Detektiv-2

Ledňáček je příjemná, energická komedie, která sází na humor a lehkost. Potěšila mě nápaditá scéna s motivem schodů v domě i povedené kostýmy. Od postavy Elišky Balzerové jsem ale čekal o něco víc - její komornější pojetí mne tolik neoslovilo, ale je pravda, že role sama nenabízí moc odstínů. Ve druhé polovině inscenace začne ztrácet tempo a prospělo by jí zkrácení, stejně jako uvěřitelnější závěr. Na co se ale bude dlouho vzpomínat, je opilecká scéna na dece, při níž se smálo celé divadlo a herci si vysloužili opakovaný potlesk.

Ze samotné hry bych si odnesl lepší dojem, nebýt prostředí kavárny ABC. Nesnesitelné horko, těžký vzduch, jediný větrák pro celé hlediště a z páté řady často výhled jen na půlky hlav herců zážitek citelně srážely. Inscenace je svižná, místy opravdu vtipná, ale text se mě příliš nedotkl a silnější emoce nevyvolal. Z herecké dvojice mě více zaujala Beáta Kaňoková, jejíž projev působil přirozeněji. Oceňuji také rychlé převleky, které pomáhaly udržet tempo i věrohodnost jednotlivých sezeních.

Můj malý vůdce je pro mě ukázkou inscenace, která míří vysoko, ale cestou se rozpadá pod vlastními ambicemi. Režie se snaží o moderní a alternativní tvar, výsledek však působí nekompaktně a často samoúčelně. Nepřesvědčila mě ani scéna, která téma nijak výrazně nerozvíjí. Herecké výkony zůstávají spíše v průměru a nadužívané live cinema jen výjimečně nabídne něco skutečně originálního. Druhá polovina se navíc citelně vleče a vztah ústřední dvojice se postupně rozmělní do prázdna. Světlým bodem je hudba a první půlka hry. Odcházel jsem spíše zklamaný.

Na inscenaci oceňuji odvahu odklonit se od známé seriálové předlohy a vydat se vlastní cestou. Jenže právě tady podle mě vzniká největší problém - hra jako by sama nevěděla, čím chce být. Je to komedie, drama, parodie, nebo muzikál? Od všeho dostaneme něco, ale jednotlivé složky spolu příliš neladí. Potěšila mě nápaditá scéna, práce se světly i povedená hudební čísla, kterých však mohlo být o něco méně. Některé groteskní scény působily zbytečně a finále už jen završilo mé zklamání. Zápletka zůstala nevyužita. Koukat se na to dá, ale doporučoval bych s velkou rezervou.

Můj boj je nenápadná, ale chytrá inscenace, která si diváka získává postupně. Minimalistická scéna skvěle podtrhuje severskou atmosféru a nechává vyniknout herce. Ústřední dvojice má výbornou chemii a jejich vztah působí přirozeně a uvěřitelně. Skvělá je také A.Kameníková ve všech vedlejších rolích. Přál bych si jen, aby S.Lewandowska dostala trochu více prostoru - její výstupy mě bavily pokaždé, když byla na jevišti. Příběh místy až příliš šetří emocemi a někdy působí útržkovitě, tempo je spíše pomalejší, ale nikdy se nevláčí. Právě svou obyčejností a schopností věrně kopírovat život nabízí prostor, aby si v něm každý našel něco vlastního.

V Jak se stát jiným mě zaujalo především skvěle zvládnuté live cinema, které není jen efektní atrakcí, ale přirozenou součástí vyprávění. Výborné jsou i herecké výkony celého souboru, přičemž největší dojem na mě udělala Eva Salzmannová. Její ztvárnění matky je syrové, lidské a nezapomenutelné. Působivá je také práce s vodou, díky níž se herci opravdu vyřádí. Místy je však exprese až příliš dominantní a přebíjí text i emoce. Zejména úvod je tak intenzivní, že divák sotva stíhá. Jakmile ale přijme tempo inscenace, začne fungovat naplno. Nejde o hru, která dojímá, spíše nepříjemně a velmi účinně mrazí. Výrazné divadlo, byť ne vrchol sezony.

