Kateřina Vodáková

Oka mžik a jsme jinde. V čase, který utíká, v iluzi, že ho máme víc. Umělci balancují doslova i obrazně mezi nebem a zemí – v nebezpečné kráse, kde absolutní vzájemná důvěra rozhoduje o bezpečí všech a vítězí nad gravitací. Živá kapela s nimi dýchá, světla malují nálady duše, které zůstávají pod víčky. A jestli k dokonalosti něco chybí? Snad jen jediný mžik. Ten už vlastně nechceme najít. Nic silnějšího a komplexnějšího jsem v tomto žánru nezažila. Ohromený úsměv se mi chvílemi ztrácel v slzách. Kaleidoskop zázraků v šapitó, kde se v rytmu hudby utkávají sny s realitou, a dech se láme v každém obraze a souznění. Oka mžik a je po všem.

V Přání se plní nejen ta nejtajnější, ale i ta, která by vlastně měla zůstat nevyřčena. Anna a David, kteří se na první pohled zdají být cizí, mají společnou minulost, jež se odhalí až na závěr hry. M. Němec v roli září charismatem, laskavostí a intenzivním komediálním talentem, J. Paulová mu skvěle sekunduje. Text R. Vencla je vtipný a není obehraný na jiných jevištích. Scéna osvědčeného J. Kříže efektivně dotváří hotelovou atmosféru, kde i stěny mají uši. V menší víceroli baví energická V. Wronka. I když příběh není nijak převratný, spojuje jemnost, dojemnost a životní moudrost, která diváka přiměje k zamyšlení nad rychlým plynutím času.

75 %. Tato Marie Antoinetta přináší svěží, stylově sebevědomý pohled na historickou látku. Výkon K. Baranové výrazně převyšuje ostatní – o její Thálii nelze pochybovat. Už jen kvůli ní stojí za to vyrazit do DFXŠ. Režijní rukopis, evokující práci D. Špinar, se progresivně odráží v kontrastních kostýmech i scénografii. Fosforově žlutá barva se stává silným symbolem vzestupů a pádů ženy, uvězněné v přepychu a spotřebním kolotoči. Nemohla si vybrat, komu a kam se narodí. Narativ o bezmoci a rozkladu hodnot rezonuje s dnešním světem hojnosti a iluzí svobody. Skvěle funguje i moderní hudební složka. Celek působí jako memento i podnět k zamyšlení.

65 %. V. Franců je Benjamin Button! Působí jako tichý magnet celé inscenace – jeho výkon je vnitřně bohatý, křehký a silně emocionální. Příběh, naplněný zvláštní poezií, nese jeho energii. Hudební složka funguje jako živý dech děje, i když ne všechny party rezonují jistě. Ženské obsazení bych volila jinak, zejména s ohledem na pěvecké výkony. Vojenská část mírně zpomaluje rytmus hry. Scénografie je střídmá a účelná, kostýmy a paruky by však zasloužily víc šmrncu. Režie se soustředí na herectví, avšak některé silné momenty zůstaly na půli cesty nebo proklouzly. Přesto v mysli zůstává něžný dotek nevšedního příběhu a výjimečné nadání V. Franců.

65 %. Působivé dílo, až magnetizující pro oči i uši s temnou hudbou I. Achera. Předkládá univerzální témata jako pomsta, spravedlnost a lidské osudy, ač není pro univerzálního diváka. Děj je pro mě místy nečitelný a lehce zdlouhavý. Icke dokáže vytvořit silné momenty napětí a dramatického zvratu, ale pracuje i se zpomalováním tempa. Oceňuji u některých rolí nápad s dětskou a dospělou verzí a herecky sugestivní, pohybově výrazný výkon Z. Piškuly. P. Vítek s M. Amslerem se celkově nebojí riskovat a zasazují tragédii do křiklavě žluté umývárny, která ale tu a tam odvádí pozornost od samotného příběhu a postav nesoucích těžký psychologický náboj.

