Profil uživatele

Zdarda

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jiří Landa: 9 % (29)
Helena Grégrová: 10 % (15)
Lukáš Dubský: 10 % (17)
Pavel Širmer: 10 % (22)
Jan Pařízek: 11 % (18)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 > >>

(zadáno: 27.8.2020)
(zadáno: 1.6.2020)
Představení s tak specifickým humorem, že jsem po naprosto celou dobu přemýšlel, jestli se mi líbí nebo ne. Také zcela vystihuje nápomocnou kauzální tabulku: je jakž takž dobré, průměrné představení, budící rozpaky, nevzrušivé, dá se vidět, ale klidně jej vynechejte. Jedná se snad o nejjasnějších padesát procent, jaké jsem kdy dal.
(zadáno: 21.5.2020)
Muzikál oplývá krásnou hudbou, strhujícími hereckými i pěveckými výkony a skvělou choreografií sborových vystoupení. Lyrický příběh je dojemný, i když trošku předvídatelný a poněkud schematický, ale především z něj jde vyloženě cítit živočišnost a romantická atmosféra. Jedná se o velmi podařený muzikál!
(zadáno: 28.6.2019)
Nesouhlasím s Divoubází. Uvádění Kupce benátského na českých jevištích nemá malou tradici - až do 80. let bylo vždy cca čtyřikrát za desetiletí, načež od roku 2000 vzniklo jedenáct inscenací. Dá se to přisuzovat mnohovrstevnatému textu, kdy se dřív inscenovalo tzv. "po textu", ale v postdramatickém divadle od 90. let se tvůrci nebáli měnit text blíže k obrazu svému.
Tato inscenace se opět blíží starým nastudováním, kulisy a kostýmy hrozně historické, text je pouze odříkáván divákovi, ale nic mu nepředá. Tvůrci jsou líní a proto vznikla nezáživná středoškolská nuda, takový úvod do Shakespeara.
(zadáno: 23.1.2019)
Nejlepší hudba Michala Davida je ta, která není jeho. Ani slabé libreto tento kus nevylepšilo, příběh byl slabý, scény měly často blíže k trapnosti, romantická linka byla naopak velice plytká. "Klín klínem vytloukám," tak to bylo k popukání. Typická ukázka bulvárního muzikálu pro co nejširší publikum stvořeného jen pro peníze.
(zadáno: 31.10.2018)
Inscenace, která je založena na principu epického divadla, podstatně redukuje Dostojevského rozvětvenou fabuli a tematizuje klíčové události románu. Nenásilný akcent na aktuální společensko-sociální motivy (peníze, ziskuchtivost, protřelost, amorálnost, ateismus) dává Morávkově opusu nadčasový význam. Inscenaci povyšuje promyšlená režijní koncepce (jednoduchá scéna) dobré (i když někdy přeexaltované) herecké výkony, zejména Jiří Vyorálek a Simona Peková stojí za vidění. Občas rušivé bylo neustálé shazování předlohy a velmi časté řvaní.
(zadáno: 25.8.2018)
Jedná se o krásnou inscenaci jako stvořenou pro letní scénu, která v každém zanechá silný dojem. Stará verze by snad už ani nemohla bavit, SKUTR nalézá v textu mnoho nových nápadů (káva, motýlí křídla, která dodala celému příběhu nový význam?). V první půli převládá groteska, i přes pubertální nadsázku se neztrácí kontext, druhá půle je temnější a dojemnější. Celková atmosféra připomíná sen. Skvělá puberťačka Voříšková, zamilovaný Sklenář, osobitý Rašilov, Cina s Vančurou jsou docela přesný odraz současných teenagerů. Perfektní scéna, jímavá hudba (variace Glasse) i pěkná choreografie.