Inscenace působí poctivě a řemeslně dobře odvedeně, přesto ve mně zanechala spíš rozpaky než silný zážitek. Některé pasáže se vlečou a emocionální dopad slavného příběhu zůstává překvapivě tlumený. Scéna působí prázdně a četné přestavby rušivě. Největší problém jsem měl s postavou Štěpky, která pro mě po celou dobu byla obtížně uchopitelná. Její motivace jsem nedokázal číst a ani herecké ztvárnění mi nepřišlo přesvědčivé, abych si k ní našel cestu. Přesto je třeba ocenit něco, co dnes není samozřejmostí - jde o ryzí, živé divadlo bez laciných efektů. Výsledek mě sice úplně nestrhl, ale podobně poctivá divadelní práce má na jevišti své místo.

Od Psychodrama jsem čekal víc. Samotný text na mě působil poměrně mělce, zajímavá témata kloužou po povrchu, aniž bych se do nich dokázal opravdu ponořit. Místy jsem navíc cítil, že se představení trochu vleče. O úroveň výš to však posouvá skvělá Elizaveta Maximová. Její výkon je natolik intenzivní a křehký, že s ní divák doslova dýchá a obává se, aby se před očima nerozsypala. Právě proto je škoda, že herecky převyšuje samotnou hru. Odcházel jsem s rozpačitými pocity, ale byl to zajímavý zážitek.

Shirley Valentine ve mně zanechala rozporuplně příjemný dojem. Mrzí mě, že jsem ji nestihl vidět dříve, kdy byla S.Stašová na vrcholu sil, protože i dnes je patrné, jak výjimečný výkon v sobě role skrývá. Zároveň jde o nejlepší divadelní výkon, jaký jsem u Stašové mohl vidět. První polovina je plná energie, humoru a akce. Ve druhé části už se ale projevuje délka představení i klidnější tempo příběhu. Text i vtipy jsou stále velmi povedené, jen místy výkon sklouzává k přehrávání. Právě proto si myslím, že by inscenaci slušela komornější scéna, kde by více vynikly emoce a realita příběhu. Přesto si vyprodané ABC i po 18 letech zaslouží uznání.

Ryba ve čtyřech je bohužel jedno velké zklamání. Komedie (kdy se opravdu jen párkrát pousmějete) sází především na známá herecká jména, jenže ani ta nedokážou zakrýt slabý text a téměř neznatelnou režijní práci. Humor zůstává nevyužitý, zápletka je od začátku do konce předvídatelná a tempo často drhne. Nejlépe z kvarteta vychází Zuzana Bydžovská, ale i zde platí "mezi slepými jednooký králem". Celkový dojem navíc kazila hlučná klimatizace a vrzající sedačky.

Hon je pro mě téměř vrchol divadelní sezóny. Strhující inscenace, která diváka nepustí ani na okamžik. Interaktivní scénografie spolu s precizní zvukovou složkou vytváří dusno, ticho i neustálé napětí téměř fyzicky. Anna Kameníková je naprosto přesná, její dětská hrdinka působí až znepokojivě uvěřitelně. Miloslav König jako učitel skvěle ztělesňuje bezmoc, vztek i bolest. Silné emoce umocňuje přesná režie, rytmus vyprávění a mimořádná souhra celého souboru. Na začátku vás chytí a na konci roztrhají. Divadlo, které nejen zasáhne, ale ještě dlouho zůstává v hlavě.

Ucho má jednu obrovskou výhodu - scénu. Ta zaujme hned po příchodu do sálu a během večera ukazuje, jak promyšleně dokáže pracovat s prostorem i atmosférou. Daniel Bambas a Antonie Talacková předvádějí výborné výkony a jejich vzájemná souhra je nejsilnější stránkou inscenace. Přesto jsem se neubránil srovnání s legendárním filmem, který ve mně dokázal vyvolat ještě silnější emoce. Film je zkrátka až příliš geniální. Divadelní adaptace navíc místy sklouzává k určité ukřičenosti a některé rychlé změny nálad nepůsobí úplně přirozeně. I tak jde o poctivě vystavěné drama s tísnivou atmosférou, které rozhodně stojí za vidění.

