Reflexe

Divadelní zákulisí a tajemství zrodu divadelní inscenace je pro diváka přinejmenším stejně lákavé a vzrušující jako sledování samotného představení. U „nezasvěcených“ totiž panuje představa, že divadlo je dekadentním světem opojných neřestí, zákeřných intrik, blouznivých snů, alkoholu a lehkého živobytí. To je také důvod, proč jsou hry (filmy, knihy) „o druhé straně“ divadla publikem tolik oblíbené, zvlášť pokud je celý „problém“ nahlížen s humorem a ironií. A přesně taková

Pan Kopfrkingl zvaný Spalovač mrtvol, jenž je hlavní postavou knihy Ladislava Fukse se po letech dočkal nového, upraveného zpracování. Tentokrát se tak stalo v podání začínajících divadelníků z pražské DAMU. Představení, které nese stejné jméno jako román sám, vzniklo v nastudování katedry alternativního a loutkového divadla. Základní zápletka se nikterak neliší od té původní. Ústřední postavou je zaměstnanec krematoria a nadšenec pro danou věc, který odjakživa hlásal my

Tvorbu luhačovického rodáka Jana Antonína Pitínského, jenž je spjat významnou měrou i s Městským divadlem Zlín (zatím jeho poslední inscenace Smrt Hippodamie byla oceněná diváckou cenou Alfréda Radoka), přijelo na zlínský festival Setkání-Stretnutie představit Dejvické divadlo s inscenací Spříznění volbou. Dramatizaci klasicistního díla J. W. Goetheho připravil dramaturg K. F. Tománek, který ve své adaptaci vychází z překladu románu E. A. Saudkem. Během několika prvních

Také máte zcela jasnou představu o Hamletovi? Myslíte, že se jedná o tragédii, která je přesně zasazena do historických kulis, je plná velkých gest, předstíraného či skutečného šílenství, jednoznačných hrdinů i padouchů? Pak se vypravte do Dejvického divadla a zhlédněte Hru o hrdinství, které nikdo nepotřebuje – jak zní motto inscenace dramaturga Karla Františka Tománka a režiséra Miroslava Krobota. Tato dvojice si velmi dobře poradila s aktualizaci známé (a bohužel i mnohd

Václav Havel napsal Žebráckou operu počátkem 70. let, inspiroval se hrou Johna Gaye z roku 1723. Ale v Havlově podání nejde pouze o moderní adaptaci, v jeho textu můžeme nalézt narážky na soudobou politickou situaci (i když děj je situován do londýnského podsvětí 2. poloviny 18. století), stylizovanost dialogů i monologů (děvky a zločinci mnohdy mluví vědecky a vzletně), často také pracuje s opakováním frází a situací. To vše odhaluje absurditu lidského jednání. Režisér

Inscenace hry Alberta Camuse na motivy románu F. M. Dostojevského Běsi v Divadle v Dlouhé plynule navazuje na dramaturgickou linii uvádění tzv. velkých pláten na tomto jevišti. Nejedná se však o inscenace klasických divadelních textů, ale spíše scénických koláží či ještě lépe scénických kronik, ve kterých se řeší základní existenciální otázky (dovolím si přirovnat k brechtovskému principu divadla). Vzpomeňme jen na přímé předchůdce Běsů – Kouzelný vrch (režie J. A. Pitínský

Od konce minulé sezóny má na svém repertoáru Divadlo Dialog zbrusu novou komedii, která publikum skvěle pobaví. Je to komedie chorvatského dramatika, romanopisce a novelisty Miro Gavrana Smích zakázán. Nejen vzhledem k samotnému textu a neobvyklém mileneckém trojúhelníku, ale vzhledem k jeho výbornému jevištnímu ztvárnění. Na scénu ji uvedl spolek SPODINA v překladu Františka Karocha a v režii Jakuba Zindulky, který je rovněž autorem výtvarného řešení. Miro Gavran, sedm

Divadlo v Dlouhé navázalo premiérou Goldoniho Lháře na dlouhodobou dramaturgickou linii uvádění klasických komediální titulů v osobité hravé interpretaci s akcentem na syntetické herectví. Nejblíže má Lhář k Lazebníku sevillskému a Létavému lékaři z prvních let existence DvD (inscenace byly přeneseny z Labyrintu, Středočeského divadla Kladno či z DNZ), a to především přiznanou inspirací komedií dell´arte. V Čechách je Goldoniho Lhář (Il bugiardo) známý především v adapta

Tragikomedii amerického dramatika Mayo Simona o dvou ženách, které trápí všemožné neduhy stáří, uvedlo v české premiéře pražské Divadlo Rokoko. Hra Návod na přežití je zároveň prvním počinem nového uměleckého vedení, které sjednotilo Divadlo ABC a Rokoko pod hlavičku Městských divadel pražských. Do hlavních, a v tomto případě i jediných, rolí vdov Netty a Sprintzy byly obsazeny herečky Květa Fialová a Jana Drbohlavová. Stále vitální osmdesátiletá Netty téměř nevidí, tráp

Dmitrij Sergejevič Merežkovskij bezmála před sto lety spodobnil ve svém dramatu významnou historickou postavu, ruského cara Pavla I. Taky jeho osobnost pro něj zřejmě byla vysoce inspirativní. V historické literatuře je car popisován jako hysterický, napolo bláznivý panovník, dokonce i jako nejzáhadnější člen rodu Romanovců. Až na uvedení Merežkovského dramatu v pražském Národním divadle v roce 1920 zůstávalo toto dílo v Česku téměř nepovšimnuto. Drama Smrt Pavla I. v překl

