Kateřina Vodáková

„Život Galileiho“ v X10 se v industriálním prostoru mění v živoucí laboratoř odvahy hledat pravdu. Inscenace vyrůstá z opatrného začátku v silný a vizuálně působivý tvar, který potvrzuje, že rukopis a energie režiséra P. Košaře slibují velkou budoucnost. Voda, déšť a působivý light design tu nejsou jen efektem, ale symbolem očisty i konfliktu, nositeli nálad a významů. Hudba dua Dalecký & Eisler rytmizuje napětí celého večera. Vyrovnanému obsazení dávají směr T. Krutina, A. Malá a M. A. Myšičková, přičemž menší role J. Smutné a M. Myšičky dodávají celku sympatický rozměr. Z jeviště se stává vesmír plný otázek, v němž i ticho nese váhu hvězd.

Čarokrásné. Vidět Malého prince ve Studiu DVA je jako dotknout se něčeho čistého a věčného. J. Cina je Malý princ – křehký a opravdový, s dětskou bezelstností a hloubkou, kterou dokáže vnímat snad jen ten, kdo už něco prožil a někoho ztratil. Má v sobě zvláštní světlo, které přetváří každé gesto v poezii. J. Cina je esencí divadla samotného. Od prvního okamžiku se mi orosily oči a ten pocit mě neopustil až do konce. Nádherná hudba a zpěv znásobují něhu i sílu okamžiků, scéna je nápaditá a kouzelná - vítr, barvy a stíny otevírají nekonečné světy. Inscenace, kterou chcete prožít znovu a věnovat ji všem hvězdičkám, co už nesvítí mezi námi.

V centru pozornosti experimentální divadelní eseje stojí Jan Cina – výjimečně talentovaný, soustředěný a herecky mnohovrstevnatý. Jeho výkon je průvodcem i oporou v labyrintu pátrání po pravdě, vině a paměti. Minimalistická scéna, četné projekce a zvukový design vytvářejí prostor, kde tma není jen vizuálním efektem, ale samostatnou hereckou entitou. Důležitou roli hrají i titulky nezbytné pro orientaci v náročném textu, v krajině zmatení. „Měsíční kámen“ není snadný. Ale kdo řekl, že otevření starých ran má být pohodlné? Tahle výprava si žádá vaši plnou pozornost. Ale pokud ji dáte, z temnoty vede cesta a ta nese i tiché světlo naděje.

Lysistrata Reloaded udeří do smyslů hlasitě a bez servítek. Není jen symbolem vzdoru, ale performativním gestem. Stylizace a tělesná expresivita budují obraz světa, kde vážnost ztrácí pevný tvar a absurdno se stává nástrojem výpovědi. Silný ženský tvůrčí tým, který stojí pevně za svým názorem, vtiskuje inscenaci nekompromisní energii a odvahu. A. Rusevová zaujme hereckou vyzrálostí, zatímco éterická J. Prachařová se s protikladnou rolí a náročnou výzvou v podobě reinterpretace antické klasiky vypořádala statečně a se ctí. Výsledek je syrový, výbušný a autentický pohled na ženskou sílu, která netouží být potichu.

75 %. Na lásku nikdo nemáme diplom a Amatéři to vědí s odzbrojující samozřejmostí i jemnou ironií. Postavy se s grácií i zoufalstvím motají v bludišti vztahových nedorozumění, slovních přestřelek a drobných trapasů, které jsou až podezřele povědomé. Vtipy fungují, tempo graduje a snahy mít ve vlastních citech jasno končí spíš v zatáčce. Š. Benoni boduje šarmem i italštinou, V. Neužil ve vzácně komediální poloze trefuje do černého. Září i Z. Kronerová s jadrným slovenským temperamentem. Právě kombinace oku příjemné scény, svižného textu a sympatického hereckého parťáctví tvoří kus bez podbízení, kdy divák neprotáčí oči, ale směje se rád.

U režijního zpracování Golema v Dlouhé mohu ocenit snahu propojit poetiku starých časů i s jinými motivy, nicméně inscenace postrádá potřebnou soudržnost a jasnější dramaturgickou linku. Až přemíra loutkových scén pro mě popravdě představovala výzvu stran udržení pozornosti. Navzdory vynikajícímu hereckému obsazení tak celkový dojem žel zůstává poněkud rozporuplný a roztěkaný, což naznačuje, že by méně mohlo být v tomto případě více.