(zadáno: 27.6.2018)
Inscenace není zdařile dramaturgicky upravena a poněkud šustí papírem. Připsané současné postavy Petra a Lucie, kteří komentují příběh mladšího páru, zbytečně popisují to, co se dá odehrát na jevišti. "Originálního" páru Petra a Lucie je v představení kupodivu málo, scény večeří u Petrových rodičů vyznívají zdlouhavě, motivy odsouzení války jsou zploštělé. Velmi povedená se jeví scénografie, jenž svým rozdělením prostoru propojuje přítomnost s minulostí. Proto trochu zamrzí závěrečné plátno. Herecky je uvěřitelnější Kristýna Krajíčková, naopak Marek Pešl není v roli Petra nejpřesvědčivější.
(zadáno: 19.5.2018)
Nebeský se v charakterizaci postav uchyluje ke groteskní nadsázce a soustředí se na partnerské drama o nedorozumění a přetvářce. Dočkalová podává výjimečný herecký výkon, ovšem bohužel, stejně tak jako Nora, zůstává ve svém výkonu osamocená. U ostatních postav je nedotažená práce s charaktery, ty jsou velmi zploštělé, schematické a nevýrazné. Z Torvalda se stává masochistický egoista, doktor Rank je zde téměř zbytečná postava a zejména Kristina a Krogstad vůbec nefungují jako katarzní postavy. Vtipné vložky (ruská služebná wtf.) působí podbízivě, hudební intermezza jsou totálně mimo chápání.
(zadáno: 6.5.2018)
Fantastické představení s podmanivou dramatickou atmosférou ("Do té černé místnosti nechci jít sám.") a fascinujícími hereckými výkony s výraznou improvizací a interakcí jak s divákem, tak i mezi postavami. Někoho nejvíc baví šmějdit po domě a prohledávat propracované kulisy, někdo se snaží rozluštit příběh. Já jsem se nejvíc držel postavy hraběnky, která mě uchvátila, takže jsem se dozvěděl nejvíc její příběh.
(zadáno: 29.3.2018)
Bathos - poprvé ho popsal Alexander Pope v eseji Peri Bathous aneb umění poklesnout v poezii (1727). Popisuje momenty v básních, kdy se vážný tón změní triviální za účelem pobavení. Juxtapozice takových momentů je vtipná, ale zkazí dramatický efekt. Ukazuje, že tvůrci nevěří kvalitě vlastního příběhu a používají vtipy, aby odvedli pozornost. Pak to vypadá, že se tvůrci bojí emocí, bojí se, že budou působit lacině. Kdykoli jsem v inscenaci cítil upřímné emoce (mimochodem, na opravdu krásné scéně), přišel bathos. Ale proč bychom se měli bát upřímného a emotivního příběhu se silným hrdinou?
(zadáno: 26.3.2018)
Jedná se o skvělý text, který vybízí k různým interpretacím, každá část by se dala rozebrat, co symbolizuje. Mayenburg hru napsal v mnoha úrovních - vztahy mezi postavami, v rámci Německa, zemí západní civilizace... Mayenburgovi jde hlavně o společnost, přičemž nikomu nestraní, odkrývá světlé i stinné stránky, aniž někoho soudí. V rodině zachycuje vztahy jako paralelu globálních problémů světa. Inscenace jde podle textu s tím, že každý aspekt je přehnaný do grotesky, scéna domu (opět je interpretace na divákovi) umožňuje plné soustředění na hereckou akci.
(zadáno: 21.3.2018)
It's a Match? Jen tak z poloviny. Na inscenaci jde vidět, že je určena především teenagerům. Dramaturgie se sice snaží o mozaiku třech dvojic, ale než divák pozná, že se jedná o tři různé páry, uteče téměř polovina (neúměrně dlouhé) inscenace. Když přijde rozřešení, jedna dvojice se buď nějak vytratí nebo je tak nevýrazná, že divák ji ani nezaregistruje. Mluvit o inscenaci jako o sondě do života se dá říct jen těžko.
