2mig1

Tradičně mdlá Procházkova režie, trapný vtipy, který jsou ve většině založeny na samoúčelných vulgarismech. Tragický Zounar, který nebyl schopný profesionálního výkonu, neustále vypadával z role, smál se sám sobě, pitvořil se. Filip Blažek je sympaťák a bylo mi líto, v jaký podprůměrnosti utápí svoje herectví. Jediný, co by šlo označit za alespoň nějaký pozitivum, je komediální talent Martiny Randový. Ta je schopná to trapno nějak ukočírovat a vytěžit z daný situace dostupný maximum.

Po úvodní písni s porodem jsem nabyl naděje, že mě čeká šílený, absurdní humor, který miluju. Bohužel moje nadšení opadlo hned u další scénky. Šílený humor zmizel a zůstal sled otřepaných vtipů a klišé, většina scének nebyla řádně vygradovaná, některé byly navíc jen na ploše jakéhosi skeče a vyřadil bych je úplně. Písně takový nějaký průměr. Což je škoda, jelikož obsazení bylo sympatický a celá čtveřice se evidentně snažila dát do těch výkonů všechno. Ale těžko se dává všechno do ničeho.

Měl jsem trochu tušení, po těch legendách o zážitku plném emocí a slz, že ty povídačky přehánějí. A bohužel jsem měl pravdu. Taková době poplatná roztáhlá komorní konverzačka zobrazující samolibost a do sebe zahleděnost gay komunity v plný síle. Ač sám této komunity členem, tak moc jsem rozuměl postavě lektorky zpěvu a tak moc jsem doufal, že tomu hysterickýmu buzíkovi vrazí facku, aby se vzpamatoval a nesnižoval její vlastní bolest. Vývojem situace poněkud převídatelné, každým novým "odhalením" vlastně komičtější. Čemuž pomáhaly neustálé opěrné pózy postav o zeď pokoje. Prosím o nějaký kus, kde Krejčík nebude konečně hrát ženskou nebo gaye.

Na Vlasy jsem šel s tím, že si odškrtnu další klasiku. Nic víc, nic míň. A dostal jsem jedno z nejlepších představení (napříč žánry) posledních let. Že jsou zde skvělý písně, je jasný a nechme to stranou. Důležitý je, že Š. Caban dal chytře vale tématu války ve Vietnamu a celý příběh aktualizoval. Nenásilně, skvěle. Scéna je jednoduchá, leč originální a plně dostačující a dávající prostor povedené choreografii. Velkým + jsou i neokoukané tváře, které dobře hrají, tančí, zpívají. Te všech vyzdvihuju F. Hořejšího v roli Stevea. V Kalichu je k vidění organické dílo, které si nesmíte nechat ujít.

Bohužel musím porovnávat v pražskou verzí v Divadle Na Prádle, které je pro brněnskou verzi hodně vzdálenou metou. Některé písně, ač samy o sobě výrazné, zůstávaly jakoby zapadlé, možné i díky textům. A celkově působilo celé představení značně "rozdrobeně" a nedrželo pohromadě. Škoda, jelikož herecky a pěvecky to nebyo špatné. Až teda na Kristiana Pekara, jehož rádoby dramatické rozběhy po jevišti mě doslova iritovaly. I když tohle se mělo asi ohlídat v rukách režiséra.

Zamilovaný Shakespeare je můj milovaný film. Takže jsem byl na divadelní provedení zvědav. A zklamán jsem nebyl. I když v druhé polovině inscenace trochu ztratila na dynamice a úplně jsem se neztotožnil s pojetím role královny Alžběty, kdy jsem měl stále před očima ten až přirozený odstup Judy Dench. A přestože mi v závěru postě nutně chyběla hudba Stephena Warbecka, dojetí se dostavilo.

Příjemné, vtipné, k zamyšlení. Od všeho něco. Dobře zahrané. Ovšem snaha pojmout široké časově rozpětí ne vždy plně uvěřitelná. A i když jsem se vlastně dobře bavil, nic ve mně po závěrečné oponě nerezonovalo.

Nejsem extra fanda či znalec Stinga. Na představení jsem šel spíš ze zvědavosti. Byl jsem ovšem mile překvapen. Melodická, neokázalá hudba ve mě dokázala rozeznít ty správné emoce. A ustála i ryze muzikálově klišoidní libreto, které příběh v některých místech držel skutečně jen silou vůle. Z obsazení vyzdvihuju Lucii Bergerovou, která podala působivý výkon.

Působivá generační výpověď. V netradičním prostředí, v netradičním provedení, kde střípky skládají celek. Vrcholem je 50 odstínů Eriky Stárkové.

Nebudu si nic nalhávat, úplně přesně se v tematu hry neorientuju. Politika jde torchu mimo mě. Délka představení tomuto hendikepu také nejde zrovna vstříc. Nicméně i tak jsem si incenaci užil. Viděl jsem televizní sérii, takže jsem byl zvědav na jevištní provedení. A scéna byla skutečně působivá. Zvládla jak komornější obrazy, tak monumentální snové vize. Herecké výkony velmi dobré.