Inscenace pracuje s tématem lidské blízkosti a hledání něhy v odcizeném světě, ale proniknout pod povrch se jí příliš nedaří. Děj by šel bez ztráty pointy převyprávět v kratší stopáži. V rozvolněné délce se rozplývá bez výraznějšího dramatického vývoje a dialogy podle mého názoru většinou postrádají chytrý vtip i výraznější rytmus. Naopak místy přebývá ukřičenost. Prostorová i časová stylizace sice nabízejí obraznost a anotace přiláká diváka na inspiraci věčným Shakespearem, výsledný tvar však působí zvláštně a divadelní poetika se do diváckého prožitku přetavuje jen zčásti.

75 %. „27 litrů umělý krve“ zběsilým tempem překračuje hranice běžného divadla – intenzivně promlouvá jako film, ale pulsuje živostí performance. Nelze ho přirovnat k ničemu, co jsem dosud viděla. Největší síla tkví v absolutní sehranosti všech složek: pohybu, světla, zvuku, kamer i herecké energie. Vše běží jako dokonale seřízený mechanismus, v němž každý detail přesně zapadá. Nezaváhají. Drží rytmus, atmosféru i béčkové napětí bez jediného klopýtnutí. Výsledek je zážitkem, který nekončí s potleskem. Ready, steady, go!

„Cos vařilas? Bramboračku. Pročs to nezasmažilas? Málo mrkve. Málo slaná...“ Přemíra herců, ale tato nepovedená bramboračka mě zanechala v mírném šoku s velmi diskutabilní otázkou stran přístupnosti 10+. Depresivní hudba prostupující dějem mi doteď skřípe mezi zuby a popravdě chápu nezařadit přestávku. Naopak velmi se mi líbí režijní nápad otevírat dveře až ven za Stavovské divadlo, odkud přichází herci. Jeviště má až fascinující hloubku. Scéna s ponorkou a rybami kýženě okouzlí, škoda jen, že její poetika není zasazena do celého představení. Scénu s useknutou hlavou ve stylu zabijačky jen tak nezapomenu. „To je boršč? To je nějaký železitý.“

Režijní směr letošní premiéry LSS se ztrácí na půli cesty. Váhá mezi klasikou a modernou, ale nerozvine naplno ani jedno. Tempo je vláčné, zvraty se rozplývají. Scénografie v podobě statického lešení zůstává nevyužitá, stejně jako skromná hudební složka. Othello postrádá více machovské síly a žáru, které si s postavou spojuji. Desdemoně chybí větší vnitřní opora a herecká jistota. Naproti tomu J. Cina jako Jago vládne jevišti – hraje hravě, s chutí, inteligencí a sarkasmem. Oceňuji volbu kostýmů, Othellovo výrazné tetování i bílou stylizaci ostatních postav, jež vytváří efektní kontrast. Ale přetrvává silný pocit, že z látky šlo vytěžit více.

12 porotkyň před hyperstresujícím rozhodnutím. Nebesa divácky vtahují tak silně, až svět kolem mizí. Moderní režie M. Amslera je tenzní a emocionálně přesná – místy šokuje, ale neztrácí směr ani dynamiku. Hudba Katarzie rezonuje tělem jako magnetická vlna, z níž naskakuje husina. Strhující výkony podávají zejména K. Knězů, P. Tenorová a N. Horáková v náročných rolích. Působivá scénografie s kontrastními kostýmy funguje v promyšlené souhře a výtvarně podtrhuje silné momenty. Výjimečné divadlo, které klade otázky, nezůstává na povrchu a dotýká se podstaty, aniž by sklouzlo do frází. Nabízí pohled do míst, kde není jasno, ale kde se rodí naděje.

Ofélie OnlyFans není inscenace, to je facka. High-voltage divadlo 2025+, které pálí na nervová zakončení. T. Ráliš, jeden z největších talentů své generace, servíruje lajnu ostrou jako žiletka, nabitou ironií, syrovostí a náboji. Text i režie jsou suverénní, současné, bez tolerance ke klišé. Obsazení? Geniální! Elita bez slabého článku. Repliky vibrují a herci žijí postavy tak hladce, že mizí hranice mezi hrou a skutečností. R. Malinská je pro mě objev sezony: křehká, drzá, magnetická, herecky brutálně nadaná a přitažlivá. Vtip a drsnost jdou ruku v ruce, hudba pumpuje adrenalin, světla řežou prostor na klubové stroboskopické obrazy. Lahůdka!

Magický příběh o lásce proměňující se v melancholii. Knížku jsem četla před mnoha lety a patří k těm, které utkví napořád. Pěna dní v D21 přenáší legendární román B. Viana na jeviště s něhou, vkusnou dávkou absurdna a neokoukaným obsazením. Éterická J. Košková vtiskla Chloé zranitelnost i snovost souznící s poetickým zpracováním. Francouzské písně v živém provedení dodávají celku šarm i bolestivou krásu. Přiměřená délka hry nechává příběh dýchat, obraznost předlohy ožívá v nápadité režii. V soustředěném hereckém podání se otevírají fantaskní světy, kde se půvab potkává s temnotou. Adaptace okem J. Šmída neztrácí kontakt s duší původního díla.