Nová inscenace J. A. Pitínského, uvedená v brněnském Divadle Reduta, vychází z filmové předlohy slavného režiséra Alfreda Hitchcocka, která byla natočena podle novely anglického spisovatele Winstona Grahama. Nese i stejný název podle jména hlavní hrdinky – Marnie. Nejde však tak zcela o horor, jak by se dalo očekávat, ale spíše o psychologické drama, které vykresluje děsivě realistickou podobu psychicky narušené ženy, jejíž problémy začínají kdesi v dávné minulosti... Ma

V rámci projektu Perverze v Čechách zaměřené na dobu druhé poloviny dvacátého století, v níž naše společnost prošla obdobím strachu a nedůvěry, naděje a tvůrčího nadšení, normalizační bezmoci i postkomunistické komercionalizace, uvedl Vladimír Morávek v brněnském divadle Husa na provázku inscenaci Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa, jež vznikla smísením Havlových dramatických textů, rozhovorů z knihy Prosím stručně i úryvků z Dopisů Olze. Pro diváky neznalé těchto textů

Městské divadlo v Mladé Boleslavi uvádí Williamsovy hry pravidelně. Tetovaná růže je tak již čtvrtým dílem tohoto seriálu. Na kolik se tato zkušenost odráží v čerstvém výsledku je ale diskutabilní. Diváka do sicilského ghetta na jihu Spojených států uvádí vlezlý a svým způsobem smutně nostalgický italský pop ze 70. let. Za jeho doprovodu je odhalena scéna, zmrazená do živého obrazu: vpředu vprostřed je představena hlavní hrdinka v podání tělesně úctyhodné Ivany Nováčkové

Nikolaj Erdman je trochu pozapomenutý sovětský dramatik, který ve dvacátých letech hutně tepal do komunistického režimu a poměrů, které nastolil. Vysloužil si tím pochopitelně nemalé sankce a i když nakonec zdaleka nedopadl tak zle jako jiní, kariéru dramatika mu soudruzi překazili dokonale. A tak se i komedie Sebevrah dostala na jeviště až po dlouhých desítkách let strávených kdesi v trezoru. I v Československu se na konci osmdesátých let začal objevovat, ale po revoluci s

Schimmelpfennigův text je kompozičně poměrně náročný. Bez zjevných souvislostí za sebe řadí série mikroscén. Filmová technika střihů umožňuje jejich skokové střídání, eventuelně prolínání. Vznikají samostatné obrazy propojené scénografickým rozparcelováním jeviště do dvou řad plošin v simultánní scénu. Kužel bodového reflektoru vysekne na oproštěném jevištním prostoru vždy jeden z naznačených hotelových pokojů. Dialogy bývají zcizeny vyprávěním ve třetí osobě. Herec ruší

Zápletka Nestroyovy frašky Opice a ženich se drží prostého schématu - hloupost jako zrcadlo rádoby společenských konvencí s metaforou opičáka, jakožto i největšího efektu na jevišti. Ženich Mondkalb, melancholický nekňuba, se snaží získat přízeň Berty, rozverné dcerušky zámeckého pána Flachkopfa, tím, že splní její přání obstarání opice. Ku zvýšení úspěchu a též vzhledem k nemajetnosti se Mondkalb převlékne v opici sám. Ve své opičí podobě však zůstane vlastní hloupostí uvě

Inscenovat oblíbenou, obecně známou hru, navíc detektivku, kde každý ví, že vrahem je „zahradník“, je nesnadné, ba téměř nemožné. Zvlášť jde-li o nejdéle souvisle hranou hru v dějinách světového divadla, o proslavenou Past na myši královny detektivek Agathy Christie. Vystavět logicky, přitom přitažlivě a hlavně překvapivě dnes již téměř pohádkový příběh je často nad síly divadelníků. Překvapivě po tomto bulvárním titulu (v nejlepším slova smyslu) sáhla dramaturgie Divadla v

Když dnes lidé cítí nutkání vyjádřit se k veřejným záležitostem, shromáždí se za tím účelem na náměstí. To je tradice, kterou nám zanechala dennodenní praxe antické demokracie. Goldoniho Náměstíčko, jakkoli má daleko k tomu být tribunou lidu, zrcadlí modifikovanou podobu této přirozené potřeby účastnit se společenské diskuse a ventilovat emoce. Je místem setkávání z pouhého potěšení družit se, otevírat se svému prostředí, ale i dělat rámus a mít radost z povyku, nahlížet do

Středočeské divadlo Kladno zahájilo 7. 9. 2006 v Zámecké zahradě reprízou inscenace Goldoniho komedie Sluha dvou pánů divadelní sezónu 2006/07. Otevření to bylo takřka symbolické, neboť touto úspěšnou inscenaci, která měla premiéru před dvěma lety, režíroval Štěpán Chaloupka, od nadcházející divadelní sezóny nový umělecký šéf SDK. Možná se bude někomu zdát zbytečné psát o tak „staré“ inscenaci, ale některé inscenace, což je případ i této, zrají časem jako víno a navíc klade

Tragédie Aloise a Viléma Mrštíkových Maryša (1894) bezesporu patří k těm nejlepším a nejhranějším titulům, které v české dramatice kdy vznikly. Spolu s Preissové Její pastorkyní a Gazdinou robou je vrcholným dílem tzv. vesnického realismu, který v posledních deseti letech prožívá divadelní renesanci. Významné jsou především stylizované inscenace J. A. Pitínského a Vladimíra Morávka, které jsou brány do jisté míry jako ikony, a tudíž z nich ostatní inscenátoři více méně vych