílu, svěžest i moderní pohled.

Zdařilá verze klasiky, v níž nejvíce září V. Říha. Jeho Hamlet je živoucí, bolestný i přesný, partnerství s M. Czyžovou v roli Ofelie působí niterně a jejich chemie nese inscenaci. Uchvacující je jejich scéna se scénickým tancem v 1. polovině, kde se drama mění v obraz poezie a stínu. Kostýmy dodávají temnotu, finální kordistický souboj je silně ztvárněný. Absence Rosencrantze a Guildensterna je překvapivá, ale neschází. Laertes v podání M. Klapila působí upozaděně vedle výrazných výkonů, přesto celek zůstává kompaktní. P. Khek režijně místo prodlužování přehnaných gest volí soustředěné emoce a nechává zaznít ticho stejně silně jako slovo.

Věci, o nichž se nemluví. Rodinná tajemství a mlčení, jež ubližuje stejně jako náhodně vypuštěné slovo. Co všechno zůstává skryto? T. Dianiška přináší na jeviště ČK majstrštyk – poctivou činohru s výborným textem i tématem. Zakleté dámy nesou jeho typický rukopis: svižné tempo, dynamickou režii a vkusné prolínání humoru s dojemnými a vážnými pasážemi. Nejvíce vtahuje pohled z první řady, kde se inscenace mění téměř ve filmový zážitek. Výrazně herecky září J. Burýšek a L. Žáčková, kteří vnášejí mimořádnou energii a hloubku. Neopominutelný je také motiv proskleného obrazu a kontrastní polohy postav skládající kus minulosti. Nebo i budoucnosti?

Neotřelý pohled režisérky A. L. Stodolové na životní lásky, vzlety i pády slavné herečky. Pohybový styl působí lehce a živě, krásně se snoubí s nádhernou hudbou P. Zemana - pěvecké party patří k pravým, dojemným diamantům večera. Projekce, odrazy i disco koule dodávají scénám magický rozměr. Trefou je inscenační koncept, kdy herečky současně ztělesňují Adinu v různých životních etapách. Zvlášť S. H. Milková uchvacuje svou intenzitou a stává se zosobněním Adiny, zatímco nakřáplý sametový hlas I. Nováčkové dodává inscenaci nezaměnitelnou hloubku a připomíná křehkost posledních let. Titul drží nastavenou pražskou úroveň a zaslouží doporučení.

Emotivní taneční obraz o odchodech, návratech a neodeslaných dopisech... Každý pohyb je přesný jako otisk vzpomínky, nic zde není navíc. Hudba i scéna podtrhují napětí okamžiků, krátké dialogy otevírají nové vrstvy příběhu. Všichni tanečníci jsou silní a vyrovnaní, dohromady tvoří kompaktní celek zcela pohlcující diváka. Přesto jsem nemohla odtrhnout oči od Pauly M. García – její tanec působí jako kouzlo, které přichází z nitra a nechává v prostoru ozvěnu ještě dlouho poté, co pohyb skončí. Inscenace se vlní jako dech, který se střídavě zastaví a znovu rozlévá. Your Ghosts, My Shadows se vpíjí pod kůži a mění se v tichý, osobní prožitek.

65 %. Hello, Dolly! v Mostě nabízí laskavé setkání s klasickým muzikálem, který těží z půvabu známých melodií a příjemných textů. Největším magnetem večera je Petra Jungmanová – její Dolly je sebevědomá, šarmantní a s lehkostí nese hlavní roli. Leviová jí vyloženě sluší a navíc překvapí i pěveckým umem. Ansámbl působí nenápadně, z mužských představitelů však zaujme T. Horehleď. Hudební čísla vyznívají živěji než činoherní pasáže, které by snesly svižnější rytmus – místy je znát, že absence portů ubírá na režijním tahu. Scéna je střídmá, ale vytváří potřebné prostředí. V rámci oblastního divadla jde o sympatický titul s milou atmosférou.

Komorní zápas muže se sebou samým, rozehraný v symbolickém ringu. Samotný text působí spíše průměrně, ale M. Němec mu svým hereckým nasazením a mnohovrstevnatostí daleko přerůstá přes hlavu – on text prostě převálcuje. Jeho výkon drží tempo a diváckou pozornost od začátku do konce. Ring jako scénický prvek funguje přesně: je zároveň klecí i svobodou, hřištěm i pastí. Hra by mohla být bez přestávky a mírně kratší, ale i tak je to herecká exhibice, která stojí za vidění. M. Němec dokáže jediným gestem měnit náladu celé scény a s lehkostí přechází od humoru k syrové vážnosti. Je to výkon, který připomíná, proč divadlo stojí na herecké osobnosti.