Paní Dallowayová je krásně snová a téměř poetická inscenace, která velmi věrohodně odráží atmosféru knižní předlohy. Absence přestávky hře výrazně pomáhá a dodává jí potřebnou intenzitu i plynutí. Výtečně funguje scénografie i kostýmy a herecká úroveň je zde už téměř standardní jistotou. Jen linka Septima a Rezie pro mě byla místy hůře čitelná a občas jsem si nebyl jistý, v jaké rovině se právě nacházíme. Přesto mě představení vtáhlo a živá interakce s publikem byla velmi milým prvkem v jinak vážném dramatu.

Orlando je vizuálně i režijně výrazná inscenace, která si hraje s identitou, časem i genderem bez zbytečné prvoplánovosti. Bavilo mě, jak dokáže spojit liberální lehkost s téměř avantgardní tíhou, a přitom se stále věrohodně držet předlohy Virginie Woolf s přesahem do dnešní doby. Vojtěch Franců je v titulní roli jistý a přirozený. Druhá polovina už místy ztrácí tempo a některé obrazy působí až příliš samoúčelně, ale i tak jde o odvážnou a podnětnou inscenaci, která baví a nutí přemýšlet.

Komuna je zvláštně podmanivá inscenace, která v první polovině působí skoro jako živé dánské kino. Skvělý hudební doprovod, zvuk za sklem i krásnou scénografie vytváří silnou atmosféru, která člověka vtáhne. Přestože je představení delší, pořád je co sledovat. Herecky funguje téměř vše, nejvíc mě bavila L. Žáčková a výrazná H. Špetlíková. Naopak J. Marková mi v dětské poloze přišla nejslabší. Druhá část už trochu ztrácí tempo i atmosféru a ostrý přechod nálad nepůsobí úplně přirozeně a našel bych díry v textu. I tak ale Komuna umí být zároveň komická i nepříjemně mrazivá, takže mohu jen doporučit.

Švýcarsko v Ungeltu je přesně typ komorního drama, kvůli kterému člověk chodí do divadla. Napětí visí ve vzduchu od první chvíle a s každou další scénou houstne. Úvod trochu kazí ne moc dobrý zvuk z reproduktorů a letní scéna bohužel nenabízí zrovna ideální výhled pro všechny diváky, ale jakmile se hra rozjede, jde všechno stranou. I.Chýlková zde podává jeden z nejsilnějších výkonů, co jsem od ní viděl. Přesná, chladná i zranitelná zároveň. P.Uhlík je skvělý ve všech polohách a jejich vzájemná energie je strhující. Závěrečný monolog doslova mrazí a nečekaný konec jen potvrzuje, že přesně takhle má vypadat inteligentní a silné divadlo.

Na Zlatém jezeře je bohužel hlavně ukázkou toho, že silný námět sám o sobě nestačí. Inscenace je zbytečně dlouhá, rytmus rozpadlý a rozdělení do dvou polovin dost nevyrovnané. Jan Vlasák je jediný, kdo drží představení pohromadě - civilní a herecky naprosto jistý. O to víc bije do očí Simona Stašová, která opět výrazně přehrává a místy sklouzává skoro ke grotesce. Překvapivě velký rozdíl oproti jejím filmovým rolím. Ostatní role dost nevýrazné. Místy celé představení sklouzává k rutině místo skutečného divadla.

Hra má zajímavý námět a umí vytvořit opravdu hustou atmosféru. Jen jsem se celou dobu nemohl zbavit pocitu, že vlastně nevím, v jaké době se odehrává. Scéna a kostýmy vypadají jako ze 70., herci přitom používají chytré telefony a el.cigarety a některé vtipy či vulgarismy zase působí jako vystřižené z 90. Dětští herci mi přišli dost nevěrohodní a postava v podání Kačmarčíka na mě působila spíš slizce a úchylně, než asi měla. Hodně ale fungují proměny scény, hudba v pozadí a hlavně postupná gradace, kdy hra nenápadně mění žánry. Samotný závěr je poměrně odvážný, část publika ho očividně úplně nepobrala a pár vteřin bylo v sále skoro ticho.

