Komuna

65%. Upřímná snaha o toleranci naráží na své limity, nikdo neuteče před sebou samým. Autoři věrohodně vystihli koexistenci rozdílných jedinců žijících v komuně a problémy, které takové soužití přináší. U podobných témat takto přímočaré pojmenování často vyznívá kostrbatě a nevěrohodně, ale právě prostředí komuny autorům umožnilo dosáhnout mrazivé autenticity. Vhodný titul právě pro repertoár ČK, s tradicí „divadla režírovaného herce“. Vyvážené a přesné herecké výkony, do nichž se otisklo správné vedení O. Sokola. Přestože Sokolova režijní koncepce má své rezervy ve skloubení jednotlivých složek, výpovědní hodnota k divákům přesto doléhá.

Zdařilý vhled do života několika lidí tvořících trochu nesourodou komunu. Mozaikovitá struktura inscenace mi nevadila, koncepce scény mi ale nepřišla šťastně řešená. Stěna z plexiskla sice občas zafunguje hezky (když se otevřou dveře a člověk zachytí jen útržky dialogů, které si je ale schopen domyslet), mnohem častěji ale působí problémy, když je hercům (hlavně J.Markové) špatně rozumět. Možná i proto na mě více zapůsobila komediální rovina, v níž exceluje hlavně V.Šanda. Milostný trojúhelník sice nabízí vypjaté a (díky výkonům V.Fridricha a L.Žáčkové) uvěřitelné emoce, ale přišlo mi, že téma soužití v komuně je odsunuto na druhou kolej.

Rozhodně zajímavý vhled do komunitního způsobu života a jeho (ne)funkční napojení na ten rodinný. Povedla se zde hlavně druhá polovina s již hlubším vývojem vztahů a propracovaným závěrem, jenž zanechá nemalou emoční stopu. První části bohužel škodí až příliš časté střihy, kdy si nelze vytvořit silnější vztah k jakýmkoli postavám a též zjistit více o jejich jednání či motivacích. Zprvu podmanivá předělová hudba získala po neustálých přehráváních hodně odpudivý účinek. Nicméně pochvala za povedenou scénu a výbornou práci s hraním uvnitř/vně domu. Po herecké stránce výtečná především L. Žáčková. Z ostatních postav zaujal nejvíce V. Zavadil. 65%

Komuna je jako pohled do krasohledu. Postavy skládají pestrou mozaiku archetypů, které spojuje jeden dům a společné, avšak nelehké soužití. Režijně je inscenace nápaditá: na pozadí se v tichu odvíjí drobné rytmy každodennosti, zatímco gradační momenty pulsují na forbíně před proskleným domem. Hudební motiv vtahuje do atmosféry, kde se jednotlivé osudy otevírají jako listy knihy, odhalující svá tajemství. Každý detail scény je zrcadlem reality – někdy láskyplným a smířlivým, jindy neúprosně ostrým. Z herců vyzdvihuji L. Žáčkovou, V. Fridricha, J. Burýška a M. Stehlíkovou. ČK potvrzuje, že jeho současný soubor má sílu, svěžest i moderní pohled.

65% - Způsob spolužití, který by měl být ukázkou tolerance, ohleduplnosti a schopnosti se domluvit (bez nich nemůže fungovat), se v Komuně T. Vinterberga a M. Rukova mění v přesný opak, přehlídku sebestřednosti a arogance jedné z postav (s komunou v pozadí) a efektně zobrazuje, jak ty dopadají na zbytek rodiny (je škoda že jen té úzké). To vše v mozaikovité inscenaci O. Sokola, jíž zejména v první části řada střihů mezi humornými okamžiky spíš škodí, ubírá na plynulosti, zvyšuje odcizenost postav od diváka a omezuje tím divácký zájem o ně a souznění s nimi. Je nicméně radost sledovat souhru hereckého obsazení v čele s vynikající L. Žáčkovou.

Mikrosvět komuny se vskutku pestrou plejádou lidských typů nabízí nelichotivou sondu do pokroucených společenských a rodinných vztahů a vazeb a zrcadlí, jak často hrotíme marginální a bagatelizujeme zásadní, a kam až jsme schopni vlivem ega a ve jménu vlastního prospěchu posunout morální normy. Obsazení herci plně stvrzují sehranost souboru, nejsilněji mě oslovila Lucie Žáčková v roli Anny a Virgil Viktor Zavadila. Zamrzí, že hra nepracuje detailněji s psychologií postav a nedostává se v tomto ohledu vyrovnanějšího prostoru všem. Až přílišná klipovitost a předěly scén ubírají na dynamice děje. Neodnesla jsem si málo, ale čekala jsem víc. 65 %