Po značném zklamání z Ducha u mě plzeńské divadlo opět stouplo touto další adaptací fimové látky. Zajímavá funkční scéna, výborná muzika. Trefa v obsazení Martina Haricha - možná ne úplně dokonalého pěvecky, nezkušeného herecky, ale svoji bezprostřeností a přirozeností přesně vystihuje postavu, kterou představuje. Jedno z tch představení, které bych si dal znovu.

Čekal jsem emoce, vtip a napětí. Kromě scény smrti Sama a jedné sborové scény však po spadnutí opony není moc na co vzpomínat. Od režie po výkony, vše vypadá tak, že si všichni myslí, že stačí nalákat lidi na slavnou filmovou předlohu. Bohužel nestačí. Nejvíc je to slyšet na překladu textů, který vypadá, jako kdyby ho generoval google překladač. Neznám originál, ale tohle bylo útrpný. "Taktéž" nahrazeno "nápodobně" je už jen plesnivá třešnička na dortu. Závěrečná uspěchaná scéna ve mě žádné emoce nezanechala. Stejně tak nejzbytečnější muzikálový výstup historie v podobě sólové písně Ody.

Povedené vtipy, sem tam trocha krve, príma písničky. Pardubice sáhly po jistotě. Ač se muzikálové kousky na repertoáru divadla objevují, přeci je ale tak trochu znát, že o muzikálovu scénu nejde. Což se nejvíc projevilo na zvuku, kdy zvukař nezvládal zapínat mikrofony a některé začátky písní byly bohužel bez zpěvu. Ač se o něj herci zrovna pokoušeli. Tyto nedostatky vynahrazovala především Ma. Sikorová v roli Audrey a především M. Němec, jehož herecké nasazení bylo neskutečné a nedivil bych se, kdyby se objevil v nominacích na Thalii. Na závěr - upravené finále z filmu se mi zamlouvá víc

Pro mě vrchol muzikálového žánru. Nezažil jsem kultovní inscenaci ve Spirále, takže nejsem ovlivněn její slávou. Karlínské nastudování zapůsobí výpravou a dechberoucím efektem v závěru představení. Ač je Kamil Střihavka s rolí Ježíše spojen už asi navždy a mám ho rád, musím přiznat, že hlasově už na tom není nejlépe je lepší si v roli Ježíše vychutnat Vaška Bártu. V kombinaci s Janem Toužimským se jedná o pořádnou jízdu.

Hrdý Budžes je pro mě kultovní záležitost. Téměř tři hodiny kralování Báry Hrzánové, pro kterou je Helenka (ač toto označení nemívám rád) životní rolí. Ostatně to dokazuje těch 16 let, co se hra uvádí. Líbí se mi jednoduchá scéna a zapojení loutek, což jen podtrhuje sólo Hrzánové.

Rent je důkazem toho, že proti muzikálům pro velkou scénu může vzniknout komorní velikán, který vás zasáhne emocionální tsunami. Působivosti dodává také urputnost, se kterou si za uvedením nejen české verze tvůrčí tým stál. Během několika repríz jste si mohli vychutnat skvělé herecké a pěvecké výkony, které nepodávají jen bulvárem profláknuté tváře. Rent byl na české scéně malý velký zázrak, škoda že tu pro něj není místo.

Obrazy ze života Jana Jakuba Ryby v působivém provedení. Ač někdy až příliš zkratkovité. Zajímavá scéna, skvělé herecké výkony a geniální Česká mše vánoční.

Hravé, vtipné, nápadité. Bavil jsem skvěle. A doporučuju.

Inscenační stálice, která vždy pobaví. Eliška Balzerová se vděčné role chopila skvěle a její výkon rozhodně nenudí.

Jeden z vrcholů české muzikálové tvorby. Organické představení, jehož tep vás ohromí.

Povedená inscenace s typově přesně obsazeným Ondřejem Veselým, kterému skvěle nahrává Radek Valenta. Vrcholem je scéna s Karličkou v podání Terezy Dočkalové.

S Hatcherovou hrou jsem se setkal poprvé. Inscenace MDMB zaujme svým provedením, kde je soudobé prostředí dokreslené současným hudebním doprovodem. Hudba vyzdvihuje už tak dramatické scény a některé obrazy jsou skutečně dechberoucí (reje královského dvora vs. Kynastonova ztráta své herecké osobnosti). Přesné je i herecké obsazení, kde mi nesedl pouze M. Hrubý jako Karel II. V paměti nejvíc zůstala výtečná králova milenka A. Bazalové a samozřejmě především D. Bambas v hlavní roli, který je zde pro mě doslova zjevením. Jediným negativem pro mě bylo až příliš rychlé Kynastonovo prozření.

Svěží, v duchu předlohy. Výborná režie, skvělí herci, originální scénografie a geniální využití Svatební písně Hany Hegerové.

Ve své době byla hra možná odvážná, šokantní, kontroverzní. Viděl jsem ji poprvé až nedávno a sborové "kunda" mě vlastně dost nudilo a připadalo trapné. Jsou hry, které mají svůj čas a neměly by se na jevištích objevovat déle, než je zdrávo.

Mé první setkání se Švandovým divadlem. A hned se jednalo o incenaci, na které jsem byl hned několikrát. Černý, drsný humor Martina McDonagha miluju do dneška.