Jan Vorlíček

Při sledování inscenace jsem si uvědomil, kolik silných témat se na životních osudech V+W+J dá najít a rozvinout. Hra se jich snažila ťuknout hodně za cenu jisté klipovitosti a nevyrovnanosti, kdy silné scény střídala hudební či komická čísla. Možná by takový koncept ani nevadil, kdyby některé scény byly emotivněji odzpívané a lépe odehrané.
Už dlouho mě v divadle tak nerušil herecký výkon jako v případě Tomáše Havlínka v roli Wericha. V komických scénách chyběla komika, ve vážnějších zase přebývala. Aleš Bílík byl jako Voskovec autentičtější.
Škoda, dojem z hry to výrazně zkazilo.

Bohužel pro mě hra nenaplnila potenciál, který jsem cítil jak z tématu jako takového, tak z klasického dianiškovského pojetí, které mi většinou konvenuje.

To začalo fungovat až v druhé polovině, kdy humor opravdu začal být absurdním černým humorem a přirozeně ústil do mrazivějších a emotivnějších scén.
V první půli to bohužel nefungovalo vůbec. Sledoval jsem jen sled scén bez vtipu, dramatičnosti či nějaké hlubší myšlenky.

První polovina byla tuctová konverzačka bez náznaku nápadu či dramatičnosti. Druhá půle měla větší spád a invenci a nakonec jsem neodcházel tak zklamán jako jsem byl o přestávce.
Ocenit musím výkon Michala Isteníka, který představení hodně držel.

Pokud je člověk na hru patřičně naladěn, téma je pro něj osobní a sedí uprostřed první řady, nemůže hodnotit jinak.
Silný příběh obnažující každý detail všech duší, které ho žily. Vše umocněné úchvatným výkonem Petry Tenorové, Milana Kačmarčíka, Marie Málkové či Petra Konáše. Vlastně mi neseděl jen příliš groteskně pojatý lékař v podání Michala Kerna.
Nic to nemění na tom, že představení je mimořádným skvostem a divadelním zážitkem.

K vysokému hodnocení hodně pomáhá prostředí, obzvláště když je v něm člověk poprvé.

Samotná hra nemá slabších chvilek (snad s výjimkou hodně šablonovité a hlavně uřvané úvodní scény Alana) a velmi citlivě a promyšleně střídá komické výstupy se zásadními okamžiky ze života všech čtyřech postav. Herecké výkony byly naprosto vyrovnané, nikdo nevyčníval, a i to bylo velmi důležité pro silné vyznění celé hry.

Málokdy jsem se v divadle dokázal tak odpoutat od reality a jen na sebe nechal působit jednotlivé obrazy a výjevy. Je hodně úlevné nemuset poslouchat kilometry monologů a dialogů a jen vnímat. Katarze se dostaví i bez nich.

Jen by každý měl zvážit, zdali je představení pro něj, popř. pro ty, kterým lístky třeba daruje. I jedna přítomná dvojice, která je představením znuděná či pohoršená, dokáže svým znuděním a pohoršením hodně rušit ostatní. A v představení, kde se takřka nemluví, jsou tyto rušivé elementy hodně znát.

Tak to bylo sakra dobré. Originální, vtipné, skvěle zahrané a celkově jak pro konzervativního boomera, tak jeho čtrnáctiletého syna povětšinou netrapné a neklišoidní (i když obzvláště v druhé půli to mohlo pro někoho být na hraně).

Choďte na to houfně.

65%
Nemůže být debata o tom, že Lettsova hra je skvěle napsaná a výkon Reginy Rázlové byl naprosto famózní a hodný vidění. Nicméně jsem se postupem času přistihl při tom, že mě baví jenom ty scény s Reginou Rázlovou. Ostatní výkony mně přišly buď tragické (Rímský, Režnarová, Talacková (to fakt měla být křehká a vyrovnaná indiánská dívka?)) nebo nemastné, neslané (Vejvodová, Bambas, Děrgelová). A když to spojím s někdy naprosto nepatřičnými reakcemi autobusového publika vůči svým seriálovým ikonám, je pro mě tato hra, i přes skvělou scénu, hudbu i některé režijní nápady, zklamáním.

I komorní pojetí divadlu Semafor sluší a znovu je třeba smeknout před autorem, který dokázal z mála vytvořit velmi kompaktní a dušilahodící představení, ve kterém je možno slyšet třeba český text k hitu It's a Long Way to Tipperary.

Snad nikdy jsem neodcházel z divadla s takovým počtem zpracovaných i nezpracovaných vjemů. Druhá půlka byla pro mě výrazně emotivnější a hlubší než půlka první, ve které mě přepadla desetiminutovka, kdy jsem nedokázal udržet pozornost, což se mi v té druhé nestalo ani na vteřinu.
Oceňuji realistickou scénu, práci se zvukem a světlem i přesné výkony herců (snad s výjimkou Samuela Tomana, který z těžké role často vypadával).
Kdo má rád hloubku, emoce a ryzí divadlo bez zbytečných experimentů, nesmí si nechat ujít.