Někdy je moc invence spíše na škodu... Okouzlující Hilského překlad na můj vkus přebily převážně přešlapové vtipy a výstřední rekvizity, podivné uchopení postavy Puka s krvavým otiskem a rušivá, neostrá koncepce projekcí. Chyběla mi poetika lesní říše a citlivější uchopení charakterů, bohužel přebývala ukřičenost, režijní chaos a tvrdost gest. A to nejsem proti modernizování Shakespeara. Neubráním se vzpomínce na režii hry od D. Špinar v ND, která mi sedla více. Ale přistoupím na to, že "jestli jsme se nelíbili, pomyslete si na chvíli, že jste tady jenom spali a my všichni se vám zdáli, příběh náš byl přelud jen, tahle hra zas pouhý sen."

Znám člověka s lékařskou profesurou bojujícího s touto diagnózou. Nejsilněji ho trápí ztráta soběstačnosti a závislost na druhých. Pořád jsem to já ve Venuši je nejen o tomto pocitu. J. Schneiderová otevírá v Alici sebe, což je to nejtěžší a nejdůležitější v hereckém poslání. Nikdy jsem ji neviděla lépe hrát... D. Krejčík v roli menšího rozsahu, přesto herecky barvitě, pevně a s laskavostí sobě vlastní přechází od budování vlastní rodiny, přes chladnější vztah se sestrou, popírání vážnosti stavu maminky až po drtivý strach z její ztráty. Za všemi pochopeními celého světa je svědectví těch nejbližších. Víra a naděje. A také pořádný kus lásky.

„Ten obraz má krizi!“ Tasnádiho tvorba, která je v maďarských konzervativních kruzích tabu, se vůbec poprvé ocitá na českém jevišti. Debut je to zdařilý po režijní i herecké stránce, přičemž vyzdvihnu K. Oltovou. Silné výkony pětice jsou dalším potvrzením, že Dlouhá je aktuálně z hlediska kvality dramaturgie jednou z nejzajímavějších pražských scén. Kartonový taťka patří k inscenacím, u kterých se sice smějete nad malostí a absurditami, ale zároveň vám zhořkne v puse, protože vidíte denní realitu na poli politickém a rodinném, kde často každý žije jen sám v sobě a pro sebe. Spolu v prostoru, ale sami. Dokážeme ještě v iluzi zahlédnout pravdu?

Zahlcenost všech vším. Neustálý proud krizí. Je těžší osamělost nebo samota? Katarze v Dies Irae ční jako nedosažitelný cíl dovedený až do krajního řešení... Smrtihlav na stěně značící nejenom smrt ega. Mé první setkání s herectvím a osobností J. Janči mě v mnohém překvapilo. Má talent, cit pro prostor a text, příjemný hlas, klidnou energii a nadto hře přidává na atmosféře ucho hladící slovenština. Interpret se zkušenou sebejistotou, přesto neafektovaně přechází z obyčejných situací všedního dne až do vyhrocených. Diváka v rámci zcela přiměřené délky z bezprostřední blízkosti nenechává vydechnout a neuvrhává do pocitu, že hře "něco" chybí.

Rodíme se zlí, nebo se zlými stáváme? Dva mimořádně inteligentní mladíci s vášní pro historické i krimi romány. Pár poháněný vzrušením, Leopold toužící dozvědět se, jaké to je být vrahem a zklamaný při zjištění, že se cítí stejně jako vždy... Oceňuji kvalitu tvůrčího vkladu H. Novákové, hudbu a scénicky silné, minimalistické zpracování skutečné události, o jejíž existenci jsem před zhlédnutím neměla potuchy. L. Adam s R. Pekárkem jsou typově vhodní představitelé, pěvecky takřka vyrovnaní, herecky mě upoutal civilnější L. Adam. Ale přeci jen mi chybělo více tenze, důrazu a hlavně emocí, které jsem si myslela, že se na mě přenesou intenzivněji.

L. Vagnerové a výborným tanečníkům se podařilo po celou stopáž udržet vysoké tempo, chemii, souhru a prvek úžasu nasazený od prvních tónů a pohybů. Metaforicky vdechli do Riders vznešenost, svobodu, perspektivu, čest a ušlechtilost z ptačí říše. Pták je zde symbol znamenající úplně vše s akcentem na věčný souboj harmonie a nesouladu mezi lidmi. Umíme se tolik milovat, ale i ničit. Někdy je očistné si jen sednout a dívat se, u tanečních inscenací obzvláště. Unášela mě vlna rychlosti a neverbální síla emocí. Výprava E. Jiřikovské mě zaujala hravostí, křehkostí, tenzí i pomyslným větrem z ptačích křídel. Celkově doporučuji v Komedii nevynechat.