(zadáno: 25.2.2018)
Kohoutova adaptace hru zmodernizovala a přiblížila ji současným rockovým operám. Opět se jedná o typickou postmoderní Morávkovu režii, které vládne vizuální stránka a plno zajímavých nápadů, ale bohužel je tu přemíra stylizace a plno nesrozumitelných prvoplánových obrazů (zejména v hudbě, textu, interpretaci postav). Ústřední dvojice je rozporuplná - Havlová je unylá a bez jiskry, naopak Stropnického Cyrano je zajímavý rockový hejsek. Nejsem zastánce klasiky, ale vidět starou Roxanu nepovažuji za dobrý nápad.
Viděno ze záznamu.
(zadáno: 28.12.2017)
Jedná se o inscenaci, která neobsahuje žádnou aktualizaci ani experimenty, ovšem každá složka je poctivě a s pílí zvládnutá. Jednoduchá scéna skládající se z lavic je velmi variabilní, tradiční historické kostýmy propojuje barevná symbolika (černá, bílá, rudá) a celou scénografii podtrhuje dojemná hudba. Herecky táhne (jako vždy) Petr Kubes v titulní roli, Natálie Tichánková dodává své Roxaně jímavou křehkost, ostatní herci podávají standartní výkony. Inscenace netlačí na pilu, je ztvárněna "klasickým" způsobem a vše se podřizuje krásnému příběhu a postavám.
(zadáno: 19.12.2017)
Inscenace inspirovaná stejnojmenným argentinským filmem, tvůrci jen příběhy přenesli do českého prostředí blíž k divákovi. Ten uvidí šest skvělých velmi černohumorných (a brutálních) povídek opatřených krvavým nátěrem, které spojuje motiv nasranosti a ztrácení nervů obyčejných lidí v obyčejných situacích, z čehož se stanou situace ne zrovna obyčejné, aneb kterak lze boj s větrnými mlýny vyhrát či prohrát jednoduše pouze dle odkazu Pyrrha. Povídky dokáží pobavit, ale i oslnit svou cynickou úderností, sociální kritikou a moralitou. Celek spojuje (ne)všední absurdita a vtipný nadhled Tramtarie.
(zadáno: 31.10.2017)
Dojemný příběh mladíka, který se mění před očima diváků, pojala režie v postmoderním duchu, ve kterém se prolíná víc žánrů. Vedle vážných a romantických motivů se diváci taky pobaví, často inscenace zabíhá až do grotesky. Příběh ukazuje touhu po štěstí, pro které jsou lidé schopni udělat ledacos. Ale knižní předloha je oproti inscenaci o hodně silnější. Zejména vztah náklonnosti mezi hlavní postavu Charliem a slečnou Kinianovou vyznívá trochu plytce. Scéna chytře připomíná terárium pro myši, kde žije Charlie společně s Algernon. Hudba skvěle doplňuje vyvážené herecké výkony.
(zadáno: 18.9.2017)
Žánrově nevyhraněná inscenace bohužel neúspěšně balancuje mezi crazy komedií a vážným společenským dramatem. Stejně jako inscenace bylo i pojetí postav nejednoznačné. Kostýmy byly výrazně stylizovány, o postavách se dalo hovořit spíše o typech než o charakterech. Prvoplánové gagy a slovní přestřelky pak tvořily silný kontrast s dlouhými sebeanalytickými monology postav, při kterých se objevovaly pokusy o psychologizované herectví, což by samo o sobě nevadilo, ale jako celek vše působilo velice nepřirozeně.
(zadáno: 7.7.2017)
Inscenace má díky škrtům dobré tempo, ale i přesto ke konci nedojde k té katarzi, jakou bych čekal. Výklad postav byl takový, jako by režisér předpokládal, že si Richarda všichni diváci poctivě nastudovali, ve výsledku se ovšem mohl divák ztrácet. Richard III. je jeden z největších padouchů, ale ne vždy jsem to Langmajerovi věřil, možná by to chtělo být trochu méně civilní. Tohle by se dalo vytknout celé inscenaci, ale dělat vše civilně je dnes zřejmě už trend. Více mě zaujala výborná Klára Issová nebo například Karel Dobrý.