Představení se mě dotklo v mnoha detailech, které komunikace mezi Evou a Luďkem přinesla. Možná je to tím, že jsem sám kdysi našel korespondenci svých prarodičů.
Precizně odehrané každé slovo naprosto dokonalým Martinem Fingerem, kterému sekundovaly všechny tři dámy, které přesně věděly jaký typ Evy v každé situaci ztvárňuji.
Představení asi nebude hitem na mnoho sezón, ale pevně věřím, že těch, kterým se zaryje pod kůži, bude hodně.

Hra měla skvělé tempo. Druhá polovina mě do dění na jevišti vtáhla více než první a skvěle vyvážila bezstarostnou jízdu hlavních hrdinů v první půlce.

Jakub Burýšek je pro mě zjevení. Jak mohl režisér akceptovat pojetí babičky Janou Břežkovou absolutně nechápu. Její postava byla důležitá a mohla hru posunout ještě o něco výš.

Další hra DD, u které se skvěle bavím, ale tempo hry postupně upadá, a hra pro mě nemá žádnou gradaci, moment překvapení a přesah. Takto si nějak představuji divadelní představení, které nechám vygenerovat AI. Dokonalé herecké výkony (hlavně Jaroslav Plesl a Antonie Formanová), dokonalá hudba, dokonalé pohyby, ale u srdce to nějak nechytne.

Představení má takové kouzlo, že člověk jen civí na jeviště s permanentním úsměvem na rtech. Vlastně se špatně popisuje, co ten pozitivní zážitek způsobuje. Asi celý ten příběh divadla Semafor a jejího principála, který už pětašedesátou sezónu udržuje stále stejnou poetiku, humor a lidskou moudrost.

65 %.
První půle se trochu vlekla. Výkony Jolany Smyčkové či Tomáše Novotného mi přišly lehce prkenné. Druhá půle a vypointování představení ale nakonec přineslo zajímavý zážitek. Také díky Igorovi Šebovi, který do kabaretu přinesl trochu mraziva.

Kapitolou samou pro sebe je obdiv k výkonu samotného autora. V této hře si naložil poměrně hodně textu a fyzicky náročných scén, a zvládl je skvěle. Vlastně jsem ho dlouho neviděl v takové formě.

Zajímavý koncept, který mi nedržel pohromadě. Jednotlivé scénky jen mechanicky plynuly po sobě a většinou byly plytké a nezábavné.

Viděno v Dlouhé v rámci festivalu 13+, kam hra podle mě vůbec nepatří a pro děti, byť pubertální, není vůbec vhodná.

Nemohl jsem se zbavit potřeby porovnání s Faidrou a oproti ní mi chyběly vyvážené výkony všech herců (tehdejší výkony Dvořákové, Černé, Táborského či Dyka mám dodnes hluboko v sobě). Pavel Neškudla, Marie Poulová či Petra Špalková hráli až příliš civilně a vybočovali z antického étosu, který nastavila výborná Eva Hacurová či dámy z chóru.
V Dlouhé mnoho inscenací herecké výkony povyšují, tady jsem to cítil naopak.

Ač teprve šlo teprve o druhou reprízu, hlediště bylo hodně prořídlé, a paradoxně i tento fakt mi pomohl napojit se na temnou a tajemnou atmosféru na jevišti.

Vnímat smysl některých dialogů, či charaktery a motivace postav, jsem se během hry nějak zvlášť nesnažil, vše přišlo postupně samo, a člověk odcházel s mnohem těžší hlavou, než měl na začátku.

Neumím si moc představit, jak lépe přiblížit toto Čapkovo dílo mladé generaci, a vyvolat v nich spoustu otázek, ke kterým dnešní doba přímo vybízí.

Hra drží tempo, neruší ani scéna, ani operní vložky, ani záměny pohlaví herců a postav, ani starý bard Donutil.

Nečetl jsem, přesto jsem rychle zapadl do atmosféry i vztahů osob na jevišti. Hra nenudila ani vteřinu.

Speciální radost mi udělal výkon Marie Málkové.

Komorně pojatý poměrně silný dramatický příběh se skvělou Evou Hacurovou a Berenikou Mikeschovou.

Nicméně nemohu si pomoci, ale na konci padesátiminutového představení jsem byl trochu divácky nedopečený. Příběh i nápady zkušené režisérky si zasloužily robustnější pojetí.

Krásně vystavěná hra, která některé události československých dějin dvacátého století dostane divákovi pod kůži skvělými hereckými výkony, skvělou scénou i hudbou (píseň Jiřího Bulise mě dostane vždy).