Radarrius

První část představení se odvíjela velice slibně. Zamyšlení nad ztrácením paměti s postupujícím věkem bylo hodně přínosné. Metoda léčení "návratem do minulosti" byla originální, obzvláště v pojetí Vojtěcha Vondráčka. Kryštof Bartoš se role autora a vyprávěče zmocnil s bravurou. Jenže pak byla tahle individuální linka přervána druhou částí. Pouťově pojatou myšlenkou referend celých národů, chtějících se, těžko říci proč, ukotvit v nějakém okamžiku minulosti. A pak zase zlom a skok k individuální lince. OvšemAč se Kryštof Bartoš opravdu snažil, znovu už do hloubky nezaujmul. Udělat z této knihy dvě diametrálně různá představení by bylo lepší.

Dosáhnout toho, aby Shakespearova komedie byla vtipná není jednoduché. V této inscenaci byl použit geniální klíč. Deklamovat původní Shakespearův text bez nesmyslných moderních aktualizací. A k tomu to hrát opravdu jako komedii až řachandu. A to vše jen a pouze muži. První půlka tak fungovala velice dobře. V druhé půlce se začali objevovat různé ornamentíky namísto plného Shakespeara. Výcvik Kateřiny tak byl dosti odbytý a tím i nevěrohodný. Vyvrcholení hry se vrátilo k Shakespearovi a dobře fungovalo. Druhý závěr pak byl fantastický nápad, který dal celému představení nečekanou tečku, která nemůže snad vadit ani té nejzuřivější feministce.

Hlavním přiznávaným cílem bylo pobavit. A to se jak takž dařilo. Hlavně díky vypointovaným gagům. Nejvíce to šlo Romanovi Štabrňákovi. Náměty historek byly spíše vážné. Ale autoři se bohužel nesnažili jít do větší hloubky. Asi v obavách, že už by to nebylo tak prvoplánově veselé.

Na Zábradlí ukázali, že opravdu umí. Někteří herci hráli mimo své obvyklé polohy. A o to lépe. Třeba z Michala Bednáře v roli místního drsoně šel místy strach a místy byl hodně nechutný tak, jak jeho role žádala. Scéna s otáčivým proskleným boxem dobře podporovala ducha hry. Režisér Jan Mikulášek omezil symbolické prvky na snesitelnou úroveň, takže se člověk neztrácel. Ze všeho ale nejvíce fungovalo to, že podkladem bylo filmové drama. Ne adaptace nějaké knížky, ale dobře vystavený podklad dramatu. Více takových her na Zábradlí.

Mírně kabaretní pojetí závažného, ale vnitřně hravého textu Karla Čapka. Více byl vyzdvihován popis událostí než Čapkovy úvahy, co jsou jejich hybatelé skrytí v naší lidské povaze. Písně spíše rušili a závěrečná píseň dokonce bourala dobře udělané vyznění hry.

Zajímavé scénky využívající kvalitních herců Divadla na Zábradlí. Už jen Vojtěch Vondráček jako paní učitelka a David Petrželka jako hrbatý nácek stáli za to. Anna Kamenníková jako malý kluk byla, obzvláště ve filmových vstupech také přesvědčivá. Ovšem celé to bylo navěšené jen na hodně letmo nastíněný příběh. Navíc bez jakékoliv hlubší vztahové hloubky mezi postavami. Takže jestli měla být předána nějaká hlubší myšlenka, tak alespoň v mém případě nebyla.

Počáteční dialog mladého páru s rozdílným očekáváním ohledně svatby byl svižný a sliboval povedenou bláznivou konverzační komedii. Ale švih se postupně ztrácel. Odbíhání šéfa k počítači kvůli nákupu akcií a jeho ženy do koupelny se dalo vysvětlit jen bezradností autora, kam je má z jeviště posílat. Všechno navíc přehlušila uklízečka Nely Boudové. Ta se pohybovala zbytečně v jadrném estrádním humoru. Méně by bylo v tomto případě více.

Tahle dramatizace se povedla. Vývoj vztahu muže k ženě od počáteční zamilovanosti, přes nadšené pořízení dítěte po vzájemné trápení se a rozpad vztahu. Naprosto přesvědčivě zahráno Miloslavem Königem a Simonou Lewandowskou. Byly ve skvělé souhře. Škoda jen, že se i tentokráte režisér neudržel a zařazoval scénky překypující hlubokou, leč nepoučenému divákovi nepochopitelnou symbolikou. Jako například závěr strhující hry, kdy si nakonec všichni čistí zuby. Nehodilo se to, i když poučeně vím, že to byl symbol všednodennosti našich životů. Přitom ten vztah nebyl všednodenní i když z prožíváme každý z nás.

