Vladimír Rogalewicz

Allanovské představení pro toho, kdo se chce po náročném dni odreagovat a pobavit. Jan Hřebejk takové režie umí, herci jsou neodolatelní. Plnému bodovému ohodnocení brání především výprava (Na Jezerce jsou tyto levné výpravy již asi normou) a samozřejmě chybí jakákoli hlubší myšlenka.

Marie Štípková předvádí výkon, kterým si říká o většinu letošních divadelních cen. Jejích devadesát minut je úchvatných, nenechá vás ani na chvíli ztratit pozornost. Téma je mimořádně aktuální, až se zdá, že je ve veřejném prostoru často zdůrazňované a prezentované mnohem víc, než si zaslouží. Na vyvážený pohled stále čekáme a tato inscenace k tomu významně a inteligentně přispívá. Nicméně působení a přijetí celé inscenace naráží (podobně jako např. Konsent v Činoherním klubu) na obrovské rozdíly mezi českým (resp. středoevropským) a britským právním systémem. Etické problémy jistě zůstávají stejné, ale právní rámec je v ČR zcela jiný.

Kladno má po dlouhé době skvělý titul. Zejména hudební zpracování Romana Říčaře a ohromné nasazení celého souboru spolu s kvalitním zpěvem z inscenace udělaly mimořádný zážitek. Pamatuji si první setkání s tímto muzikálem v pražském ABC. Z dnešního pohledu byl skvěle obsazený,ale přesto mě nudil. Kladenské představení,také díky propracované režii Jaroslava Slánského, opravdu baví (a to nejsem příznivcem ani muzikálů, ani zbojnických legend). Hudebně je kladenské představení srovnatelné s tím, co na toto téma napsal Petr Ulrych - a to je opravdu vysoká laťka. Kladenský soubor dozrál; snad to zase nezabije nějaké nesmyslné politické rozhodnutí!

Koncentrát zla. Dramatizace s minimem slov. Jan Mikulášek jakoby režíroval toto představení pro sebe a nezajímal se, co tomu řekne publikum. To je ovšem fascinované úžasnou hereckou akcí, která slouží jedinému účelu. Znamenití Sylvie Krupanská a Tomáš Dastlík, i ostatní byli velmi dobří. Nicméně opět platí, že divák má problém se s postavami ztotožnit, nechat se vtáhnout do děje; vše sleduje jakoby zvenku: odtud těch minus 10%. (Divadlo v Celetné, Praha, 3.4.2012)

Zdařilý přepis oblíbeného románu. Martin Františák inscenuje knihu jako velice temný příběh z anglických rašelinišť, zkoumá nejzazší kouty lidské duše. Bohužel naráží na limity svého divadla - zejména pánskou šatnu, nepatřičné kostýmy, hudební složku. Skvělé jsou především představitelky matky i dcery Kateřiny - Marie Štípková a Denisa Barešová, tradičně zajímavá (i když tentokrát přeci jen trochu konvenční) je scéna Marka Cpina. Celkově toto představení rozhodně stojí za návštěvu (i když před lety Jan Mikulášek s Bezruči uspěli ještě víc).

Poměrně kultivovaná produkce průměrného a nepříliš nápaditého muzikálu. Ruší časté střídání scén i velký prostor věnovaný zcela okrajovým postavám. Neurazí, nenadchne. (Záznam ze streamu, škoda poškození zvukové stopy v druhé části záznamu. 26.4.2020)

Nemohu objektivně hodnotit. Absolutně mimo můj vkus. Ryzí punk. Ale uvědomuju si, že jsem se nenudil. (Live stream, 30.3.2020)

Silná hra popisující krutou historii východního Polska (resp. celé střední Evropy) ve 20. století. Dějinné zvraty přicházejí v rychlém sledu a každý převrátí životy všech zúčastněných. Příležitost a strach staví spolužáky proti sobě, žádné ruce nezůstanou nepotřísněné. Uznání si zaslouží především Břetislav Rychlík, který dokázal dávkovat historickou pravdu a patos ve správné (a snesitelné) míře a vedl ansábl složený zčásti z profesionálů a zčásti z poloamatérů k velice působivému projevu. (Záznam ze streamu, 7.5.2020)

Dobře odposlouchané a civilizovaně zahrané (i zrežírované). Nicméně "Rozhovor" se vznáší ve vzduchoprázdnu a po podařeném úvodu se nijak nevyvíjí a nepřijímá žádný postoj. Zapomenutelné představení. Časté, dlouhé a zcela zbytečné zatmívačky ruší. (Archa, Praha, 31.3.2022)

Podle hodnocení ostatních inscenace pěkně zraje. První polovina je dokonale zrežírovaný herecký koncert, o přestávce jsem měl kandidáta na 100%. Druhá polovina začína být chvílemi zdlouhavá a také humor se přehoupne lehoučce za hranici vkusu - proto ta ztráta 10%. Viděl jsem 16.2.2011, v den uzavření ankety za rok 2010, a okamžitě mám kandidáta do ankety za rok 2011. Z hereckých představitelů se mi nejvic líbili Hanuš a Wohanka, ale v představení se zjevně našli všichni. Povedená hudební čísla, ale to už je v Dlouhé standard.

