Redakční recenze a blogy

Návrat jakožto čechovovský prvek (Koltès ruskou klasiku velmi ctil) anticipuje možné nastolení životní rovnováhy. Cesta k místu a účelu identity "nezařazeného" jedince, třeba i do vyprahlé pustiny přežitých hodnot, bude mít svůj význam, nalezne-li člověk schopnost být sám sebou. V Návratu do pouště si provokující Koltès neodpustil hned dvojí ironii: okamžité zapochybování, jestli nový začátek skutečně začátkem je, a pro případ dalšího zkratu se pojistí narozením s

Hvězdář Hanzelín je mrzout, který nemá rád ženy, neboť jedna taková osoba mu vyfoukla objev nové komety. Jenže láááska brááány otevírááá a i na morouse Hanzelína jednou dojde: mladá astronomka Voborníková ví, jak to zařídit. Situační veselohra od zapomenutého humoristy, v níž ženy občas jsou muži, pojednává s decentním šarmem "filmů pro pamětníky" o několikerém vzedmutí citů pod hvězdami. Studiu Ypsilon se konečně povedl "objev" hry. Skružného svižnost dialogů a situační pr

„Obecenstvo v hypnotizující hrůze hledělo na Fausta vyvolávajícího ďábla…”, tak možná hledělo dávné publikum na prvního Fausta dějin divadla, Fausta "marloweovského" ze 16. století. Ta věta s určitou obavou mne napadla ve chvíli, kdy diváci faustovského projektu Divadla Komedie následují beztvářné postavy v černých hábitech do labyrintu vyšehradského podzemí. Jako by se v podzemním sále zvaném Gorlice, který funguje jako lapidárium šestice originálních soch z Karlova mostu,

Téma "revoluce" se znovu objevuje v Divadle v Dlouhé prostřednictvím Dostojevského Běsů. Dynamika cesty do propasti je proti inscenaci Obrazy z Francouzské revoluce rozehrána ze surreálné roviny podvědomí nihilistické duše. Čím to, že ty záhadné obrazy ruské fanatické duše jsou dnes varujícím psychologickým hororem, když na začátku byla snad jen pouhá ironie vůči anarchistickým tendencím určitých skupin? Temnota jako by vůbec nevycházela z jednání Dostojevského postav, kter

»Musíš! Budoucnost!« Oblomovština! Od euforie k úpadku? Choroba s diagnózou charisma a duševní inteligence s absencí smyslu života a konstruktivních činů? Jinakost v pragmatickém světě? "Zbytečný člověk", ač sympatický. Je-li živější žít - a Oblomov to jistě ví, tak proč raději smutně rezignuje? Co jiného může narušit domovsky teplou pohodlnost než atak přicházející činorodosti. Fenomén lenosti ve stavu "opatrné" extáze žije neustále s předpokladem, že bude vynesen do mí

»Jak já mám rád váš pozemský realismus! Všechno je tu krásně vymezené, geometrie, vzorečky, zatímco u nás tápeme v neurčitých rovnicích.« Otcovražda je ten nejtěžší možný hřích, ale podle čeho měřit hrůznost zločinů? Je usvědčení z viny závěrečnou fází čertovské hry, nebo jen komplementem k lhostejnosti chladných srdcí? Ďábel si nad zmučenou ruskou duší píská. A Bůh? Ten je svědkem exemplárního rouhání. Starý Karamazov vidí, že v tomto světě nejsou vykoupeny slzy trýzn

...Jistý si nemůže být ani divák při virtuální a zároveň "akční" cestě prostory divadla... Začíná se v divadelní kavárně Tragédie, během dvou hodin sestoupíme až na jeviště. Tahle detektivka je bez detektiva a divák je vždy na místě činu. Divadlo Komedie vlastně nabízí reálné spoluprožití oněch dráždivě úzkostných pocitů, které umí vykouzlit jen mistrně sestavená zápletka detektivního žánru. Naivita příběhu napětí nevylučuje, obdobně jako v pohádkách. Proč tedy s herci s ch

Otec: »Zajímalo by mě, jestli se žárovka vejde do pusy.« Petr: »Obživla mi deka. Jsem z toho trochu v šoku.« Jana: »Tak jsem kurva, ale nejsem úchyl.« Jiří: »Skutečný šílenství je stejně vzácný jako genialita nebo absolutní sluch.« Jiří+Alice: »Šílený oči berem. Ale lidi tady je mají prostě vyhaslý. Mají oči zaražený hluboko v obličejích jako třešně v nějakém těstě.« Matka: »A ty nevíš, co se stalo v Čečně?« Eva: »Začali jsme spolu žít ještě v době, kdy jsem byla figu

Spíše než naděje zbývají rodině Rice krachy. Slavná hra "rozhněvaného mladého muže" J. Osborna Komik (v originále The Entertainer) pojednává o rozpadu rodinných vztahů na pozadí úpadku music-hallu. Je v tom konec jedné velké epochy kabaretů a šantánů, zároveň však i dramatická sonda do psychických nálad alkoholem odepsaných jedinců. Outsideři z okraje společnosti jako by prožívali jeden nepřetržitý smutný večírek - důvody, proč nalít další sklenku, se najdou vždy. Jsou zaja

Téma "Ondina" je mnohobarevným příběhem s tajemstvím. Hledání světa lásky "generačně" zlákalo i mladé Divadlo Nablízko, které se skrz rusalčí smích i slzy pokouší promítnout svůj vlastní pocit. Jde o to, jestli křehký diadém absolutní lásky se bude třpytit v pohádkovosti jezerní mlhy, nebo bude promyšleně rozbit experimentálním uchopením rusalčí zpovědi a zdůrazněním celkové bezvýchodnosti. Bohužel platí možnost první, přitom mladí herci jistě vědí, že iracionální podstata