„Život Galileiho“ v X10 se v industriálním prostoru mění v živoucí laboratoř odvahy hledat pravdu. Inscenace vyrůstá z opatrného začátku v silný a vizuálně působivý tvar, který potvrzuje, že rukopis a energie režiséra P. Košaře slibují velkou budoucnost. Voda, déšť a působivý light design tu nejsou jen efektem, ale symbolem očisty i konfliktu, nositeli nálad a významů. Hudba dua Dalecký & Eisler rytmizuje napětí celého večera. Vyrovnanému obsazení dávají směr T. Krutina, A. Malá a M. A. Myšičková, přičemž menší role J. Smutné a M. Myšičky dodávají celku sympatický rozměr. Z jeviště se stává vesmír plný otázek, v němž i ticho nese váhu hvězd.

Čarokrásné. Vidět Malého prince ve Studiu DVA je jako dotknout se něčeho čistého a věčného. J. Cina je Malý princ – křehký a opravdový, s dětskou bezelstností a hloubkou, kterou dokáže vnímat snad jen ten, kdo už něco prožil a někoho ztratil. Má v sobě zvláštní světlo, které přetváří každé gesto v poezii. J. Cina je esencí divadla samotného. Od prvního okamžiku se mi orosily oči a ten pocit mě neopustil až do konce. Nádherná hudba a zpěv znásobují něhu i sílu okamžiků, scéna je nápaditá a kouzelná - vítr, barvy a stíny otevírají nekonečné světy. Inscenace, kterou chcete prožít znovu a věnovat ji všem hvězdičkám, co už nesvítí mezi námi.

V centru pozornosti experimentální divadelní eseje stojí Jan Cina – výjimečně talentovaný, soustředěný a herecky mnohovrstevnatý. Jeho výkon je průvodcem i oporou v labyrintu pátrání po pravdě, vině a paměti. Minimalistická scéna, četné projekce a zvukový design vytvářejí prostor, kde tma není jen vizuálním efektem, ale samostatnou hereckou entitou. Důležitou roli hrají i titulky nezbytné pro orientaci v náročném textu, v krajině zmatení. „Měsíční kámen“ není snadný. Ale kdo řekl, že otevření starých ran má být pohodlné? Tahle výprava si žádá vaši plnou pozornost. Ale pokud ji dáte, z temnoty vede cesta a ta nese i tiché světlo naděje.

Lysistrata Reloaded udeří do smyslů hlasitě a bez servítek. Není jen symbolem vzdoru, ale performativním gestem. Stylizace a tělesná expresivita budují obraz světa, kde vážnost ztrácí pevný tvar a absurdno se stává nástrojem výpovědi. Silný ženský tvůrčí tým, který stojí pevně za svým názorem, vtiskuje inscenaci nekompromisní energii a odvahu. A. Rusevová zaujme hereckou vyzrálostí, zatímco éterická J. Prachařová se s protikladnou rolí a náročnou výzvou v podobě reinterpretace antické klasiky vypořádala statečně a se ctí. Výsledek je syrový, výbušný a autentický pohled na ženskou sílu, která netouží být potichu.

75 %. Na lásku nikdo nemáme diplom a Amatéři to vědí s odzbrojující samozřejmostí i jemnou ironií. Postavy se s grácií i zoufalstvím motají v bludišti vztahových nedorozumění, slovních přestřelek a drobných trapasů, které jsou až podezřele povědomé. Vtipy fungují, tempo graduje a snahy mít ve vlastních citech jasno končí spíš v zatáčce. Š. Benoni boduje šarmem i italštinou, V. Neužil ve vzácně komediální poloze trefuje do černého. Září i Z. Kronerová s jadrným slovenským temperamentem. Právě kombinace oku příjemné scény, svižného textu a sympatického hereckého parťáctví tvoří kus bez podbízení, kdy divák neprotáčí oči, ale směje se rád.

