Zdarda

Jediné pozitivum byl zpěv, který patří k tomu nejlepšímu u nás. To je ale vše.

Představení s tak specifickým humorem, že jsem po naprosto celou dobu přemýšlel, jestli se mi líbí nebo ne. Také zcela vystihuje nápomocnou kauzální tabulku: je jakž takž dobré, průměrné představení, budící rozpaky, nevzrušivé, dá se vidět, ale klidně jej vynechejte. Jedná se snad o nejjasnějších padesát procent, jaké jsem kdy dal.

Muzikál oplývá krásnou hudbou, strhujícími hereckými i pěveckými výkony a skvělou choreografií sborových vystoupení. Lyrický příběh je dojemný, i když trošku předvídatelný a poněkud schematický, ale především z něj jde vyloženě cítit živočišnost a romantická atmosféra. Jedná se o velmi podařený muzikál!

Nesouhlasím s Divoubází. Uvádění Kupce benátského na českých jevištích nemá malou tradici - až do 80. let bylo vždy cca čtyřikrát za desetiletí, načež od roku 2000 vzniklo jedenáct inscenací. Dá se to přisuzovat mnohovrstevnatému textu, kdy se dřív inscenovalo tzv. "po textu", ale v postdramatickém divadle od 90. let se tvůrci nebáli měnit text blíže k obrazu svému.
Tato inscenace se opět blíží starým nastudováním, kulisy a kostýmy hrozně historické, text je pouze odříkáván divákovi, ale nic mu nepředá. Tvůrci jsou líní a proto vznikla nezáživná středoškolská nuda, takový úvod do Shakespeara.

Nejlepší hudba Michala Davida je ta, která není jeho. Ani slabé libreto tento kus nevylepšilo, příběh byl slabý, scény měly často blíže k trapnosti, romantická linka byla naopak velice plytká. "Klín klínem vytloukám," tak to bylo k popukání. Typická ukázka bulvárního muzikálu pro co nejširší publikum stvořeného jen pro peníze.

Inscenace, která je založena na principu epického divadla, podstatně redukuje Dostojevského rozvětvenou fabuli a tematizuje klíčové události románu. Nenásilný akcent na aktuální společensko-sociální motivy (peníze, ziskuchtivost, protřelost, amorálnost, ateismus) dává Morávkově opusu nadčasový význam. Inscenaci povyšuje promyšlená režijní koncepce (jednoduchá scéna) dobré (i když někdy přeexaltované) herecké výkony, zejména Jiří Vyorálek a Simona Peková stojí za vidění. Občas rušivé bylo neustálé shazování předlohy a velmi časté řvaní.

Jedná se o krásnou inscenaci jako stvořenou pro letní scénu, která v každém zanechá silný dojem. Stará verze by snad už ani nemohla bavit, SKUTR nalézá v textu mnoho nových nápadů (káva, motýlí křídla, která dodala celému příběhu nový význam?). V první půli převládá groteska, i přes pubertální nadsázku se neztrácí kontext, druhá půle je temnější a dojemnější. Celková atmosféra připomíná sen. Skvělá puberťačka Voříšková, zamilovaný Sklenář, osobitý Rašilov, Cina s Vančurou jsou docela přesný odraz současných teenagerů. Perfektní scéna, jímavá hudba (variace Glasse) i pěkná choreografie.

Inscenace není zdařile dramaturgicky upravena a poněkud šustí papírem. Připsané současné postavy Petra a Lucie, kteří komentují příběh mladšího páru, zbytečně popisují to, co se dá odehrát na jevišti. "Originálního" páru Petra a Lucie je v představení kupodivu málo, scény večeří u Petrových rodičů vyznívají zdlouhavě, motivy odsouzení války jsou zploštělé. Velmi povedená se jeví scénografie, jenž svým rozdělením prostoru propojuje přítomnost s minulostí. Proto trochu zamrzí závěrečné plátno. Herecky je uvěřitelnější Kristýna Krajíčková, naopak Marek Pešl není v roli Petra nejpřesvědčivější.

Nebeský se v charakterizaci postav uchyluje ke groteskní nadsázce a soustředí se na partnerské drama o nedorozumění a přetvářce. Dočkalová podává výjimečný herecký výkon, ovšem bohužel, stejně tak jako Nora, zůstává ve svém výkonu osamocená. U ostatních postav je nedotažená práce s charaktery, ty jsou velmi zploštělé, schematické a nevýrazné. Z Torvalda se stává masochistický egoista, doktor Rank je zde téměř zbytečná postava a zejména Kristina a Krogstad vůbec nefungují jako katarzní postavy. Vtipné vložky (ruská služebná wtf.) působí podbízivě, hudební intermezza jsou totálně mimo chápání.

Fantastické představení s podmanivou dramatickou atmosférou ("Do té černé místnosti nechci jít sám.") a fascinujícími hereckými výkony s výraznou improvizací a interakcí jak s divákem, tak i mezi postavami. Někoho nejvíc baví šmějdit po domě a prohledávat propracované kulisy, někdo se snaží rozluštit příběh. Já jsem se nejvíc držel postavy hraběnky, která mě uchvátila, takže jsem se dozvěděl nejvíc její příběh.

