Vladimír Rogalewicz

56 %. Zajímavý nápad, nicneříkající bezobsažné rozvedení, vše dobře zahrané a inscenované. Ale celkově to výš nedosáhne. Výhodou je krátká stopáž a ten konec je z nouze ctnost. (Ze záznamu.)

Představení vědomě pojaté co možná nejtradičněji, "tak jako ve staré Anglii". Nicméně Jan Burian zvolil režii s pomrkáváním (že jako jo, tak asi si polovinu 20. století v Anglii představujeme, a ještě to nepatrně zkarikujeme), a většina herců jeho záměr dodržela (snad až na Petra Matyáše Cibulku). Je z toho milé představení, které by v jiném divadle s moderními inscenacemi bylo příjemným osvěžením, ale na Vinohradech to zapadá do množství velice konzervativních inscenací pro maloměstské publikum. Je smutné, že to na Vinohradech v současné době patří k vrcholu.

To byla jízda! Punkový Peer Gynt, který však obsahuje vše zásadní z Ibsena, ve verších (skvělý nový překlad). Zásadní je vklad režiséra (konečně něco bez protikapitalistického fanatizmu!) a hlavního představitele. Ostatní do rozjetého vlaku rychle naskočili a Kryštofu Bartošovi v jeho jízdě rozhodně stačili. Nezanedbatelná je role živě provedené původní hudební složky. Pokud takto moderně budou hrát naše divadla, bude na představení stát mládež ve frontě! (Pozn. Druhá část hry se Ibsenovi prostě nepovedla. Neviděl jsem žádnou inscenaci, kde by byla vyloženě zábavná nebo zajímavá. Ani Michal Hába se s ní nedokázal vyrovnat stoprocentně.)

Ke komentáři Pavly Haflantové není mnoho co dodat. Těch mých 80 % je za dokonalou reminiscenci doby, kdy mě bylo tolik, kolik je dnes hercům, a Vianova kniha pro nás byla zjevením. Ta nálada se mi dnes vrátila. Je to zamilované, poetické, plné imaginace.

Lze jen obdivovat neuvěřitelný gejzír výtvarných nápadů dvojice Petrželková-Labajová. Na rozdíl od Tichého Tarzana se však tentokrát nesložily do přesvědčivého výsledného tvaru, a to navzdory znamenitým a jako vždy bezchybným hercům DPB. Představení mě nepřesvědčilo a v druhé polovině už výslovně nudilo. Jiří Havelka přečetl předlohu mnohem lépe. (Divadlo v Celetné, Praha, 18.4.2013)

Díky lockdownu a záznamům zjišťuju, že mezi pokleslými inscenacemi plnými šmíry vzniká na Vinohradech i řada poměrně kvalitních představení, i když - nazvěme to třeba - pro konzervativnější (Vinohradské?) publikum. František Langer na Vinohrady patří. Martinu Hubovi se podařilo vytvořit zajímavou dobovou atmosféru, nenašel ale inscenační klíč, aby hra promluvila k dnešku, a tak z toho vznikl takový trochu muzeální kousek. Také se to neskutečně táhne, v současnosti žijeme v jiném rytmu než před sto léty. Skvělí Bareš a Kotrbatá, Markovi Lamborovi nelze tu roli uvěřit. (Ze záznamu.)

75 %. Dost to připomíná řadu jiných inscenací tohoto divadla, a to sérií poměrně krátkých jednoduchých hereckých etud. Jakoby se i zde soubor cvičil a sehrával. Ale se znamenitým výsledkem a i použitá materie je tentokrát mnohem zajímavější. Jinak obsahově žádné překvapení - hutná dusná domácí atmosféra dovedená ad absurdum. Neznám natolik Bergmanovy filmy, abych poznal, co je Bergman a co Mikulášek. Pokud to byly pouze Mikuláškovy variace na Bergmana, pak klobouk dolů, jak se mu bergmanovské nálady podařilo vystihnout.

Vydařená dramatizace, znamenitá režie, mimořádný kolektivní herecký výkon. Doporučuji! (Divadlo v Celetné, Praha, 26.11.2012)

Martin Františák pouze převyprávěl notoricky známý příběh, herci ho pouze beze snahy o cokoli neobyčejného odehrály. Jak strhující! (Divadlo v Dlouhé, Praha, 16.10.2014)

Hra, která nám při prvním uvedení v Činoherním klubu připadala jak z jiného světa, dnes již nepůsobí tak mimořádně, její dobrý základ však zůstal. Představení však rozhodně zůstalo za možnostmi této hry, a to jak režijně, tak v provedení (možná jsme měli smůlu, že herci dnes působili trochu jako rutinéři bez valného zájmu). Na řadu detailů z inscenace Činoherního klubu si pamatuju i po téměř padesáti letech, na inscenaci Vinohradského divadla rychle zapomenu.

Celkově spíš koncert OPSO než divadlo. Nicméně němé taneční skeče v první polovině jsou skvělé. Dnes ve třetí adventní neděli to bylo navíc vítané oživení uprostřed koled.

55 %. Zajímavý počin, vytáhnout z archivu tuto hru, připomenout Šrámkovu poetiku a nechat zaznít jeho krásný jazyk. Bohužel však představení vypadalo jako z devatenáctého století. To si snad Šrámek nezasloužil. Škoda promarněné příležitosti. (Záznam ze streamu, 14.4.2020)

Spíš cvičná etuda (nebo jejich řada) než plnohodnotné představení. Mnohé nedořečené - možná ku škodě vyznění. (Ze záznamu.)

Chytré představení, plné vtipných postřehů a odkazů, příjemně strávený večer. Nicméně výrazně slabší než jejich poetické kabarety.

Tento řídký a jednoduchý kus už snad ani nepatří na jeviště, ospravedlňuje to jen zařazení do cyklu Musica non grata. Nicméně kvalitní provedení souborem Státní opery zajišťuje, že shlédnutí docela baví a není to proto propadák.

Klasická opereta kvalitně provedená po hudební stránce. Úpravy spojovacích textu však postrádaly byť jen stopy lehkosti přelomu 19. a 20. století a doslovná režie a podbízivé hraní byly daleko za hranicí vkusu. Nedůstojné pro NDMS. (Záznam ze streamu, 25.4.2020)

Přestože hra poměrně dobře vystihuje pocity generace třicátníků, je ve své podstatě banální, neobjevná, nepřekvapivá. Solidní provedení (režie i herci) ji posouvá do lehoučce nadprůměrných vod.

Prvorepubliková agitka zabalená do hávu edukativního pásma. Rukopis Jiřího Havelky je ve školometském tvaru téměř neznatelný, snad k tématu přistupoval s nadměrnou úctou. I když volba Legií jako tématu slavnostní inscenace bylo zvoleno znamenitě, očekávání zůstala nenaplněna. V Národním divadle měl být někdo natolik schopný institucionální sebereflexe, aby projekt zastavil. Herecky i inscenačně kvalitní, ale přesto obrovské zklamání. (Pozn. Klaka na dnešní předpremiéře působila trapně.)

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Záměr byl určitě dobrý, ale výsledek je paskvil. Představení Ján Šimko nezvládl ani jako autor, ani jako režisér. Podepsáni jsou dva dramaturgové - proč ani jeden nezakročil? (Záznam ze streamu, 18.4.2020)