Reflexe

Světový literární bestseller Sto roků samoty pojednává o životě několika generací jedné kolumbijské rodiny. G. G. Marquez soustřeďuje své vyprávění na myšlenkový a snový svět hrdinů. Tato "mytologie" lidí, v níž absurdita má reálně prožívaný základ, formálně vychází z lidových legend a pověstí, které počítají s celkovou fantaskností různých a široce koncipovaných motivů. Exoticky barvité zrcadlo "stoleté" epochy je u Marqueze surreálnou vizí, tedy proudem obrazné fabulace -

Časoprostor athénského lesa vždy sváděl k idealizaci. Skryté síly magie a temna by však měly být, vycházíme-li důsledně ze Shakespearova textu, nejen démonické, ale i zle ironické. Ony jsou přece jen těmi, koho vyrušil pohyb smrtelníků. A tak tahají za nitky se zlobným potěšením, řád v chaos proměňují, aby ovšem na konci příběhu zavládla harmonie. V Divadle Komedie se Sen noci svatojánské nejenže neidealizuje, je to také i iluminativní a vůbec všelijak syntetický úlet do

Strýček Váňa je hrou o apatii, zbytečnosti a v podstatě již iluzorní otázce JAK ŽÍT. Realita životního pocitu čechovovských postav je ohraničená stavem imanentní nesvobody v každé z nich. Útěky jsou nemožné, neboť předurčení nabývá významové konvence nad logikou i touhou. V Divadle Na zábradlí je možné po otevření velkých vrat nahlédnout do takového světa, kde mezilidské vztahy mají základ právě v pocitu zklamání z okolního světa. Avšak hrozivý fatalismus, který po tragické

»Ten volič je inteligentní, který volí mou stranu. Kdo je proti mně, to je primitiv.« Trilogie starých českých komedií se v Činoherním klubu uzavírá polozapomenutou hrou Deskový statek dramatika Václava Štecha. Na rozdíl od předchozích Vodního družstva a Třetího zvonění to tentokrát se sympatickým šarmem rozjela nastupující činoherácká sestava, ve které vedle mladých herců prokazují své komediální dispozice Pavel Kikinčuk, Veronika Žilková či Michal Pavlata. Deskový s

Kultovní Pratchettovo dílko Soudné sestry z cyklu ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA se poprvé objevuje na českém jevišti. Pokus o uvedení fantasy žánru v divadelní podobě je sympatický už jen proto, že se o to zatím, nepočítáme-li "klasiku" Hobita, nikdo u nás nepokusil. Veselá a podivuhodná fantasy o třech čarodějkách, které se zmíchají do vysoké královské politiky, je solidním dramaturgickým průlomem, jenž - doufejme - přiláká do divadla nejen skalní "pratchettovce", zvláště tušíme-li, ž

»Z temnot a hlubin dávnověku vidiny snové se noří, prastaré stopy po člověku, oheň k nám z dálky hoří.« „Ó, vy lípy!” Tak bouří, hřímá, rezonuje hlas české hrdosti (v podání postav Jiřího Lábuse), jenže v Praze stověžaté se hraje především o tom, co máme zakódováno v podvědomí. Ani chyby historie současnost zkrátka nepoučí a k tomu se přidávají dva alegorické živly české povahy. Vodník jako usedlý patriot, který se může kouzelně "čecháčkovsky" proměnit z vodnické podob

Divadlo pod Palmovkou dramatem Vláda tmy uvádí hodně temný obraz rustikální, totálně zkažené Rusi. Čeledín Nikita, venkovský prostopášník, nezadržitelně směřuje k sebevraždě, ale i zločinec může najít cestu a po ní dojít k "obrácení". Téma, jenž libeňské scéně sluší a tvoří kontinuální řadu s obdobně laděnými tituly, v nichž se také hrálo o principu, neexistenci či proměnách svědomí (Peer Gynt, Život je sen, Platonov, Caligula...). Dalo by se mluvit i o dramaturgické linii,

Do Ypsilonky přicházejí báječní páni a vrhají se do souboje s kardinálem Richelieu. Úvod, kdy se mušketýři sesedají, aby si vyprávěli, jak to vlastně bylo, vypadá zajímavě a navozuje očekávání. Jenže ouha, zrada - pak jsme svědky naprosto jasné parodie, hlubší význam tentokrát (bohužel) nečekejme. Je to takové jenom veselé řádění kolem slavného tématu čtyř romantických "klaďasů". Akorát je otázkou, zda-li si po odchodu z divadla budeme pamatovat Martina Dejdara jakožto D´Ar

Salieriho zpověď v dramatu P. Shaffera se pokouší o všeobecnou kauzalitu řady latentních prvků dramatického, uměleckého i komerčního účinu. Dialektická báze textu vychází z uměle vytvořeného antagonismu a následných obecných myšlenkových konsekvencí toho, kdo zůstává jen průměrným. Závist i přiznaný obdiv jsou spolehlivým prostředníkem k impresivním kudrlinkám a atraktivní téma pro diváky přináší epicky rozmáchlá symbolika konfliktu vyšších řádů. Když to rozebereme do filoz

Základem Allenovy varianty "k šedi života na Broadwayi" je propojení paradoxu s retronostalgií. Paradox přitom zůstává nerozvíjeným atributem, vždyť mafiánský svět konfrontovaný se světem umění je dostatečně nosný. S ironickým nadhledem sledujeme příběh gangstera jménem Cheech, který v sobě objevil sklony k umění. Neurvalec, zabiják jaksi samovolně propadá do romantických sfér umělecké práce. V Divadle pod Palmovkou představitel role Rostislav Čtvrtlík pod režijním vedením