Gin Game jsem viděl jen jako televizní záznam, ale i tak si představení dokázalo udržet mou pozornost. Stojí hlavně na herecké souhře a postupně houstnoucí atmosféře, která má pár opravdu silných momentů. Herci navíc působí velmi vitálně a je radost je sledovat. Samotný text je ale poměrně jednoduchý a místy nemá takovou hloubku, jakou by si téma zasloužilo. Tempo občas vázlo a ani závěr mi úplně nesedl - čekal jsem přece jen o něco silnější doznění.

Paní Plukovníkovou jsem viděl jen ze záznamu, ale ani to neubralo nic z intenzity zážitku. Jiřina Bohdalová tu předvádí skutečný herecký koncert a potvrzuje, že jde o jednu z jejích výraznějších divadelních rolí. Její energie, práce s gesty i emocemi je strhující a člověk od ní jen těžko odtrhne pozornost . Ona sama je na jevišti tak výrazná, že všechno kolem ní občas působí o něco méně zajímavě. Není to nic, co by představení kazilo, jen jsem občas čekal, že mě děj překvapí nebo se posune jiným směrem. Přesto jde o dobré a zapamatovatelné představení.

Víkend ve výtahu je svižná a odlehčená komedie, která sází na roztomilý humor a příjemnou hudební složku, jež celé představení hezky drží pohromadě. Výrazně vyčnívá Lucie Polišenská, jejíž výkon s přehledem převyšuje ostatní. Děj má tempo a vtipné vyvrcholení, ale samotná zápletka je spíš prostá a je potřeba ji brát s nadhledem.

Racek na mě působil jako pečlivě vystavěná, vizuálně podmanivá inscenace, která ale místy až příliš spoléhá na svou předlohu. J. Plodková je bez debat výrazná a její výkon drží celé představení pohromadě. Scéna je mrazivá a nápaditá, scénografie opravdu vyniká, stejně jako skvělá hudba a kostýmy. Velmi dobře také fungují tiché pasáže, ze kterých doslova běhá mráz po zádech. Přesto jsem měl chvílemi pocit, že emoce zůstávají trochu na povrchu, ale rozhodně to stálo za pozornost.

Příjemná komedie, která se může opřít o dobrý scénář a kvalitní duo v podání I.Chýlkové a A.Hajdu, mezi kterými je krásná chemie a hovory v češtině a slovenštině se vtipně doplňují. Scéna byla také pěkná, akustika opět ne ideální. Největší mínus celé hry je její jednoduchost a předvídatelnost, tedy divák není ničím překvapen ani zaskočen. Přesto jsem se dobře pobavil a jako komediální jednohubku doporučuji.

Hodně bizarní jízda, která bavila, ale i skřípala. Humorných scén bylo dost, ale nešlo o žádnou vysokou komedii. Má to příjemný nostalgický nádech, ale ne všechny kultovní narážky jsem pochytil. Druhá polovina už se lehce táhla, ale herci se vyřádili. Něco pro mě bylo už za hranou vtipu (Pergnerová, Gott), ale jinak se divadlo bavilo.

Tento komediální žánr není můj šálek kávy nebo to prostě nebylo dobré. Byly tam části s dobrou a vtipnou satirou, ale bohužel i části, které vytvářely hořkou parodii na reálné postavy. Musím pochválit F.Tellera, který si ukradl všechny scény, jejichž byl součástí. L.Vondráčkové by jistě více sedla dramatičtější role, které hrávala před 20 lety. Představení působí dost low cost, což na divadle nevadí, ale tady to jen podtrhuje slabou úroveň hry. Taktéž některé rekvizity a práce s nimi, byly dost mimo. Život slavné Hedy je zcela okrájen a nevyužitý potenciál.