Márquezovský příběh v příběhu, do kterého autorka S. Germain vetkla svou auru a pohlíží na osudy jedné obrovské rodiny květnatě a optikou všudypřítomné války. Ta ničí lidský klid a devastuje přírodu. Daří se jí pronikat do povah postav, zabývá se mnohovrstevnatostí lidského vnímání a hledáním dobroty a lásky. Režisér V. Troitskyi přináší na jeviště české a ukrajinské lidové motivy, lehkost, světlo, hudbu čistou, i přes hutnou tematiku radostnou, vzniklou i z herecké improvizace. Kniha nocí je vizuálním a hudebním počinem s výrazným triem talentů - R. Melša, T. Dalecký a P. Konáš, ale dramaturgicky je úhybem, který divák jen těžce rozklíčuje.

55 %. Výraznými kotvami originálního textu S. Petrů o českém hudebním géniovi, milovníkovi odstínů modře a snílkovi, který odmala statečně čelil zdravotním ranám osudu i omezením v nelehké době, jsou fantastičtí R. Melša a N. Horáková a zapojení živého orchestru. R. Melša intenzivně uhrane ve druhé polovině ve scéně u klavíru, jejíž tempo a emoce bych si představovala přenést i do zbytku hry, což se ale bohužel nestalo. Divák větší měrou sleduje osobnosti Voskovce, Wericha a hrůzy, beznaděj a hlavně nesmyslnost válečné situace než životní cestu J. Ježka vyplývající z názvu. Kontroverzně na mě působila multirole T. Pavelky a některé kostýmy.

Pamatujete si, když jste byli malí a všechno vám připadalo úžasné? ... Stále je. Objala mě atmosférou a energií jedna z nejmilejších hudebních inscenací, kterou jsem kdy viděla. Hry pro dětského diváka jsou těžkou disciplínou a dobrých je poskrovnu, Dlouhá má však klenot, který se vánočně třpytí a dělá radost malým i velkým už 25 let. Tradičně famózní J. Vondráček, K. Oltová, P. Neškudla a zde samozřejmě Pavlík v podání P. Tesaře. Na lampovou zvonkohru, ikonickou scénu z policejní stanice a můj křehký pocit dojetí při závěrečné Půlnoční, kdy se v hledišti spontánně objevily i mobilní světlušky, jen tak nezapomenu a v srdci se usmívám.

Režijní vize O. Kulhavého je v Košické zdařilá a dle mě by v pohodě obstála i na studiové scéně některého z českých profi divadel. Využívá tmavé brýle, minimum rekvizit a igelity, kterými rozehrává světelnou partii mezi dvěma bilancujícími páry, jejichž sebejisté výkony a artikulace dávají tušit, že již nejsou hereckými nováčky. Od počátku umí čtveřice diváka strhnout, ač celku velmi napomáhá skvělý text. I. Vyrypajev upozorňuje na idealizovanou představou o správné lásce, se kterou je spojený nepřetržitý pocit štěstí a spokojenosti. Jenže neustálý pocit štěstí je v dlouhodobém vztahu pouhá iluze. Uvězněni v očekáváních. Chodící frustrace...

Tvůrci na jeviště Nové scény přivedli originální inscenaci, která je emočně a informačně naléhavá. S důrazem na mladé publikum umně pracují s civilností, opravdovostí a přesahem. Sugestivně zde promlouvají neherci - teenageři o svébytné bublině dětských domovů, přičemž ani na konci neodhalíme, kteří z ní skutečně pocházejí, nebo nikoliv. Fenomén "být z děcáku" je plný stereotypů a je nasnadě se ptát, kam jako společnost směřujeme, co v ní znamená jedinec a jak se mění okolnosti našeho života. V hodině se podařilo vystihnout vše podstatné, poopravit zažité představy, vzbudit další otázky a spolu s následnou besedou ve mně zanechat silný dojem.