Naši furianti

Inscenaci Jana Borny jsem viděla až teď, a během dvou let, co je na repertoáru, se usadila a vyladila. Zvláště první půlka měla několik pěkných, až poetických momentů, jako v asi nejlepším Bornově díle „Jak jsem se ztratil“. Přestože Bornova úprava vychází z Macháčkovy úpravy, právě pro množství nadsázky a zajímavých obrazů mi inscenace spíše připomínala Léblovy Naše naše furianty. Úžasná je kolektivní souhra všech účinkujících. Mile mě překvapila K. Sedláčková-Oltová v roli důvěřivé Kristýny Fialové. Asi nejvýraznější je Miroslav Hanuš v roli Jakuba Buška, ani ostatní ale nejsou nijak pozadu.

Dlouhá dokázala, že i Furianti se dají hrát moderně bez větších zásahů do textu. Postavy jsou zkarikovány do přesně odpozorovaných typů, ze kterých jen čiší malost a čecháčkovství. Skvělá kolektivní souhra, jmenovitě vynikají hlavně Miroslav Hanuš (jako PRVNÍ RADNÍ) a Klára Sedláčková-Oltová jako naprosto okouzlujícím způsobem naivní Kristýnka Fialová.

Inscenace vyzdvihuje jeden lidský rys: furiantství. A to v nejrůznějších podobách, ale v základu jde vždy o to stejné: předvést se před druhým, přetrumfnout ho. Stroupežnického text slouží spíše jako můstek, na kterém se na lehkou notu mohou jednotlivé postavy předhánět a předvádět. Doplněno písničkami, jsou Furianti příjemnou, veselou zábavou. Snad jen občas příliš dlouhou.

Inscenace zcela v duchu poetiky Divadla v Dlouhé - bez romantiky a patosu, zato se zvýrazněným akcentem na slovní a především situační komiku. Režijně bezchybné, z herců vynikají zejména Jan Vondráček (Bláha) a Miroslav Hanuš (Bušek). Komická poloha velmi sluší Martinu Matejkovi (krejší Fiala) a Kláře Sedláčkové-Oltové (Kristýnka Fialová).

Docela povedeně nastavené zrcadlo snad všem rysům naší národní povahy, inscenaci vlastně nemám co vytknout, mé hodnocení sráží asi jen to, že hra samotná je vlastně zoufale banální a naivně přímočará.

Klasická česká hra byla pojata se značnou nadsázkou. Nezvyklé pojetí se však se hrou netlouklo a překvapivě k ní docela šlo. Tato interpretace mě sice neoslovila tolik jako některé jiné, z nichž jsem si odnesl více, ale i tato měla svůj smysl a přijal jsem ji. Některé davové scény nebyly úplně „vychytané“, zasloužily by si lépe propracovat. Herci se pojetí přizpůsobili dobře.

Povedená hra u které jsem se slušně pobavil, ale bohužel u které mi chyběl nějaký silnější moment, který by mě více strhl do hry a zanechal hlubší dojem. Děj hry si v poklidu plyne, hádky Táborského s Hanušem jsou ze začátku zajímavé, ale posléze již trochu monotónní a trochu chaotické. Nicméně jako velké plus hodnotím všechny písně, které mě představení příjemně oživily. Z hereckých výkonů hodnotím kladně pana Matějku, Turka a Vondráčka s Tesařem. Škoda, že Helena Dvořáková dostala jen trochu prostoru až na samotném konci.

K vyššímu hodnocení jsem se nakonec přiklonil pro přesný kontext inscenace s čecháčkovstvím všeho druhu (i právě tím hysterickým) a dnešní dobou vůbec. Režisér Borna nám ukázal vzorník typů, aniž by divákovi vnucoval, že jde o vzorník (nás). (Meresanch: Besídka zvláštní školy? No právě!) Rozháraná první půle se snad usadí. (více v článku na blogu)