Bylo to inscenace zábavná, někdy až řachandoidní. Ovšem on to také Shakespear jako komedii napsal. Hereckou akcí se dařilo zesílit humor obsažený v textu. Cesario/Viola v podání Elizabeth Kateřiny McIntosh pak byla naprosto přesvědčivá jako mladík i zamilovaná dívka. Chabrus byl dosti prvoplánový, ale dobře zahraný. Celkově to byla milá zábava.

Zajímavé proškrtání do spíše rodinného dramatu než velkorysé historické tragédie. Nesedělo mi ovšem pojetí Hamleta jako agresivního blázna napadající lidi kolem sebe, házejícího na zem vlastní matku a zřejmě i znásilňující Ofelii (jestli jsem dobře pochopil na toto téma provozovaný scénický tanec). Ovšem co se mě opravdu oproti jiným provedením Hamleta upoutalo byl skvělý Polonius Jana Vápeníka. Ne plochá figurka podlézavého dvořana, ale milující otec, který se proto snaží být přísný na své děti. Opět jen škoda, že s ním házel Hamlet na zem místo aby se mezi nimi odehrávaly slovní přestřelky.

Limonádový Joe nikdy nezestárne. A i když člověk ví, jaký vtip přijde, tak se při provedení v Horáckém divadle stejně nakonec dobře zasměje. Ocenit je nutné velké herecké nasazení celého souboru. Vypadá to, že je to fakt baví. Snad jen některé forbíny mohly být kratší. Ocenil jsem i některé odkazy na historii Limonádového Joa, jako například otázku písně Whisky to je moje gusto, složené až do filmu. Nebojte se, ve hře zazní.

Osvěžující kus v rámci dramaturgie Divadla na Zábradlí. Humorné scénky a hlášky, ze kterých ale někdy mrazilo. Exceloval Jakub Žáček. Ovšem ne všichni herci a herečky byli z hlediska žánru takto dobří. Co zůstává otázku je, co byl vlastně oficiální cíl této hry. Bojím se, že to neměla být zábavná komedie, ale něco na téma hrozné kapitalistické společnosti, zhůvěřilosti namyšleného managementu atd. S tím se hra minula. Tedy nepočítaje v to zřejmě symbolické, ale hlavně nudné, skládání mamuta z hobby součástek na konci. Jinak bych dal více bodů.

Snaha o konzervativnější pojetí Hamleta, která se spíše povedla. Důraz na textovou stránku věci potěšil. Škoda že si neodpustili zbytky snahy být moderní. Ofélie sice nemasturbovala mikrofonem, jak je v aktuálních českých inscenacích zvykem, ale alespoň zpívala (zbytečně). Kouře bylo rozhodně příliš. Nejvíce mě ovšem zaujal Hamlet Pavla Neškudly. Choval se totiž jak puberťák. S tímto výkladem tak bylo Hamletovo váhání, výbuchy i duševní zmatenost daleko pochopitelnější. Ale asi to tak tvůrci v ND nezamýšleli. Jejich starý hrobník koneckonců potvrzuje, že Hamletovi je kol třiceti. Nejednoznačnost výkladu Hamleta tak zůstala zachována.

Velice dobře pojatá crazy komedie. Bavil jsem se od samého začátku až do konce. I když byly některé gagy odhadnutelné, nikdy to nespadlo k trapnosti. K pozitivnímu hodnocení lze připočíst i velice dobře sladěné herecké výkony umocňující vyznění dialogů i scének.

Střetnutí barvotiskové představy o idyle padesátých let 20.století s nehostinným světem dvacátých let 21.století. Idylický svět, kde se žena stará o svého muže a ten na oplátku zabezpečuje rodinu, je ve hře více a více v ohrožení. A to pod ekonomickým tlakem, který si způsobili lpěním na autentických věcech z padesátých let. Ale hlavně pod ideologickým tlakem okolí. Protože přece žena (a ani muž) nemá vidět naplnění svého života v tom, že se věnuje rodině a domácnosti. Přitom mít vysmýčené všechny rohy obýváku, být usměvavý na toho druhého a stíhat to bez stresu by bylo tak krásné.

Zajímavý způsob podání historie stavby a požáru Národního divadla. A to na pozadí české společnosti druhé poloviny 19. století. Paradoxně ty poučné věci působili vlastně nejlépe. Někdy bylo přehrávání vtipné, někdy útrpné. Hodně také zdržovalo neustále stavění hospody. Co je nutné ocenit je energie, která prýštila z většiny herců.