(zadáno: 7.7.2017)
Jedná se o velmi nenáročnou inscenaci, která se dokonale hodí pro letní horký večer. Hodně se pobavíte, ale nic víc inscenace nepřináší. Scény mají dobrý spád, kostýmy komediálně barevné a scéna z prádla je důmyslně jednoduchá. Nejlepší jsou zde bezpochyby Simona Stašová a Bolek Polívka (jenž se zde i klaunsky vyblbnul), dobře ale hrají i Ctirad Götz nebo Petra Hobzová, kteří hrají velmi dobře. Naopak Jan Přeučil vypadal, jako by do inscenace ani nepatřil, pouze občas nudně deklamoval.
(zadáno: 7.7.2017)
Řekl bych, že je to spíše povedená inscenace, ale z nějakého důvodu u mě docela rychle vyšuměla z mysli. Tolik kritizované zvuky z okolí jsem téměř nevnímal, naopak pobavilo dívání na hodinky při každém odbíjení zvonů. Pravda ale je, že elevace docela chybí. V první části se mi líbil humor i působivá atmosféra. Ovšem i přes brutální škrty se inscenace nevyhnula nudným místům. Škrty také způsobily složitější interpretaci některých činů a motivů postav. Musím pak pochválit skvělé herce, kteří všichni hráli opravdu tu největší ligu.
(zadáno: 15.5.2017)
Kdo by čekal tragické drama o životě Olgy Havlové, ten bude zklamán. Inscenace je plná ironie a nadsázky, je napsaná s lehkostí a nadhledem. Herci vystupují s rolí, kontaktují publikum, občas se objeví nějaké hluché místo, ale jako celek funguje inscenace na jedničku. Pavlína Štorková je v hlavní roli (i když o hlavní roli by se dalo polemizovat) fantastická, ovšem skvělí jsou i zbylí herci v rozličných rolích. Kromě hereckých výkonů zaujme také originální scénické řešení. Potěšilo mě "pomrkávání" na absurdní dramata Václava Havla (např. scéna v hospodě).
(zadáno: 25.3.2017)
Umořující (dlouhé okolo dvou a půl hodiny) deklamační (mluví se téměř stále o citech, ale celkově nějaký náboj nebo vzrušení totálně chybí) nuda. Režie si vystačila s lacinými nápady - např. Rimbaud je rebel, proto musí mít dobově i stylově úplně jiné oblečení; Rimbaud je rebel, proto musí nutně mluvit sprostě; Rimbaud je rebel, proto se musí vysvlékat do naha. Přes tuto snahu o "šokující" scény je inscenace nudná, mdlá a bez intence. Scéna je sice velmi pěkná, ale účelově zbytečně přeplněná. Inscenaci nezachránili ani herci, ale zřejmě, tedy určitě je na vině velmi slabá režie a dramaturgie.
(zadáno: 14.2.2017)
Skvěle napsaná (tragi)komedie s brilantními dialogy, nadhledem a černým humorem, ve které tepou emoce, a kdy dokáže jedno slovo otočit přátelskou atmosféru o sto osmdesát stupňů. Inscenátoři dobře dělají, že se představení hraje bez přestávky, umožňují tím větší gradaci příběhu. Režie místo hereckých výkonů dává důraz spíše na komediálnost. Scéna je dobře vymodelovaná, kdy podlaha de facto kopíruje slavný obraz od Pieta Mondriana, jenž je pověšen na zdi pokoje. Každá postava dostane prostor, působivý je zejména závěrečný monolog Lenky Kočišové, která je do té doby za "tu pravou housewife".

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 > >>