Vladimír Rogalewicz

Není to špatné, ale mezi představeními Arény to patří k podprůměru. Těžkou filozofickou hru se nepodařilo odlehčit, jak to dokázala Hana Burešová v Dlouhé. Ukřičené. Závěr už byl nestravitelný - zdlouhavý a nudný. (Ze záznamu.)

55 %. Chytře vymyšlená hra o milostných problémech padesátníka. Text by ale potřeboval zásah dramaturga, většina scén by byla údernější, kdyby byla výrazně zkrácena. Zcela nadbytečné bylo i dvoje natahování konce. Sokolova inscenace má dvě naprosto rozdílné poloviny. K první zcela nekulturní (mimo jiné i naprosto nedivadelní ledabylou mluvou) mohu říct jenom: proboha, tak ne! Cítil jsem se, že jsem zabloudil někam, kam rozhodně nepatřím a patřit nechci. Druhá polovina už je ale standardní situační hořká komedie s výborně vystiženými charaktery a znamenitým herectvím dvojice Fridrich-Gondík (a Sawa!).Činoherní klub má velmi sestupnou tendenci!

Trapné, laciné, předměstská fraška nejnižšího ražení, přílišné tlačení na pilu, karikatura karikatury nedůstojná MDP. Přitom si umím představit, že ten text lze inscenovat tak, aby vyzníval inteligentně a humor byl naprosto přesně cílený. Zdálo se mi, že je hra už částečně rozklížená, ale podle zdejších hodnocení to tak asi vypadalo od začátku.

Moderní revue uveřejnila místo recenze premiéry verše J. Mahena: "Pohádka láká. Vyprodán je dům./Stvořeno dílo, jak chce publikum:/trošičku smíchu, trochu tragiky,/pak hastrmani, mlynář, princezna,/a nad lípou zní píseň líbezná./Ó národe můj, jak jsi veliký." Totéž platí pro současnou incenaci (jen nad lípou zní Modlitba pro Martu).Skvělá režie,všichni herci aspirují na umístění v Anketě,výborná scéna,kostýmy,hudba,... Má 92 letá maminka byla nadšená (konečně znamenité divadlo podle jejího gusta). Bohužel však vše ve prospěch hry, která byla nesnesitelně zastaralá, už když se maminka narodila!

Derniéra. S chutí zahrané, velmi hravé, znamenité nápady, ale přístupné pouze dobrým znalcům Lynchova díla.

Mimořádně dobře napsaná hra, dosud jedna z nejlepších konfrontujících nás s nedávnou minulostí. Bohužel přílišný respekt před autorem (byť v tomto personálním složení pochopitelný) nedovolil dvojici dramaturgyně-režisér zbavit se zbytečného balastu (ostatně podobně, jako se to stalo Petru Zelenkovi v Ohrožených druzích). Výsledkem je zbytečně upovídaný tvar s neostrými konturami. Jen zpola zaplněné hlediště bylo hrou zjevně dost zaskočené.

Výtvarné dílo, kde mají stejnou roli vysoce stylizovaná (znamenitá) herecká akce, scenografie, kostymy, hudba, rezie. Milovniky Shakespeara zaskoci minimum textu - hra vsak ze sveho (temneho) vyzneni nic neztraci, naopak ziskava nove dimenze. Uzasny "Gesamtkunst".

Zajímavý nápad, perfektně dotažený do konce. Obdivuju režiséra i herce za dokonalé dodržení zvoleného (nesnadného) stylu po celou dobu představení. Divák je na začátku pobaven, s průběhem inscenace se ale začíná lehce nudit. A ano, chybí tomu jakýkoli přesah či poselství. Jde o (v DnZ další v řadě) dokonale inscenovanou studijní etudu, která je zřejmě zajímavější a důležitější pro tvůrce než pro publikum.

Morávek ruskou klasiku umí. Nebyl jsem zatížen znalostí knihy, možná proto se mi adaptace a režie velmi líbily. Znamenitá hudba. Trochu to kazí některé herecké výkony. Psáno na základě pražského představení.

Představení jsem navštívil hlavně ze zvědavosti;jaký je další Kunderův text a proč je hra nyní uváděná?Na své otázky jsem odpověď nedostal.Nevím, proč Kundera souhlasil s inscenací,když vydávání svých knih v Česku váží na lékárnických vahách.Sama hra je hodně schématická,černobílá,ukazuje,kdo se (za okupace) postavil na správnou a kdo na špatnou stranu.Snad v tom v době premiéry publikum vidělo určitou paralelu k aktuální situaci,hra se ale příliš nevymyká jiným dobově tendenčním textům.Režie je nevýrazná,ale standardní a nerušící,herecky je hra mírně nadprůměrná (pravděpodobně se už usadila).

Extrémně pomalé tempo, od poloviny ještě dále zpomalené rozsekáním na kratičké epizody proložené dlouhými zatmívačkami. HaDivadlo hraje Maloměšťáky ve velmi úsporné verzi, kde proškrtání vede místy až ke ztrátě souvislostí. Dost hrozné je použití vysoké hladiny hluku. Režie je celkově velikým zklamáním. Oproti tomu herecky není představení co vytknout. (TV záznam. Ivan Buraj režíroval i záznam a ani ten se mu nepodařil - kamera prakticky stále zabírá velké detaily, klouže i mimo postavy a nedává divákovi možnost udělat si představu o celé inscenaci a vybrat si, na co se chce soustředit.)