Šest manželek Jindřicha VIII. si bere slovo i mikrofon. Six představuje historii jako živou popovou show, která sází na energii, tempo a výrazné vizuálno. Koncertní formát ukazuje královny střídající se v osobních výpovědích o svém osudu i v souboji o diváckou pozornost. Energie z jeviště je nepopiratelná, výkonově jde o velmi slušně zvládnutou show se švihem, který málokdy povolí. Nejsem však cílovým divákem. Moderní pojetí D. Špinar je určitě vhodnější více pro fanoušky formátu než pro muzikálové puristy. Viděno v castu: K. Chrenková, F. V. Prokešová, V. Příhodová (vyzdvihuji), A. Holá, N. Dvořáková a I. Korolová.

75 %. Komorní sonda do nitra legendy balancující na hraně života a smrti, která doznívá ještě dlouho po potlesku. V krásném půdním prostoru Malostranské besedy se odehrává setkání, jež se nikdy nestalo – a přesto má sílu pravdy. Dva herci, jeden pokoj, jeden osudový večer. Výjimečně talentovaný Tomáš Dalecký jako Kurt Cobain drží napětí s vnitřní přesností a křehkostí, Daniel Kadlec v roli Sida Viciouse mu zdatně sekunduje s civilní samozřejmostí a nádechem sarkasmu. Text je naléhavý, a přitom citlivě odlehčený. Scéna je funkční a přesně vystavěná, výborný light design dotváří syrovou i snovou atmosféru. „Je lepší shořet, než vyhasnout.“

Titul s nadhledem a inteligentním humorem zkoumá partnerskou terapii. Obsazení funguje geniálně – bez jediného zaškobrtnutí či sklouznutí do trapnosti. Výjimečným tahem je obsazení F. Rajmonta místo herečky – jeho energie vystřeluje hru do nečekaných výšin. Trojice herců působí sehraně, chemie mezi nimi je přesná, živá a autentická. Hra graduje od 1. repliky až po závěrečný potlesk, přičemž zvrat ve 2. polovině vnáší nový rytmus a posunuje děj. Celek je svižný, vyvážený a nesmírně zábavný. Dlouho jsem nezažila komedii, u které bych se tak nasmála. Metody tohoto „cvičení“ bych doporučila do každé rodiny – nebezpečné množství smíchu zaručeno :)

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál... Neprostupná, jako by pohlcovala dech. Napjatá, dusivá atmosféra, v níž křehké vztahy vibrují jako přepjaté struny. Vše nevyhnutelně spěje k temnému finále, které se nezastaví ani před pravdou. T. Dočkalová herecky exceluje s podmanivým, zastřeným hlasem, jenž zní jako ozvěna z hlubin bažiny. Skvělá E. Teplá. Výprava výborně pracuje s hloubkou jeviště a vtahuje diváka do krajiny pod povrchem. Ač je dle mě repertoár Palmovky poslední sezony kvalitou problematický, právě tato inscenace ukazuje směr, který stojí za to následovat. „Žádný pohádkový konec nebude, ti říkám. Nebude!“

„Haničko, buď statečná…“ Dusno, ve kterém se nedá dýchat. Ticho, které tíží víc než slova. Hana v režii D. Šoltýsové řeže do nitra – syrově, bez příkras. Dramatizaci o (ne)vině, rozhodnutích a odvaze vypráví výhradně ženský soubor, a přesto v něm muži nechybí. Jsou přítomni ve vzpomínkách, gestech i tónech. Inscenaci oživují zdařilé hudební vstupy, z nichž mě mrazilo. Atmosféra je sevřená, podpořená precizním hereckým soustředěním. L. Andělová je v roli Hany silná a neústupná ve své autentičnosti, její výkon zůstává ještě dlouho pod kůží. Zaujme i I. Kristeková. Hradecké pojetí je mi režijně i délkou bližší než vinohradské. Doporučuji.

Vděk. Slovo, které v čisté režii M. Kinské ožívá s každým pohledem, gestem i tichem Kláry Cibulkové. Vtělená do postavy promlouvá přímo k srdci – bez patosu a okázalosti, o to pravdivěji. Její přirozenost, emoce i vnitřní síla mě velmi zasáhly. A. Kameníková a L. Hampl jsou citliví partneři v příběhu, který není o smrti, ale o životě. O tom, že bychom neměli čekat a odkládat slova lásky, dokud je komu je říct. A i když se mi na konci leskly v očích slzy, nechyběly ani humorné momenty dodávající naději a lehkost. Přijdeš domů... a něco v tobě zůstane jinak. Možná víc vděčné. Za každičký den ve zdraví a čas s lidmi, které máme rádi.