U režijního zpracování Golema v Dlouhé mohu ocenit snahu propojit poetiku starých časů i s jinými motivy, nicméně inscenace postrádá potřebnou soudržnost a jasnější dramaturgickou linku. Až přemíra loutkových scén pro mě popravdě představovala výzvu stran udržení pozornosti. Navzdory vynikajícímu hereckému obsazení tak celkový dojem žel zůstává poněkud rozporuplný a roztěkaný, což naznačuje, že by méně mohlo být v tomto případě více.

Inscenace pracuje s tématem lidské blízkosti a hledání něhy v odcizeném světě, ale proniknout pod povrch se jí příliš nedaří. Děj by šel bez ztráty pointy převyprávět v kratší stopáži. V rozvolněné délce se rozplývá bez výraznějšího dramatického vývoje a dialogy podle mého názoru většinou postrádají chytrý vtip i výraznější rytmus. Naopak místy přebývá ukřičenost. Prostorová i časová stylizace sice nabízejí obraznost a anotace přiláká diváka na inspiraci věčným Shakespearem, výsledný tvar však působí zvláštně a divadelní poetika se do diváckého prožitku přetavuje jen zčásti.

75 %. „27 litrů umělý krve“ zběsilým tempem překračuje hranice běžného divadla – intenzivně promlouvá jako film, ale pulsuje živostí performance. Nelze ho přirovnat k ničemu, co jsem dosud viděla. Největší síla tkví v absolutní sehranosti všech složek: pohybu, světla, zvuku, kamer i herecké energie. Vše běží jako dokonale seřízený mechanismus, v němž každý detail přesně zapadá. Nezaváhají. Drží rytmus, atmosféru i béčkové napětí bez jediného klopýtnutí. Výsledek je zážitkem, který nekončí s potleskem. Ready, steady, go!

„Cos vařilas? Bramboračku. Pročs to nezasmažilas? Málo mrkve. Málo slaná...“ Přemíra herců, ale tato nepovedená bramboračka mě zanechala v mírném šoku s velmi diskutabilní otázkou stran přístupnosti 10+. Depresivní hudba prostupující dějem mi doteď skřípe mezi zuby a popravdě chápu nezařadit přestávku. Naopak velmi se mi líbí režijní nápad otevírat dveře až ven za Stavovské divadlo, odkud přichází herci. Jeviště má až fascinující hloubku. Scéna s ponorkou a rybami kýženě okouzlí, škoda jen, že její poetika není zasazena do celého představení. Scénu s useknutou hlavou ve stylu zabijačky jen tak nezapomenu. „To je boršč? To je nějaký železitý.“

Režijní směr letošní premiéry LSS se ztrácí na půli cesty. Váhá mezi klasikou a modernou, ale nerozvine naplno ani jedno. Tempo je vláčné, zvraty se rozplývají. Scénografie v podobě statického lešení zůstává nevyužitá, stejně jako skromná hudební složka. Othello postrádá více machovské síly a žáru, které si s postavou spojuji. Desdemoně chybí větší vnitřní opora a herecká jistota. Naproti tomu J. Cina jako Jago vládne jevišti – hraje hravě, s chutí, inteligencí a sarkasmem. Oceňuji volbu kostýmů, Othellovo výrazné tetování i bílou stylizaci ostatních postav, jež vytváří efektní kontrast. Ale přetrvává silný pocit, že z látky šlo vytěžit více.

12 porotkyň před hyperstresujícím rozhodnutím. Nebesa divácky vtahují tak silně, až svět kolem mizí. Moderní režie M. Amslera je tenzní a emocionálně přesná – místy šokuje, ale neztrácí směr ani dynamiku. Hudba Katarzie rezonuje tělem jako magnetická vlna, z níž naskakuje husina. Strhující výkony podávají zejména K. Knězů, P. Tenorová a N. Horáková v náročných rolích. Působivá scénografie s kontrastními kostýmy funguje v promyšlené souhře a výtvarně podtrhuje silné momenty. Výjimečné divadlo, které klade otázky, nezůstává na povrchu a dotýká se podstaty, aniž by sklouzlo do frází. Nabízí pohled do míst, kde není jasno, ale kde se rodí naděje.

