Redakční recenze a blogy

Podlézavost úředníčků zapadlé ruské gubernie v okamžiku příjezdu revizora je notoricky známým tématem, který rezonuje stále a kdekoliv. Gogolem nastavené zrcadlo, vybroušené do nadčasového lesku, lze vděčně ukazovat publiku i dnes, aniž by se celá věc minula účinkem. Satirická komedie Revizor bývá na českých scénách hrána jako klasická, nesčetným smíchem prověřená komedie, jejíž základní myšlenka postačuje i v moderní divadelní dramaturgii. Jistou konzervativní pietu k rusk

Kdo má svého v sobě řvoucího tygra a komu chybí? Káva probuzená sluncem, hra tygříků a láska jsou tématy, které Divadlo Nablízko použilo pro svůj profesionální start. Volba, podporovaná generačním spřízněním herců i diváků, nese inspiraci, velké téma a k tomu, jak se na název divadla sluší, aktivizaci publika ke společnému hraní si. Sympatický rys práce mladého souboru - studentů KALD DAMU - má svá úskalí i klady. Kontakt s diváky vyžaduje velké umění improvizace a znát mír

Zdánlivá neskutečnost světů J. A. Pitínského determinuje téměř vždy nějaký abstraktní prvek, který nahlížen fantazijní optikou dostává zhmotněnou divadelní podobu. Po lásce (Sestra Úzkost), zamilovanosti (Táňa, Táňa) a času (Kouzelný vrch) je to v inscenaci Zvláštní žena samota. Jednoho dne, aniž by k tomu měla důvod, řekne Marianna svému muži: »Jdi pryč, Bruno. Nech mě samotnou...« Odkrytí průhledu do dimenze samoty je už jen záležitostí fantazie, kterou divák buď přijme a

Divadlo v Dlouhé zahájilo tradici kabaretů aneb poetických literárně-hudebních večerů ve foyer divadla, jehož přirozenou součástí je Kroužkova divadelní kavárna. Pro vznik první kabaretní koláže bylo použito to podstatné z inscenace Rovnováha, která se krátký čas hrála v Dejvickém divadle. Expresionistický svět Richarda Weinera zkombinovaný s dávnými cirkusáckými čísly dua Fratellini znovuožívá v netradičním prostoru, "kde občas zlobí stoupačky". (Nesčetná zákoutí divadla m

Éra hostujících režisérů v Ypsilonce pokračuje. Dlouhodobý projekt, jenž není daleko od experimentu, má představit různá uchopení ypsilonské poetiky a snad i umožnit hercům poznat práci s jinými režisérskými osobnostmi. Vznikla tak jakási "trilogie", v mnohém jistě zajímavá, leč její část poslední je přinejmenším sporná. Oproti výborným režiím Milana Lasici (Hlava medúzy) a Arnošta Goldflama (Srdce) slovenský režisér Juraj Nvota rozluštit tajemství poetiky Ypsilonu s hrou S

Divadlo našich prapředků, pašijové hry, pro svůj liturgický obsah bylo obřadem, který by měl - slovy Opovědníka - sloužit ke spasení. Ovšem lidová forma pašijí především přibližovala evangelijní události prostým věřícím. Nestaly se však dogmatem, význam pašijových her odvisí na proměnách společenské situace. Každá doba na tomto archetypálním modelu hledá svou aktualizaci, což nadčasovost novozákonního příběhu umožňuje. Pašije se tak v průběhu staletí mohly stát výrazem vzdo

Spojení tragédie i komedie o Velkolepém paroháči působí v Divadle v Dlouhé svou absurditou dojmem vychýlenosti z navyklých fabulací obdobných příběhů. V bílé scéně, která snad právě proto neodpovídá pravidlům perspektivy, se začíná podivným prologem. Písař Estrugo (Martin Matejka) přichází na jeviště s touhou něco sdělit. Jenže sebemenší vyrušení z publika myšlenku přetrhne a poněvadž poskládat slovíčka se nedaří, nezbývá než nad vším pokrčit rameny. Ono stejně k tomu, co u

Absurdní pravdy světa většinou ze své podstaty zůstávají skryté a jejich zdánlivá nesmyslnost je o to nebezpečnější. Porušení zákonů logiky je pro absurdní drama jakýmsi komplementárním předpokladem. Zdali se inscenací Caligula podaří rozkrýt naléhavá témata, záleží na výsledku nutné realizace problematické - ve smyslu ošidné - transpozice. Ta spočívá v převedení abstraktnosti myšlenek do projevu herce a vůbec celkového režijního pojetí. Základní inscenační klíč by měl důsl

Na českém jevišti se Beckettův Konec hry dočkal uvedení až téměř po čtyř desítkách let od svého vzniku. Jistě nepřekvapí, že se tak stalo v nekonvenčním, dramaturgicky dravém a hledajícím Divadle Komedie, pro které jsou potenciální situace, do nichž se člověk může dostat, základním tématem. Konec hry je uhrančivou demonstrací absurdního lidského údělu kdesi a kdysi po jakési katastrofě. V tomto vrcholném existenciálním dramatu hra nemůže skončit jinak než prohrou. Předzv

Vrcholnou tragédií Othello zahájila činohra Národního divadla velký shakespearovský cyklus. Systematický návrat k nadčasovým hodnotám dramat W. Shakespeara bude zřejmě, soudě dle první inscenace celého cyklu, dramaturgicky a inscenačně přizpůsoben kontextu současných společenských vztahů a zvyklostí. Zdali touto radikální transformací bude vyzdvižena nadčasovost Shakespearových děl, teprve uvidíme. Přestože to není málo, tímto způsobem může Shakespeare být přiblížen moderní