V Rain Manovi se výrazné herectví snoubí s jemným režijním rukopisem. Výkon M. Rumla v roli autistického Raymonda je diamantem inscenace – přesný, věrohodný a lidsky hluboký. Jeho subtilní projev propůjčuje postavě vrstevnatost ztvárněnou s empatií a respektem. A. Stodolová volí pohybově decentní režii, jež hře dodává lehkost a podtrhuje niternou atmosféru. Jednoduchá scéna s autíčkem a citlivě zvolená hudba vtahují diváka do příběhu plného humoru, dojetí i pravdivosti. Připomíná, že v jádru všeho je láska – síla překonávající všechny překážky. Raymondův Seznam závažných příkoří by jistě obsahoval i to největší: minout tuto krásnou inscenaci.

Mystical Self je inscenace, která žene tělo i mysl na samotné hranice možností. Vysoce fyzicky náročné výkony, dravá energie a neúprosná dynamika prostupují každým pohybem. Expresivní hudba – hlasitá, pulzující, téměř dusivá – rezonuje s tenzí na jevišti, kde se rozehrává nelítostný boj. Muži proti ženám. Síla proti síle. Není úniku, není kde vydechnout. Agresivita, odhodlání, instinkt. Nejde o příběh, ale o stav a výzvu. O tělesný zápis, který zůstává dlouho po zhasnutí světel a odvanutí dýmu. Stylizovaná choreografie osciluje mezi rituálem a výbuchem. Z temnoty se rodí katarze. A tělo, jediné, co máme, zůstává jako důkaz.

Uzavřený svět výtahu, kde se zastavil čas – náhoda, dva teenageři, jeden prostor, žádný únik. Elevátor se odehrává ve sklepním prostoru HarOLD s výrazným geniem loci. Vyrovnané výkony M. Košaře a T. Hladíkové citlivě balancují mezi strachem, napětím, humorem a záblesky něhy. Minimalistická forma nechává plně vyniknout emocím. Režijní pojetí drží přesné tempo, postupně graduje a ani na chvíli neztrácí tah. Délka inscenace přesně sedí a udrží pozornost. O čem jiném než o lásce a o tom, co všechno se může stát, když vystoupíme z komfortní zóny – tam, kde se lidé opravdu poznají.

65 %. Inscenace vychází ze silné a dojemné předlohy, jejíž sílu nelze zpochybnit a stále rezonuje. Režijně však působí poněkud tradičně, s délkou i popisností věrně sledující román. Svěžejší přístup by mohl přinést větší divadelní živost. Herecky září A. Elsnerová – její Hana je plná křehkosti, sevřenosti, důstojnosti, odhodlání i moudrosti. T. Císařová v roli Miry upoutá nejen projevem, ale i výraznými rudými šaty, které se stávají dalším signifikantním prvkem a jako by vyprávěly vlastní příběh. Některé vedlejší role by mohly získat na síle díky pečlivějšímu obsazení, hudba a světla evokují atmosféru doby. Celek předává paletu emocí a odkaz.

Jakub Koudela se v roli Darrella Standinga doslova i obrazně svléká až na dřeň. V sevření svěrací kazajky se propadá do hlubin paměti, odkud vystupují dávné příběhy, inkarnace i sny. Monodrama náročné na výdrž a soustředění herce i diváka – místy hypnotické, jindy vzdorovitě statické. Výrazná scénografie a promyšlený light design vytvářejí prostor mezi realitou a vizí, kde duch odmítá podlehnout tělu. Nikdo nevidí vašima očima. A právě tam, v tichu a temnotě, začíná svoboda, kterou nelze spoutat mřížemi ani časem. Výprava za hranice běžného divadla...

Proměna v neobvyklém a surreálném pojetí, „minecraftová“ verze slavného díla. Může oslovit ty, kteří hledají novou interpretaci. M. Donutil podává intenzivní a fyzicky náročný výkon, který rozhodně zasluhuje obdiv. Nicméně, koncept inscenace mi bohužel unikl a nepodařilo se mi do něj napojit. Přesto je třeba ocenit odvahu, s jakou tvůrci zvolili neotřelý přístup k takto zásadnímu textu. Některé scény však zůstávají nedokončené a visí ve vzduchu, stejně jako otázky o vlastní identitě, které Kafka ve svém díle pokládá. Délka představení je adekvátní, i když pro mě osobně nezanechalo kýžený dojem. Game over.