Reflexe

Má to lehkost, vtip a dokonce i sexappeal divadelního experimentu. Na jevišti se tančí, skáče, křepčí. Originální pohybové divadlo Veselé skoky je partička mladých herců se smyslem pro pohyb i legraci. Choreografie a režie se ujala trojice choreograf Martin Pacek, zakladatel tanečního divadla BUFO a vedoucí kabinetu pohybu na DAMU, choreografka Jana Vašáková a její manžel Miroslav Hanuš, herec Divadla v Dlouhé (a příležitostný režisér). Vznikla pohybová groteska s názvem Na

Slovenský režisér a herec Martin Huba inscenoval se souborem Divadla v Dlouhé Garderobiéra - jednu z nejvíce překládaných a nejhranějších anglických her posledních desetiletí. Její autor Ronald Harwood těžil z vlastních zkušeností a znalostí divadelního zákulisí (působil jako herec i garderobiér). Cesta Garderobiéra vedla do Divadla v Dlouhé velkými oklikami. Původně měl Martin Huba (někdejší představitel Normana ve slovenské inscenaci) režírovat hru v roce 2001 ve Stavovsk

»Eště se tak vymanit z paradigmatu fyziky devatenáctýho století. Nehledejte jednoznačný řešení. Tak jednoduchej svět zas není. Šplouchat může cokoliv. Nejen krokodýl.« Dost bylo coolness, v Dlouhé jedou dle downloadu doby. Paradigmata dob minulých jsou sice překonána, ale koleje dál zarůstají trávou a couráky líně drncají mezi poli, nemluvě o stavu nádražních záchodků. Hra s podivným názvem Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou se opírá o groteskní fabuli života modré

Řekne-li se Vančurův styl, nejspíše si jej spojíme s vypravěčskou sugescí na úkor dialogů a s prózou bohatou na využívání půvabných stylizovaných archaismů. Markéta Lazarová je dílem epicky rozkošatělým, poeticky silným, zobrazuje vášeň a tělesnou lásku na pozadí chaosu krutého světa lapkovského středověku, přibližuje motivy jednání lidí bez Boha a barvitě evokuje obyčejné lidské touhy po životě. Na druhé straně je zde téměř mýtus slavného Vláčilova filmu z roku 1967, který

Jednoho dne se stal Řehoř Samsa neužitečným, ba přímo odporným hmyzem. Zacvakne budík, nevstane a nejde do práce. Výchozím momentem Kafkovy povídky Proměna je již od počátku hmyzí realita, Goldflamova úprava, přestože jinak vytváří situace věrné předloze, jde cestou postupnou. V chování Řehoře Samsy lze nejdříve vysledovat něco jako vzpouru proti únavnosti a poníženosti svého povolání obchodního cestujícího. Následuje panika a eskapáda výmluv. Jenže tím zacvaknutím budíku s

Dynamický charakter psychologických dramat málokdy využívá humoru a externalitu společenského kontextu zbavuje ostentativní roviny. William Inge, méně známý současník Williamsův či Millerův, nestaví do dramatického světla existenčně výjimečné figury, ale kritiku společnosti uzavírá do každodenních starostí a nadějí v minimalistické, a o to přesnější drobnokresbě. Agresivitu nevyhrocuje hned, hledá ji v banálních nedorozuměních, ztrátách iluzí, čili genezi dramatického napět

Režisér Jan Borna se dal do služby starým českým loutkářům a v Divadle v Dlouhé sestavil faustovskou kompozici, které se nikdo nemusí bát, neboť jak sami tvůrci divákům vzkazují: "Nebojte se Fausta, byl před Goethem, bude i po něm". Nicméně Divadlo v Dlouhé je tentokrát plné již ne vodního živlu, ale přihlížejících čertů, což symbolizuje jistou samozřejmost výskytu těchto oblud v našem světě. Jelikož se s postavou Fausta dostáváme do zhruba 18. století, je zřejmé, že texty

»Ve 4.48, když přichází příčetnost, na hodinu a dvanáct minut, jsem při svém pravém vědomí. Až odejde, zmizím i já, rozpadlá loutka, groteskní blázen.« "Až bude 4.48, už nikdy nepromluvím." 4.48 Psychosis je silně autobiografická a poslední dramatická báseň Sarah Kane (1971 - 1999), představitelky proudu označovaného jako cool. Tendenční označení se vžilo pro zobrazování násilí, sexu a vůbec "poetiku" šokování, jež chce postihnout hnus světa. Coolness ale také determ

Divadlo Na zábradlí uvedlo v české premiéře hru skotské autorky Liz Lochhead Perfect Days pod původním snadno přeložitelným názvem. Hlavní hrdinkou je úspěšná devětatřicetiletá kadeřnice Barbs (Zuzana Bydžovská), které se v pracovním životě splnily všechny sny. Vlastní renomovaný kadeřnický salón, má svou talk-show v televizi, luxusní byt. Jediné, co jí schází, je dítě, ale neví, s kým ho mít. To je výchozí zápletka romantické komedie pojednávající o dnešním postavení nezáv

Tzv. Zkušebna Divadla na Vinohradech představuje alternativu proti nedravosti a lidové pohodlnosti velké scény. S inscenací Měsíční běs jako by na vinohradskou scénu, byť jejího komorního prostředí, konečně přišel po všech stránkách naléhavý text s odpovídající interpretací. Hra Richarda Kalinoskiho je emocionálně silné, možná i psychologické drama o lidech v krajní situaci. Dva cizí lidé, Aram a Seta, jsou Arméni, kteří ve druhém desetiletí minulého století jen zázrakem p

