Reflexe

Pražské komorní divadlo uvedlo v české premiéře v režii Arnošta Goldflama méně známou hru kontroverzního rakouského dramatika Thomase Bernharda U cíle. Pražské publikum má možnost se v posledních létech s tímto dramatikem setkávat velmi často (Ritter, Dene, Voss; Divadelník; Náměstí Hrdinů; Před penzí; Minetti). Koncem minulé sezony nasadilo Divadlo Komedie dramatizaci jeho románu Staří mistři. Na rozdíl od tohoto velmi divácky náročného a inscenačně ne zcela přesvědčivého

Ve světě jeden z nejuváděnějších současných autorů, rakouský dramatik a prozaik Thomas Bernhard, se těší popularitě i na pražských scénách. Repertoár divadla Komedie nabídl po Starých mistrech tentokrát jeho drama s výmluvným titulem U cíle. Hru nastudoval Arnošt Goldflam. Matka s dcerou se chystají strávit pár dní odpočinku v přímořském letovisku Katwijk, kam spolu každoročně jezdí už třiatřicet let. Matka s nenávistí vzpomíná na rodinnou historii, dcera trpně poslouchá

»Vždyť to přece není Hamlet?!« Je a není. Inscenace Solingen má s Hamletem shodné těkavé atributy typu pohyb v bludném kruhu nebo variování momentů, za nimiž tušíme od Shakespeara extrahovanou situaci. Objevují se i některé postavy z Hamleta, přesněji jejich torza v podání sešlosti nedůvěřivých herců, kteří se jimi pokoušejí být. Naopak jiného charakteru jsou jejich hry se smrtí a šílenstvím. Zatímco sebevražedné sklony Hamleta a Ofélie jsou všeobecně chápány jako cesta

Erotické principy stojí na začátku výkladového uchopení Písně písní izraelského krále Šalamouna, který je označován za patrona této části třetího dílu hebrejské Bible. Mýtický ištarsko-tammúzský kult spojení mezi milující ženou a milujícím mužem je obdařen romantickou mystikou v podobě odmítnutí krále vesnickou dívkou, jež zůstává věrna svému milému. Obdiv této lásce vedl krále k sepsání Písně. Židovská i křesťanská interpretace proti tomu zbavuje text prvotního erotického

»V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru.« Poznávací cesta do jáMORU, vyznačujícího se neurčitostí a neuchopitelností, vede kolem obřích soch zeleniny. Je to fakt dobré místo, blahosklonná pohodička líně převrací běh událostí. Emoce jsou zcela nulové, i když vám tygr vedle žere blízké. Šátek, hned ten na začátku, uvozuje Margaretin osud. Všechno je tam z melounového cukru a vypravěč (kterého ztvárňuje Patrik Vo

S inscenací dalšího z děl mistra provokativního pera Thomase Bernharda se máme nyní možnost seznámit v Divadle Komedie. Jak už si u této scény pomalu zvykáme, jedná se opět o svým způsobem jevištní experiment, který v tomto případě spočívá zejména v nutné redukci románové předlohy a v její úpravě z monologického textu na part pro dva hlasy. Hlasy zřízence vídeňského Uměleckohistorického muzea Irrsiglera a hudebního kritika Regera. Režisér Dušan D. Pařízek si pro role těchto

Na pozadí neustálé možnosti propuknutí válečného konfliktu či teroristického útoku se odehrává příběh našich současníků, kteří nám jsou blízcí již tím, že touží po zemi, která by byla plná štěstí... Každý z nich vidí a představuje si "Eldorádo" zcela jinak. U někoho je ono slůvko synonymem lásky, u někoho kariéry, u dalšího člověka se štěstí přeměňuje v bohatství či hmotné statky. O tomto všem a též i o pocitu neustálé nejistoty, na kterou si dnešní člověk musí chtě nechtě

V červnu uběhlo sto let od narození téměř zapomenutého velikána českého umění Emila Františka Buriana (1904–1959). Tehdy proběhla diskuze v Divadle Archa, kde se kdysi nacházelo jím založené divadlo D34. Hned v září zde k tomuto výročí uvedli projekt, který vznikl na námět ředitele Ondřeje Hraba, jenž přizval ke spolupráci Jiřího Pokorného. Původní scénář E.F.B. – Kladivo na divadlo nemá za cíl pouze mapovat Burianův život a konstatovat fakta, ale naopak se snaží netradiční

Bulvární Divadlo Bláznivých dramat a jeho hvězda Frederick Lemaitre. Paříž roku 1832. Současný francouzský dramatik Eric-Emmanuel Schmitt rád zpracovává osudy slavných, připomeňme např. hru Libertin, pojednávající o encyklopedistovi Diderotovi a jeho trablech se ženami. Ve hře Frederick je to slavný bulvární herec 19. století, k němuž v autorské licenci přiřazuje několik dalších skutečných postav své doby. Bulvární umění, ještě v tom nezatíženém významu, je východiskem pro

Poslední tři roky se v pražských divadlech objevilo několik her George Taboriho – Balada o vídeňském řízku (Divadlo Na zábradlí), Kanibalové (koprodukce Pražského komorního divadla a Činoherního studia Ústí nad Labem), Můj boj (společnost Jana Hrušínského) a nejnověji Goldbergovské variace v Divadle v Dlouhé. Uvádění her tohoto žijícího devadesátiletého dramatika lze skoro označit za „boom“, protože předtím se inscenoval spíše výjimečně. Například v Národním divadle byla uv