J. A. Pitínským zakletý čas ukazuje tři okamžiky před koncem Evropy a Hans Castorp je drcen uprostřed ne obrazného, ale přímo faktického střetu dvou ideologicky podbarvených náhledů na svět: ultrahumanismu a fanatického nábožensko-komunismu. Silný filozofický rozměr a témata románu Thomase Manna se zdají být nedramatizovatelné. Ne tak pro excentrického, nikam nezařaditelného fenoména J. A. Pitínského, který opět úžasnou stylizací pohybového i mluveného projevu herců, tradič

Milé a vesele rozdováděné divadlo, přinášející radost divákům i svým hercům, taková je ypsilonská Prodaná. A to i přesto, že v prologu nám Lábusův pan Doucha (který kde se vzal tu se vzal z inscenace Mozart v Praze) dává svou nemotorností a zoufalými směšnosmutnými pohledy jasně najevo, abychom ani tentokrát opravdu nepočítali s kdovíjakým uměním. Místo naznačené pohromy zazní ve výtečném podání všech herců Ypsilonky spousta hudebních čísel z nejznámější české opery, seřaze

Divadlo A. Dvořáka Příbram (DADP) premiérou Cooneyho komedie Dvouplošník v hotelu Westminster úspěšně završilo svou 49. divadelní sezónu a zároveň první sezónu pod svižnou „taktovkou“ uměleckého šéfa Milana Schejbala. Divadelní herec, režisér, producent a samozřejmě dramatik Ray Cooney (1932) skvěle zúročuje své bohaté zkušenosti divadelníka ve svých komediích, které se s velkým ohlasem uvádějí na jevištích celého světa (na příbramském jevišti se v poslední době objevily in

Balkánská dramatika se na českých jevištích objevuje poskrovnu. O to více (a nutno dodat mile) překvapující bylo z diváckého hlediska riskantní nasazení titulu Autobus (1982) bulharského dramatika Stanislava Stratieva dramaturgií Divadla A. Dvořáka Příbram (DADP). Autobus je do jisté míry hrou tendenční a tezovitou, která úzce reagovala na tehdejší bulharský komunistický, šířeji chápáno na každý nedemokratický režim. Cestující nastoupí do autobusu, kterým je neznámý řidič,

Divadlo A. Dvořáka Příbram (DADP) uvedlo 7. 2. 2008 na Velké scéně premiéru diváky oblíbené zpěvohry Brylla a Gaertnerové Na skle malované v režii Martina Packa. Pseudolidová zpěvohra má dvě hlavní roviny: rekonstrukce Jánošíkova života z různých úhlů pohledu a na ni aplikovaný věčný (nikdy nekončící) zápas ženského a mužského vidění světa. A právě tato rovina se stala leitmotivem příbramské inscenace. Režisér a choreograf Martin Pacek k inscenaci přistoupil s laskavým n

Divadlo A. Dvořáka Příbram zakončilo svou divadelní sezonu premiérou nestárnoucí Kesselringovy komedie Jezinky bezinky z roku 1942 v úpravě a režii hostujícího Otakara Koska, který se v minulosti příbramskému publiku již několikrát úspěšně představil. Tentokráte jeho hostování dopadlo přinejmenším rozpačitě. Hlavními kameny úrazu zmiňované inscenace jsou režisérova „úprava“ textu a nevymezení žánru, z čehož vyplývají i veškeré další problémy. Jezinky bezinky jsou bravurn

Středočeské divadlo Kladno (SDK) uvádí v každé divadelní sezóně jeden muzikálový titul. Je to velmi dobrý dramaturgicko-obchodní tah: jedná se o divácky přitažlivý žánr, který dokonale prověří síly uměleckého souboru, neboť muzikál je, slovy Iva Osolsoběho, „divadlo, které hraje, zpívá a tančí“, obstojí v něm tedy jen ti nejlepší. Dlužno říci, že všechny muzikály měly v poslední době ve SDK velmi dobrý divácký ohlas a vysokou uměleckou úroveň. Bylo to i zásluhou dramaturgie

Dramaturgie Středočeského divadla Kladno (dále jen SDK) udělala na oblastní divadlo poněkud neobvyklý (až odvážný) krok. Mimo dramaturgický plán nasadila, vedle stále uváděného Hamleta, další z vrcholných Shakespearových tragédií, Macbetha. K režii byla přizvána Viktorie Čermáková, v současné době jedna z nejvytíženějších a zároveň nejprovokativnějších režisérek. Tento fakt byl také největším diváckým magnetem v nebývale masivní reklamní kampani, která uvozovala kladenského

Divadelní zákulisí a tajemství zrodu divadelní inscenace je pro diváka přinejmenším stejně lákavé a vzrušující jako sledování samotného představení. U „nezasvěcených“ totiž panuje představa, že divadlo je dekadentním světem opojných neřestí, zákeřných intrik, blouznivých snů, alkoholu a lehkého živobytí. To je také důvod, proč jsou hry (filmy, knihy) „o druhé straně“ divadla publikem tolik oblíbené, zvlášť pokud je celý „problém“ nahlížen s humorem a ironií. A přesně taková

Pan Kopfrkingl zvaný Spalovač mrtvol, jenž je hlavní postavou knihy Ladislava Fukse se po letech dočkal nového, upraveného zpracování. Tentokrát se tak stalo v podání začínajících divadelníků z pražské DAMU. Představení, které nese stejné jméno jako román sám, vzniklo v nastudování katedry alternativního a loutkového divadla. Základní zápletka se nikterak neliší od té původní. Ústřední postavou je zaměstnanec krematoria a nadšenec pro danou věc, který odjakživa hlásal my