Ofélie OnlyFans není inscenace, to je facka. High-voltage divadlo 2025+, které pálí na nervová zakončení. T. Ráliš, jeden z největších talentů své generace, servíruje lajnu ostrou jako žiletka, nabitou ironií, syrovostí a náboji. Text i režie jsou suverénní, současné, bez tolerance ke klišé. Obsazení? Geniální! Elita bez slabého článku. Repliky vibrují a herci žijí postavy tak hladce, že mizí hranice mezi hrou a skutečností. R. Malinská je pro mě objev sezony: křehká, drzá, magnetická, herecky brutálně nadaná a přitažlivá. Vtip a drsnost jdou ruku v ruce, hudba pumpuje adrenalin, světla řežou prostor na klubové stroboskopické obrazy. Lahůdka!

Magický příběh o lásce proměňující se v melancholii. Knížku jsem četla před mnoha lety a patří k těm, které utkví napořád. Pěna dní v D21 přenáší legendární román B. Viana na jeviště s něhou, vkusnou dávkou absurdna a neokoukaným obsazením. Éterická J. Košková vtiskla Chloé zranitelnost i snovost souznící s poetickým zpracováním. Francouzské písně v živém provedení dodávají celku šarm i bolestivou krásu. Přiměřená délka hry nechává příběh dýchat, obraznost předlohy ožívá v nápadité režii. V soustředěném hereckém podání se otevírají fantaskní světy, kde se půvab potkává s temnotou. Adaptace okem J. Šmída neztrácí kontakt s duší původního díla.

Šest manželek Jindřicha VIII. si bere slovo i mikrofon. Six představuje historii jako živou popovou show, která sází na energii, tempo a výrazné vizuálno. Koncertní formát ukazuje královny střídající se v osobních výpovědích o svém osudu i v souboji o diváckou pozornost. Energie z jeviště je nepopiratelná, výkonově jde o velmi slušně zvládnutou show se švihem, který málokdy povolí. Nejsem však cílovým divákem. Moderní pojetí D. Špinar je určitě vhodnější více pro fanoušky formátu než pro muzikálové puristy. Viděno v castu: K. Chrenková, F. V. Prokešová, V. Příhodová (vyzdvihuji), A. Holá, N. Dvořáková a I. Korolová.

75 %. Komorní sonda do nitra legendy balancující na hraně života a smrti, která doznívá ještě dlouho po potlesku. V krásném půdním prostoru Malostranské besedy se odehrává setkání, jež se nikdy nestalo – a přesto má sílu pravdy. Dva herci, jeden pokoj, jeden osudový večer. Výjimečně talentovaný Tomáš Dalecký jako Kurt Cobain drží napětí s vnitřní přesností a křehkostí, Daniel Kadlec v roli Sida Viciouse mu zdatně sekunduje s civilní samozřejmostí a nádechem sarkasmu. Text je naléhavý, a přitom citlivě odlehčený. Scéna je funkční a přesně vystavěná, výborný light design dotváří syrovou i snovou atmosféru. „Je lepší shořet, než vyhasnout.“

Titul s nadhledem a inteligentním humorem zkoumá partnerskou terapii. Obsazení funguje geniálně – bez jediného zaškobrtnutí či sklouznutí do trapnosti. Výjimečným tahem je obsazení F. Rajmonta místo herečky – jeho energie vystřeluje hru do nečekaných výšin. Trojice herců působí sehraně, chemie mezi nimi je přesná, živá a autentická. Hra graduje od 1. repliky až po závěrečný potlesk, přičemž zvrat ve 2. polovině vnáší nový rytmus a posunuje děj. Celek je svižný, vyvážený a nesmírně zábavný. Dlouho jsem nezažila komedii, u které bych se tak nasmála. Metody tohoto „cvičení“ bych doporučila do každé rodiny – nebezpečné množství smíchu zaručeno :)

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál... Neprostupná, jako by pohlcovala dech. Napjatá, dusivá atmosféra, v níž křehké vztahy vibrují jako přepjaté struny. Vše nevyhnutelně spěje k temnému finále, které se nezastaví ani před pravdou. T. Dočkalová herecky exceluje s podmanivým, zastřeným hlasem, jenž zní jako ozvěna z hlubin bažiny. Skvělá E. Teplá. Výprava výborně pracuje s hloubkou jeviště a vtahuje diváka do krajiny pod povrchem. Ač je dle mě repertoár Palmovky poslední sezony kvalitou problematický, právě tato inscenace ukazuje směr, který stojí za to následovat. „Žádný pohádkový konec nebude, ti říkám. Nebude!“