Skvělá aktualizace. Bytostně současné. Překvapení: politické divadlo žije! Takto vypravené klasiky do škol! Bravo!

Úlet, bizár, esence surrealismu. Opět znamenité herecky, text i forma značně neuspořádané (asi záměrně). Pro koho je to určeno? A co mu to má říct? Nevím. (Již třetí představení na Nové scéně, které se celé odehrává na jevišti. Činohře ND zjevně chybí intimní variabilní prostor (náhrada Kolowratu). Nicméně Nové scény je pro taková představení škoda, je to krásné divadlo (alespoň z diváckého pohledu...).

Znamenitě vybraná hra pro Stanislava Zindulku, který toho dokázal stoprocentně využít. Vyvážené představení je postavené na výborném, moudrém a zajímavém textu a na hereckém výkonu obou protagonistů. Po dlouhé době jsem byl v divadle dojatý. Doporučuji!

Zde se není čeho chytit. Scéna, režie i kostýmy jsou na úrovni nejhorších vesnických ochotníků. Hra byla za normalizace považovaná za tepání komunistické reality na hranici zákazu cenzurou. Dnes se tam ta satira těžko hledá a není jasné, zda je celý fantaskní, hodně surrealistický text naprosto nesmyslný, nebo zda se jeho smysl ztratil v plzeňské inscenaci.

Rozjezd je pomalý a nezajímavý, i v Shakespearovi by se dnes mělo škrtat. Druhé dvě třetiny jsou skvělé. Vedle dobře promyšlené režie tomu výrazně napomohl kolektivní výkon všech herců. Už jsem to tu, myslím, psal: Aréna připomíná Činoherní klub z doby jeho největší slávy. (Ze záznamu. Děkuji divadlu, že záznam uvolnilo!)

Někdy je dobré pozvat slavného hostujícího režiséra, aby ukázal, jak rozhodně ne. Přitom jeho vedení herců je obdivuhodné a pro české prostředí obohacující. Představení má postmodernistické rysy,jako když pejsek s kočičkou vařili dort. I zde je výsledný tvar (který stěží drží pohromadě) víceméně nejedlý. S estetikou (nebo spíše neestetikou) J.Klaty se míjím; bohužel jsem viděl třetí dekadentní představení za sebou. Obdiv patří hercům, kteří toto nelehké představení úžasně zvládli (o T.Dočkalové tu píší všichni,souhlasím). Divadlo Pod Palmovkou aspiruje na místo mezi nejlepšími českými scénami.

Zapomenutelná hra, nicméně skvěle podaná, zábavná. Herecké souhře vévodí Jakub Burýšek a Jana Břežková (ta je naprosto autentická a uvěřitelná, bravo!), ale i tři přítelkyně jsou opravdu moc dobré. Dobrá inscenace, režie dokázala poměrně statickou hru rozpohybovat a ozvláštnit, takže přes svou délku nenudí. A téma gaye, který těžko hledá partnera a zažívá stejné trapasy, které jsme zažívali i my, ale s opačným pohlavím, je aktuální a dobře podané (vzpomínal jsem na skvělé představení Homo 40 Daniely Špinar - totéž téma, jen jinak uchopené).

Pět povídek, typický Bernhard. Přesná režie s řadou zajímavých momentů. Dramaturgicky šťastná volba (nebo to s námi nemá vůbec nic společného?). Psáno z pražského představení.

Pokud milujete dekadenci a ošklivost, toto představení je právě pro vás. Co naplat, že režisér umí a znamenití herci dokonale plní jeho záměry. Jakékoli sdělení (bylo-li tam vůbec někdy) mizí pod hromadou výkalů. (Divadlo v Dlouhé, Praha, 4.2.2013)

Tento typ her obvykle nevyhledávám. Nicméně na Silvestra to bylo příjemné rozptýlení a v rámci žánru si v Praze tato inscenace nestojí herecky špatně, i když je mnoho replik dořečeno mnohem explicitněji, než by bylo vhodné.