Na samý závěr sezóny načasovala dramaturgie Činoherního klubu premiéru hry Správce od britského dramatika Harolda Pintera. Inscenace v režii Ivo Krobota opět potvrzuje dlouhodobé umělecké směřování souboru. Avšak na rozdíl od Osiřelého západu nebo Sexuálních perverzí v Chicagu postrádám v jejím případě katarzi, očistný prožitek z předvedeného. Pinterova černá komedie se vyznačuje banální zápletkou. Do společné domácnosti dvou bratrů si přivede jeden z nich (uzavřený, tro

V září 2002 byla v Divadle Na zábradlí, krátce po nástupu Jiřího Pokorného do vedení, avizována premiéra klasického českého dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba, které tvoří spolu s Její pastorkyňou vrchol tvorby této průkopnice venkovského realismu. Uvedení bylo odloženo a inscenace se na repertoáru objevila až těsně před koncem letošní sezóny. Chudá vesnická krejčířka Eva je nešťastně zamilovaná do Mánka odlišného náboženstvím i výší svého jmění. Eva se provdá za hodné

Charlie: "Vy jste rasista. Xenofob." Leslie: "A co to je?" Charlie: "To je ten, komu nejsou dost dobří ostatní, protože mu vadí, že jsou jiní." Leslie: "Tak to já nejsem. Mně nevadí, že jsou ryby jiný. Mně vadí, že jsou blbý, špinavý a že jsou všude!" Pobřeží není jen název, ale současně i jediné místo děje Albeeho hry. A také čtvrtý titul tohoto amerického dramatika uvedený na scéně Divadla na Vinohradech v posledním desetiletí (předcházely Křehká rovnováha, Tři velk

»Člověk není Bůh. Ale co když ani Bůh není Bůh.« Divadlo je subjektivní a leckdy pošetilá prezentace autorských duší. Platí to dvojnásob, stane-li se komunikace mezi nimi a diváky explicitní překážkovou dráhou, která rozhodně nic neusnadňuje. Násobnost subjektivity pokračuje přes oživovací týmy, co inscenaci tvoří, aby se následně všechno nekontrolovatelně roztříštilo ve stovkách subjektivních vnímání diváckého různotypu. Rovnice má jednu konstantu, a to právě diváka jak

Současná uznávaná britská autorka Caryl Churchill se během dvou dní dočkala v pražských divadlech dvou českých premiér. Vinohradské divadlo uvedlo ve zkušebně Řadu a Národní divadlo na scéně Stavovského divadla Prvotřídní ženy. Autorka bývá označována jako feministická a Prvotřídní ženy bezpochyby feministickou hrou jsou. Marlena (Petra Špalková nebo Sabina Králová) pořádá fiktivní nadčasovou hostinu, kam pozve několik historicky významných žen. Všechny účastnice hostiny sp

Jindřich Hýl (Tomáš Pavelka) se probere z bezvědomí. Kdo je vlastně Jindřich? Je to agent vydávající se za skladníka, nebo skladník, který je agentem pouze v představách? Do místnosti přichází jeho kamarád Prcek (Martin Sitta). Co se s Prckem děje? Je potrhaný, zřejmě má v hlavě zamontované vysílací zařízení pro spojení s Hýlovým šéfem. Prcek Hýlovi postupně odkrývá, co se stalo. Lže, nebo mluví pravdu? Stalo se to skutečně, nebo je to jen jeho fantazie způsobená poruchami

Přátelství jako hybatel dějotvorného étosu hry kdoví proč, snad pro svou neúprosnou logiku, zní ve světě dramatické literatury většinou tragickými tóny. Padá za oběť náhodám, zoufalství, závisti a jako by odkazovalo na první konflikt biblického příběhu Kaina a Ábela. V čem je příběh osudového přátelství a následné rivality skutečných postav anglických dějin, Jindřicha II. a Tomáše Becketa, ve hře Jeana Anouilha jiný? Především se dostal do soukolí politických mechanismů hi

Dejvickému divadlu náramně sluší dramaturgická linie samotářů a snaha o různé náhledy na možnou variantnost existenciálních pocitů člověka v současném světě. Je to snad proto, že mají k tomu řadu disponovaných herců v čele s Ivanem Trojanem. Reálná zakotvenost dejvických příběhů není důležitá, pokud determinace postav vychází z nich samých. K jistému realismu, můžeme-li to tak nazvat, je divák přiveden pozpátku, skrze hravost, komediálnost, či dokonce vyšinutost situací. Na

»Bylo tu, není tu, havrani na plotu. Bylo víno v sudě, teď tam voda bude, není, není tu.« Baladický příběh Nikoly Šuhaje již ztratil rozměr vzdoru proti řádu, téma transformoval proměněný čas a tu píseň života a smrti je nutné "ožít" jinak a po svém. Současný pohled buduje příběh především z jeho svébytné poezie a za inscenační východisko volí mýtickou rovinu hry s přítomností čarodějek. Hudebně-dramatický tvar, jak jej Divadlo Na Fidlovačce v režii Petera Gábora předsta

Ondřej Pavelka se ke hře Faust, ve které v osmdesátých letech hrál titulní roli, a jejíž inscenování se prý stalo kultovní záležitostí tehdejšího Rubínu, vrátil protentokrát jako režisér. Že při novém nastudování nešetřil esencí svých nejniternějších zkušeností, je znatelné. Také komorní sklepní prostory A studia Rubín jsou intenzitě prožitku a celkovému vyznění inscenace příznivě nakloněny. Už úvod samotný zaujme - originální formou jakési předscény si můžeme s představ