Váňa

Autor S. Stephens se v monodramatu pokoušel vyzdvihnout z Čechovova „Strýčka Váni“ motivy samoty, s níž se hrdinové hry potýkají. Příliš se však soustředil na líčení děje a zbytné detaily, které nepřínosně ukradly neadekvátní prostor a ústřední téma se tak často ocitalo příliš v pozadí. Též obohacení o moderní prvky bylo poněkud nahodilé. Potenciální inscenace tak bude především hereckou exhibicí, v dobrém slova smyslu. Český představitel M. Kern je fenomenální, svým nasazením si podmaňuje publikum, kreace patří k jeho vrcholům. Na Kernově výkonu se otisklo i výborné vedení režisérky D. Šoltýsové, která navíc potěšila i řadou nápadů.

--- Kern --- (více v článku na blogu)

75% - Inscenace D.Šoltýsové je v mnohém rafinovanější a náročnější než britská alternativa, známá z českých kin. Náročnější zejména v tom smyslu, že si (tj. ani M.Kernovi, ani divákům) nijak nepomáhá ilustrativní výpravou - neslouží v tomto smyslu prázdná scéna, jejíž dominantou je dřevěná bedna plná papírů, ani kostýmní prvky; veškerá práce leží na bedrech samotného představitele všech postav, M.Kerna, který si s ní dokázal obdivuhodně poradit, jakkoli zejména v počátku je náročné se mezi postavami orientovat. Nejsilněji inscenace působí tam, kde se nejvíc projevuje režijní rukopis D.Šoltýsové, tj. výrazný podíl hudební i pohybové složky.

Veskrze funkční Strýček Váňa, s veškerou tragičností, jenž do této hry Čechov vložil. Pokud se vám líbí původní hra, tak ani tato nezklame a pokud ne, tak dost možná zaujme alespoň herecký výkon M. Kerna. Ten předvádí opravdu nádherné změny poloh, bravurně odlišuje jednotlivé postavy a vytváří parádní pohybové kreace. Rozhodně dokáže strhnout a dostat ze sebe silné emoce hned několika postav. Krásně to pak podtrhuje skvěle zvolená doprovodná hudba. Zážitek co stojí jednoznačně za vidění. 85%

Jednoznačně obdivuhodným hereckým výkonem, maximálním nasazením a absolutní koncentrací stvrzuje Michal Kern všestrannost a šíři svého talentu. Jakožto skalní fanynka záznamu londýnské inscenace Vanya shledávám sympatickým, že tvůrčí tým si zvolil vlastní, originální cestu celkového uchopení i výkladu hry a tleskám, jak více než dobře celá jejich do detailu promyšlená koncepce funguje. To, jak jsou naše sny a touhy bez rozdílu křehkou, pošetilou materií, city zranitelné, často neopětované a duše plné obav, nejistoty i bolesti, tu rezonuje čitelně, místy znepokojivě, místy dojemně, v každém okamžiku autenticky, s adekvátní gradační intenzitou.