Historická tragicko-komická hra Král Jan vznikla Dürrenmattovým přepracováním rozvláčného Shakespearova dramatu. Vzniklo nadčasové zrcadlo zvůle mocných, kteří pošetile zabředávají do systému politického radikalismu ve jménu moci. Je to zvláštní partie, figurkami té hry jsou vrazi a oběťmi nevinní. Mravní nihilismus vládnoucích vrstev se vzpíná dle pohybu daného systému a ničivá dostředivost vítězných výpadů, dohod i nedohod samozřejmě zůstává z pozice mistrů taktiky nepozo

V den výročí smrti Agathy Christie uvedlo Divadlo v Dlouhé svou premiéru dramatické verze Pasti na myši. Hold první dámě světové detektivky je režisérem Janem Bornou koncipován s důrazem na detaily či reálie, evokující půvabný retrostyl staré dobré Anglie. Možná, že to opravdu byla doba, kdy se vraždilo decentně. A jak postupuje čas, je to nejen idealizace, ale i racionální náhled na jistou nepravděpodobnost dění a zvratů, jež vše přibližuje k pohádce. Samozřejmě, je to hra

V lese je všechno v pořádku. Staré báby se tu vdávají za studenty, mladé dívky málem skáčou do vody, protože je utrápili jejich příbuzní, a i ta láska se může kupovat jako dříví v lese. A člověk v něm hraje tak dlouho nějakou roli, až tomu uvěří. Dva potulní herci, Šťastlivec a Nešťastlivec, zabloudí do příběhu okolo jednoho statku, jemuž velí vdova Gurmyžská. Možná proto, že Gurmyžská je Nešťastlivcova tetička. Osud je fenomén vrtkavý, jen fakticky lze všude a vždy oče

Světový literární bestseller Sto roků samoty pojednává o životě několika generací jedné kolumbijské rodiny. G. G. Marquez soustřeďuje své vyprávění na myšlenkový a snový svět hrdinů. Tato "mytologie" lidí, v níž absurdita má reálně prožívaný základ, formálně vychází z lidových legend a pověstí, které počítají s celkovou fantaskností různých a široce koncipovaných motivů. Exoticky barvité zrcadlo "stoleté" epochy je u Marqueze surreálnou vizí, tedy proudem obrazné fabulace -

Časoprostor athénského lesa vždy sváděl k idealizaci. Skryté síly magie a temna by však měly být, vycházíme-li důsledně ze Shakespearova textu, nejen démonické, ale i zle ironické. Ony jsou přece jen těmi, koho vyrušil pohyb smrtelníků. A tak tahají za nitky se zlobným potěšením, řád v chaos proměňují, aby ovšem na konci příběhu zavládla harmonie. V Divadle Komedie se Sen noci svatojánské nejenže neidealizuje, je to také i iluminativní a vůbec všelijak syntetický úlet do

Strýček Váňa je hrou o apatii, zbytečnosti a v podstatě již iluzorní otázce JAK ŽÍT. Realita životního pocitu čechovovských postav je ohraničená stavem imanentní nesvobody v každé z nich. Útěky jsou nemožné, neboť předurčení nabývá významové konvence nad logikou i touhou. V Divadle Na zábradlí je možné po otevření velkých vrat nahlédnout do takového světa, kde mezilidské vztahy mají základ právě v pocitu zklamání z okolního světa. Avšak hrozivý fatalismus, který po tragické

»Ten volič je inteligentní, který volí mou stranu. Kdo je proti mně, to je primitiv.« Trilogie starých českých komedií se v Činoherním klubu uzavírá polozapomenutou hrou Deskový statek dramatika Václava Štecha. Na rozdíl od předchozích Vodního družstva a Třetího zvonění to tentokrát se sympatickým šarmem rozjela nastupující činoherácká sestava, ve které vedle mladých herců prokazují své komediální dispozice Pavel Kikinčuk, Veronika Žilková či Michal Pavlata. Deskový s

Kultovní Pratchettovo dílko Soudné sestry z cyklu ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA se poprvé objevuje na českém jevišti. Pokus o uvedení fantasy žánru v divadelní podobě je sympatický už jen proto, že se o to zatím, nepočítáme-li "klasiku" Hobita, nikdo u nás nepokusil. Veselá a podivuhodná fantasy o třech čarodějkách, které se zmíchají do vysoké královské politiky, je solidním dramaturgickým průlomem, jenž - doufejme - přiláká do divadla nejen skalní "pratchettovce", zvláště tušíme-li, ž

»Z temnot a hlubin dávnověku vidiny snové se noří, prastaré stopy po člověku, oheň k nám z dálky hoří.« „Ó, vy lípy!” Tak bouří, hřímá, rezonuje hlas české hrdosti (v podání postav Jiřího Lábuse), jenže v Praze stověžaté se hraje především o tom, co máme zakódováno v podvědomí. Ani chyby historie současnost zkrátka nepoučí a k tomu se přidávají dva alegorické živly české povahy. Vodník jako usedlý patriot, který se může kouzelně "čecháčkovsky" proměnit z vodnické podob

Divadlo pod Palmovkou dramatem Vláda tmy uvádí hodně temný obraz rustikální, totálně zkažené Rusi. Čeledín Nikita, venkovský prostopášník, nezadržitelně směřuje k sebevraždě, ale i zločinec může najít cestu a po ní dojít k "obrácení". Téma, jenž libeňské scéně sluší a tvoří kontinuální řadu s obdobně laděnými tituly, v nichž se také hrálo o principu, neexistenci či proměnách svědomí (Peer Gynt, Život je sen, Platonov, Caligula...). Dalo by se mluvit i o dramaturgické linii,