Bathos - poprvé ho popsal Alexander Pope v eseji Peri Bathous aneb umění poklesnout v poezii (1727). Popisuje momenty v básních, kdy se vážný tón změní triviální za účelem pobavení. Juxtapozice takových momentů je vtipná, ale zkazí dramatický efekt. Ukazuje, že tvůrci nevěří kvalitě vlastního příběhu a používají vtipy, aby odvedli pozornost. Pak to vypadá, že se tvůrci bojí emocí, bojí se, že budou působit lacině. Kdykoli jsem v inscenaci cítil upřímné emoce (mimochodem, na opravdu krásné scéně), přišel bathos. Ale proč bychom se měli bát upřímného a emotivního příběhu se silným hrdinou?

Jedná se o skvělý text, který vybízí k různým interpretacím, každá část by se dala rozebrat, co symbolizuje. Mayenburg hru napsal v mnoha úrovních - vztahy mezi postavami, v rámci Německa, zemí západní civilizace... Mayenburgovi jde hlavně o společnost, přičemž nikomu nestraní, odkrývá světlé i stinné stránky, aniž někoho soudí. V rodině zachycuje vztahy jako paralelu globálních problémů světa. Inscenace jde podle textu s tím, že každý aspekt je přehnaný do grotesky, scéna domu (opět je interpretace na divákovi) umožňuje plné soustředění na hereckou akci.

It's a Match? Jen tak z poloviny. Na inscenaci jde vidět, že je určena především teenagerům. Dramaturgie se sice snaží o mozaiku třech dvojic, ale než divák pozná, že se jedná o tři různé páry, uteče téměř polovina (neúměrně dlouhé) inscenace. Když přijde rozřešení, jedna dvojice se buď nějak vytratí nebo je tak nevýrazná, že divák ji ani nezaregistruje. Mluvit o inscenaci jako o sondě do života se dá říct jen těžko.

Kohoutova adaptace hru zmodernizovala a přiblížila ji současným rockovým operám. Opět se jedná o typickou postmoderní Morávkovu režii, které vládne vizuální stránka a plno zajímavých nápadů, ale bohužel je tu přemíra stylizace a plno nesrozumitelných prvoplánových obrazů (zejména v hudbě, textu, interpretaci postav). Ústřední dvojice je rozporuplná - Havlová je unylá a bez jiskry, naopak Stropnického Cyrano je zajímavý rockový hejsek. Nejsem zastánce klasiky, ale vidět starou Roxanu nepovažuji za dobrý nápad.
Viděno ze záznamu.

Jedná se o inscenaci, která neobsahuje žádnou aktualizaci ani experimenty, ovšem každá složka je poctivě a s pílí zvládnutá. Jednoduchá scéna skládající se z lavic je velmi variabilní, tradiční historické kostýmy propojuje barevná symbolika (černá, bílá, rudá) a celou scénografii podtrhuje dojemná hudba. Herecky táhne (jako vždy) Petr Kubes v titulní roli, Natálie Tichánková dodává své Roxaně jímavou křehkost, ostatní herci podávají standartní výkony. Inscenace netlačí na pilu, je ztvárněna "klasickým" způsobem a vše se podřizuje krásnému příběhu a postavám.

Inscenace inspirovaná stejnojmenným argentinským filmem, tvůrci jen příběhy přenesli do českého prostředí blíž k divákovi. Ten uvidí šest skvělých velmi černohumorných (a brutálních) povídek opatřených krvavým nátěrem, které spojuje motiv nasranosti a ztrácení nervů obyčejných lidí v obyčejných situacích, z čehož se stanou situace ne zrovna obyčejné, aneb kterak lze boj s větrnými mlýny vyhrát či prohrát jednoduše pouze dle odkazu Pyrrha. Povídky dokáží pobavit, ale i oslnit svou cynickou úderností, sociální kritikou a moralitou. Celek spojuje (ne)všední absurdita a vtipný nadhled Tramtarie.

Dojemný příběh mladíka, který se mění před očima diváků, pojala režie v postmoderním duchu, ve kterém se prolíná víc žánrů. Vedle vážných a romantických motivů se diváci taky pobaví, často inscenace zabíhá až do grotesky. Příběh ukazuje touhu po štěstí, pro které jsou lidé schopni udělat ledacos. Ale knižní předloha je oproti inscenaci o hodně silnější. Zejména vztah náklonnosti mezi hlavní postavu Charliem a slečnou Kinianovou vyznívá trochu plytce. Scéna chytře připomíná terárium pro myši, kde žije Charlie společně s Algernon. Hudba skvěle doplňuje vyvážené herecké výkony.

Žánrově nevyhraněná inscenace bohužel neúspěšně balancuje mezi crazy komedií a vážným společenským dramatem. Stejně jako inscenace bylo i pojetí postav nejednoznačné. Kostýmy byly výrazně stylizovány, o postavách se dalo hovořit spíše o typech než o charakterech. Prvoplánové gagy a slovní přestřelky pak tvořily silný kontrast s dlouhými sebeanalytickými monology postav, při kterých se objevovaly pokusy o psychologizované herectví, což by samo o sobě nevadilo, ale jako celek vše působilo velice nepřirozeně.