Čapkova postava Loupežníka zahoří citem a uloupí, alespoň na čas, jedno naivní srdéčko. Spisovatelovo okouzlení lyrikou romantizuje mládí a lásku, jenže to by nebyl Karel Čapek, kdyby do textu nevložil model v podstatě realistický: vzdor mládí jakožto neměnný konfrontační princip generačního rozporu. Mládí ulpívá v prachu cesty a romantické touhy se nenaplňují, láska totiž není o iluzích. Moralita stáří zaznamenává mládí již jako ztracené, či jako zatracené. Na scéně se

Shakespearovo drama Romeo a Julie známe především jako příběh, ve kterém zášť a nenávist zabíjí lásku. Ale tragický osud veronských milenců jako sen? Kdy se jim asi nechce moc mluvit, protože snu postačí realita iluzí. Ocitli se v říši královny Mab, v níž průzračná křehkost zahalí jejich duše, stávají se sami svým snem. Nemají tolik vášně jako cudnosti. V koncepci režiséra Vladimíra Morávka Romeo s Julií jsou nositelé archetypu snů a jediným řádem porušujícím logiku snu je

Ypsilonka se odvážně pouští do svérázného inscenování oper (uveďme například Carmen nejen podle Bizeta, Prodanou nevěstu či impozantní mozartovskou inscenaci), ale při svém hudebním potenciálu, který toto divadlo má v genech od začátku, si to klidně může dovolit. Ypsilon slaví čtyřicítku a jako dárek si nadělil Rusalku (nejen podle Dvořáka). Jan Schmid na ni pomýšlel dlouho a téma, které ho zajímá, je nadčasový oblouk spojující konec 19. století s dneškem, včetně vysledován

Inscenovat Rostandovu novoromantickou hru Cyrano z Bergeracu (1897) je pro každé divadlo prubířským kamenem, pro inscenátory i interprety. Toto „velké plátno“ je obestřeno aurou výjimečnosti, stejně jako kupř. Oidipús, Hamlet či Faust. Titulní Cyrano se stal jednou ze základních modelových postav světového dramatu. Téměř každý – na jevišti i v hledišti – od takové inscenace očekává něco velkého, poutavého, zajímavého. S tímto záměrem Edmond Rostand své drama, jehož hlavní r

Trochu rozporuplnou minulou sezónu Divadla Na zábradlí (JE SUiS, Balada o vídeňském řízku, Happy End, Nože ve slepicích) vystřídala sezóna o mnoho vydařenější (Baronka a služka, Náměstí Hrdinů, Pan Kolpert), jež byla zakončena hrou současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga Push-up 1-3 v režii Jiřího Pokorného. Anglický název se dá do češtiny přeložit jako „Tlačit se nahoru”. Tématem hry jsou vztahy pracovníků uvnitř jednoho velkého podnikového koncernu. Hru

Carrièrova hra Terasa prezentuje téma z nespecifikovatelné současnosti. Nejistá je i totožnost hrdinů a nic nedojde naplnění. Lidé se setkávají, reálné atributy jejich žití jsou poskládány z nejobyčejnějších banalit. Po všech jako by zůstal jen pocitový vjem - to typické. Terasa zachycuje pár situací na časovém vzorku metafyzické přítomnosti, v níž dochází ke střetnutí osudů několika postav. Naturalismus hry zkrátka není nikam a nijak zakotven. V neurčitém světě extrav

Kam spěje individualita jedince, když každého provází hrůza z osamocenosti... Mají potřebu dotyku či rovnou milostné extáze. Především ale žijí mimo morálku. Patrick Marber ve své hře Na dotek (Closer) dává dohromady perverzní čtveřici postav, která rozehraje bizarní společenskou partii v duchu milostných mnohoúhelníků. Larry, Alice, Dan a Anna jsou figury zřetelně formované citovou vyprahlostí i klimatem doby, vycházejí ze současné emocionality a egopřístupu a pokud se pro

Česká premiéra německé hry Davida Gieselmanna Pan Kolpert spatřila světlo světa v Divadle Na zábradlí. Inscenoval ji zde umělecký šéf Jiří Pokorný, který v posledních letech vytvořil řadu pozoruhodných inscenací nejen v tomto divadle. Drsná černočerná komedie je zařazována do cool-dramatiky a nepochybně tam patří. Sára (Petra Špalková) a Ralf (Saša Rašilov) jsou mladí, úspěšní, zajištění, mohou být spokojení. Nevědí ale, jak se zabavit, sex už je za normálních okolností nev

»Když písně o tobě zpívají, jsi Ježíš. Když blbcom hlavy motáš, to jsi Ježíš. Když řemenama učíš modlit se, jaký ty jsi Ježíš! A když tě ukřižovat jdú, to už nejsi Ježíš.« Samozvaný prorok Eliasz Klimowicz se svou sektou stavěl Wierszalin jako Nový Jeruzalém. Východní Polsko roku 1934. Prorok zvěstuje příchod Krista, neobjeví-li se, nízká mentalita pomatenců dosazuje proroka na jeho místo, tedy na kříž! Tadeusz Słobodzianek ve své hře o proroku Iljovi popisuje svět, kte

Po inscenacích her Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss a Divadelník v režii J. A. Pitínského se na repertoáru objevilo v režii Juraje Nvoty Náměstí Hrdinů - poslední hra tohoto kontroverzního rakouského dramatika. Jeho hry se na česká jeviště prosazují sice pomalu, ale jejich inscenace zato nezůstanou bez povšimnutí. Národní divadlo například nedávno uvedlo Minettiho a na malé scéně Divadla Kolowrat skandální hru Před penzí, která v době prvního uvedení v Rakousku vyvolala