Ze všeho nejvíc to připomíná videoklip.Místo kouzla neopakovatelného okamžiku,radosti z bezprostřednosti a unikátního osobního setkání v divadle představení nabízí přetechnizovanou,zmechanizovanou a na efekt zaměřenou prefabrikovanou show,kde je každá milisekunda předem předprogramovaná.To platí i o Janu Cinovi,jemuž lze sice závidět kondici,ale není to nevinný a zvídavý Malý princ,spíš akční postava z nějaké pubertální gamesy.Inscenátoři po divákovi nežádají,aby filozofoval s Malým princem,ale aby obdivoval,co dalšího v každé vteřině vymysleli.Představení překročilo hranici kýče.(Ze záznamu.)

Určitou podprahovou poetiku to má. Nicméně je to další nesmyslná hříčka spolku JEDL, ve které asi nejde najít nic zásadnějšího (a asi ani takovou ambici neměla). Herecky opět skvělé - znamenitou Lucii Trmíkovou tentokrát ještě převyšuje Karel Dobrý - a jak! Deset procent (nad 50 %) jsem přidal za to, že mě inscenace přivedla do Skautského institutu. Takový prostor bych na turisty kolonizovaném Staroměstském náměstí nečekal.

Skvělá čtveřice mladých hereček ve skvělé hře. Malý zázrak.

V první řadě skvěle napsaná hra. Vršovický soubor ji interpretuje poměrně tradičně, trochu prvoplánově, s notnou dávkou citů, ale pečlivě přitom hlídá hranici vkusu. Doporučuju! (online premiéra v březnu 2021)

V centru všeho je ústřední dvojice (trojice). Verše a sentiment se z našeho světa začínají vytrácet - zde je jich pořádná dávka a publikum se jich nemůže nabažit (dnes Štorková, Polívka a samozřejmě Mácha - všichni tři výborní).
V druhém plánu provokace v mezích zákona. Přesně na hranici, kolik toho Zlatá kaplička vydrží. Špinar mě baví a baví mě, že vymetá z Národního pavučiny. Na jeho Opus magnum si ale ještě musíme počkat.
Za zvláštní zmínku stojí funkční a citlivé zkrácení textu a znamenité kostýmy.

Naprosto skvělá Pavlína Štorková, která expresivně vystřídá mnoho poloh a během 100 minut představení nemá ani chviličku na vydechnutí. Podle Pavla Širmera má divák možnost prožít silné emoce; nevím, co prožíval on, ale u mne ten text žádné emoce nevyvolal. Často je těžké ho vůbec sledovat. Před návštěvou jsem si o Sylvii Plath i Tedu Hughesovi přečetl alespoň na (anglické) Wikipedii. To stačilo k tomu, abych si uvědomil, že autor příběh básnířky víceméně zneužil k tomu, aby vyvolal určitou náladu. Co se mu k tomuto účelu nehodilo, to prostě vypustil. (Podobný přístup, jako měl v kacířských esejích.)

Je to odvaha uvádět tuto hru pod jménem Augusta Strindberga. Hodně prázdný text, se kterým se zcela míjím. nevím, proč něco takového sdělovat a proč něco takového sledovat. Herecky velice kvalitní, nějaký režijní záměr však divák sotva postřehne. (online premiéra v květnu 2021 v rámci festivalu Divadelní svět) (více v článku na blogu)

Hra není příliš objevná, ale pobaví. Hodnocení díky oběma protagonistům, kteří z toho díky soustředěnému a překvapivě ukázněnému projevu udělali herecký koncert. Poznámka na závěr: překlad místy zbytečně tlačí na pilu.

Esence dekadence. V Argentině možná působí jinak. V Praze navíc může být stydlivější (či lehce puritánský) divák trochu zaražen. To je ale problém libreta. Jako představení je inscenace dokonalá, znamenitý živý orchestr, znamenitá režie, scénografie, choreografie, mnoho neotřelých nápadů. Skvělé zapojení činoherců mezi tanečníky, a navrch úžasná Kateřina Marie Fialová. Velice působivé představení, které rozhodně stojí za vidění. Nicméně zase forma zvítězila nad obsahem.

Dobře udělané, netriviální, zábavné. Bulvární, poměrně povrchní text dokázal Daniel Špinar zvládnout tak, že ve výsledku jeho slabiny mizí. Na Špinarovu éru se bude v Kladně dlouho vzpomínat. Velké sólo Pavlíny Štorkové. (Divadlo v Dlouhé, Praha, 21.10.2015)

Rozhodně nejlepší jukebox muzikál v Praze (nutno napsat: o míle nejlepší). Z toho ovšem plynou také jeho slabiny - zejména schematický, nepříliš povedený scénář, ale také relativně nezajímavá režie. Vysoké hodnocení ovlivnil zejména fantastický, soustředěný a energický výkon Hany Holišové, zobrazující znamenitě Martu Kubišovou bez prosazování vlastního ega, a také příjemný program pro teplý letní večer (člověk při open air představení ledacos promine). Výborný nápad byl sestavit doprovodnou kapelu z (výborně) zpívajících herců - celé obsazení bylo bez slabého místa a všichni herci se významně zasloužili o výsledný dojem.

Možná se tu vychvalovanou produkci nepodařilo přenést do Prahy beze zbytku. Vedle znamenitě zvládnuté scény, choreografie, kostýmů a režie (tedy složek převzatých z velké části z původní produkce) také naprosto neposlouchatelná hudba (jakoby hudebníci spolu ten večer hráli poprvé, a z listu), falešný zpěv některých sólistů a nesoulad v taneční company. A překvapivě špatný překlad Jiřího Joska! (Hybernia, Praha, 19.4.2013)