Pomalost a nuda v myšlení paní Dallowayové se přenesla do pomalosti a nudy celé hry. Neustále mi ovšem unikalo, proč je paní Dallowayová vlastně taková. Proč nesnáší lidi kolem i sebe samu. A hlavně, proč s tím všichni trávíme tolik času. Zdaleka nejzajímavější byl režijní nápad zobrazit jejího milého z dávných časů jako dvojici mladíčka a padesátníka. Jejich vnitřní monolog ve dvou hercích byl opravdu zajímavý.

Takový příval obscénních slov a přestav jsem z jeviště ještě nezažil. Jenže to bylo k věci a ze života. Petra Špalková byla skvělá jako manželka útočící na svého manžela po opravdu nečekaném odhalení, kdo že to je jeho milenka. Zároveň to diváka nutilo zamyslet se, kde jsou hranice jeho tolerance v oblasti, o které většinou hlasitě nemluvíme. Škoda, že druhá půlka již byla obsahově slabší a s očekávatelným aktem msty na nevinné milence.

Na estrádní divadlo málo estrádní, na kvalitní divadlo estrádní až moc. Byly tam vtipné scény, ale také scény dosti trapné. Celkově to bylo zbytečně dlouhé a ve spoustě motivů nedotažené. Přitom ten základní střet dětské imaginace a kamarádské srdečnosti s důsledky reálného života dospělých mohl být hodně zajímavý. Nejsilněji tak na mě nakonec emočně zapůsobila výpověď skladníka z IKEA jako pozorovatele hemžení ostatních.

Inscenace jako by trpěla nejasností, zda chce být parodie na světově známé mamaporno, pietní zahrání scén z filmu, opatrně vyzývavým úvodem do méně obvyklé sexuální oblasti nebo morálním poučováním, že se nemáme za své úchylky stydět. Nejvíce se mi líbili parodické scény miliardářovy, kterým bohužel nedokázala představitelka Anastasie stejně přizvukovat.

V podstatě zbytečná hra o tom, jak se mění hudební vkus. A že co bylo moderní je další generací viděno jako zastaralé. Místy zábavné, ke konci spíše plné trapnosti. Přitom by bylo zajímavé rozehrát více linii vývoje od mladého nadšeného moderátora do zapšklého starce. S tím, že to čeká i jeho nástupkyni.

Paradoxně čím méně aktualizací, tím je původní hra z konce 19. století více aktuální. Společnost rozdílně posuzující stejné chování muže a ženy se totiž nezměnila. Realistické divadlo je nejlepší hrát realisticky a alternativa mu spíše škodí. Navíc výkon hlavní představitelky nebyl příliš přesvědčivý. Nepovedlo si ji třeba vůbec vyjádřit mix jejich důvodů pro klíčové životní rozhodnutí, navrhnout svatbu Samkovi. Hrála celou dobu jen povrchní emoce a ne hloubku bytí své postavy. Nepochopitelná jak pak aktualizace, že Eva opustila dítě místo toho, že byla zdrcena jeho smrtí a i proto si znovu začala s Mánkem.

Dobrý nápad zpracovat Bylo nás pět v podání starých chlápků povětšinou žijících v důchoďáku v bývalé vile Otakárkových rodičů. Vzpomínky na klukovské uličnictví jsou zábavné, i když nijak objevné. Fungují i dialogy s ošetřovatelkou. Jen se tam občas objeví jisté nelogičnosti. Zajímavě jsou rozehrány i silné osudy všech v rámci totalit dvacátého století. Ovšem jediná, zato silná katarze, přichází při závěrečném čtení kdo, kde a kdy byl z Bajzovic rodiny zavražděn. Hra by potřebovala více propracovat po dramatické stránce. A mohla by to být opravdu velká hra o životě ve dvacátém století uprostřed Evropy.

Původního Draculu jsem znal jen z nahrávek. O to více mě zajímalo, jak vypadá na jevišti. A byl jsem zklamán. Podprůměrně zahrané, zpěv povětšinou bez jakýchkoliv emocí. Na vytěžení peněz z minulé slávy dobré.

Pokud bylo cílem ukázat, že autoři zatím neumí využívat lingvistické modely strojového učení, nyní módně nazývané AI, tak se jim hra povedla. Ale jinak to byla velká nuda. Asi nejvíce na mě zapůsobilo kousání do pomerančů, jako kdyby to bylo jablko. Zda za to připsat kladný bod AI nebo lidským tvůrcům bohužel netuším.