V novém představení Divadla v Dlouhé je možné zúčastnit se s panem Broučkem dobrodružného výletu po Praze rakouského mocnářství, husitské, ale i magické a možná, chcete-li, výletu do hlubin podstaty českého maloměšťáctví. Do hospůdky na Vikárce přichází Arnošt Goldflam (dokonalý pan Brouček!), aby si zavdal několik doušků pěnivého moku. Ale znáte to, opilecké delirium umí stvořit kdejaké představy, v případě pana Broučka jimi je historické bloumání časy vzdálenými, však tol

Filozofie díla s její interpretací a magická scénografie tvoří osu projektu inscenace Goethova Fausta, kterou opět na domovské jeviště přináší velký český režisér Otomar Krejča. Peripetie jednoho osudu byly již s tímto vrcholným klasickým nadčasovým dramatem v minulosti spojeny, bohaté zkušenosti tudíž určují možnosti, jak drama o smlouvě mezi Faustem a Mefistem, jenž předznamenává tragické konce, inscenovat dnes. Tápání člověka a jeho touha po existenciálním poznání je

Když se v polovině devadesátých let zrodil nový Hamlet, byl kritikou přijímán rozporuplně, milci experimentů jej zbožňovali, zatímco konvenčně smýšlející část kritické obce mu přála zatracení. Pokus o nový a v mnoha směrech odtažitý výklad však v Divadle Komedie dosáhl na stovku repríz a obnovenou premiéru. Hamlet se vrátil, aby mohl ještě nějaký čas ukazovat kouzlo režijního radikalismu, dramaturgických inverzí a herecké mistrovství Davida Prachaře v titulní roli. Běžná

»Je to o lásce, o citu, kdy člověk chce obětovat všechno pro druhé, mít někoho rád víc než sebe... O těch základních důležitých věcech.« Slova Kláry Sedláčkové, představitelky Rusalky, jednoduchou, ale výstižnou formou naznačují nekomplikovanou rovinu inscenace Kabaret Undine. Režiséra Morávka pro změnu uhranula scéna Rusalčina vykoupení a oběti. Jelikož významy se "experimentálně" vrství dvojím režijním uchopením tohoto momentu, vyniká odvaha křehké Rusalky nezradit svou l

Maryša - popravdě však Mařka aneb To máš za to, bestijó! Enfant terrible české divadelní režie Vladimír Morávek drama o tragickém údělu Maryši inscenuje potřetí. Téma si již ohmatal v Huse na provázku a Divadle Na zábradlí (a dopadlo to slavně neslavně, záleží na úhlu pohledu). Trojrozměrný název hradecké inscenace chce postihnout vše, co klasické téma zcela nearchetypálně obsahuje. Říká se tomu urverze, to je ovšem označení zavádějící, neboť v Klicperově divadle se hraje z

Lety 1789-94 je vymezeno období Francouzské revoluce, jenž odstartovala novodobé dějiny světa. Ač poprvé v historii vytvořila stav "republiky", nezačala psát dějiny lidí, jak doufal slavný řečník své doby Mirabeau, nýbrž počínání divokých zvířat pokračuje. Pro pár hodin svobody je odmítaná, jen zatrašující krvelačnost stejně tak latentní jako přítomnost zla v lidech samých. Antické ideály, vzhlížení k myšlenkám J.J.Rousseaua a touha po fenoménu svobody ovšem vykazují ve spo

Po zhlédnutí Marty, závěrečného představení volné trilogie v Komoře DK, si recenzent trapně uvědomí, jak zrádná je snaha o zařazení. Náraz na neuchopitelný a nepojmenovatelný divadelní tvar způsobí překvapení, podporované ale zjištěním, že právě zde magie divadla svou přítomností tady a teď vytváří jakousi performanci existence. Jako by přestávalo jít o dramaticky nazíraný svět na pokraji bytí a nebytí. Do naturalistických linií se dostáváme skrze předivo abstrahujících vyj

Diváci zvolna usedají ke svým stolkům, účinkující - kabaretiéři bloumají mezi příchozími, u pana Kroužka si můžete objednat cokoliv. I Jan Vondráček, nepsaný leader večera, tajuplnou atmosféru netradičního scénického prostoru (foyer divadla) brzy přisvítí nevkusnou oranžovou vestou a blazeovaným úsměvem. Také nabídne menu večera: poetické session skečů a šansonů francouzských autorů. V intimním prostředí divadelní kavárny, světě pohody, komunikace a fantazie, jsou jako deli

Na počátku byla útlá knížečka pro děti od Ludvíka Aškenazyho. Klíč k její divadelní interpretaci by mohl mít reálnou základnu ve fantazijním náhledu, zpřítomnění kouzla vánočního času nebo autentického výkonu představitele malého Pavlíka. (V knížce Jakuba, ale v Dlouhé Kubu nemají, jen jistého Pavla Tesaře.) Prolog hry skutečně obstarává "jen" stíhačka Pavel, který vlivem snížené viditelnosti se ztrácí z dosahu mateřské základny aneb tatínka. Že vše bude ale úplně jinak, už

Co je to za dobu, v níž lidé jsou vděční za pomoc ďáblovi, který na svět přichází jako princip spravedlnosti. Ďábel převtělený do profesora černé magie Wolanda a jeho čtyřčlenná smečka vůbec nerozsévá zlo, vždyť to si lidé ve "varieté Světa a života" způsobují sami mezi sebou a na sobě, síly tmy jen napravují křivdy. Pochopitelně po svém aneb občas někoho přejede tramvaj. Začíná nerovný boj o ďábelskou a lidskou identitu. Woland ovládá Moskvu, lidé mizí a Mistr uvězněný v g