Redakční recenze a blogy

Divadlo v Dlouhé navázalo premiérou Goldoniho Lháře na dlouhodobou dramaturgickou linii uvádění klasických komediální titulů v osobité hravé interpretaci s akcentem na syntetické herectví. Nejblíže má Lhář k Lazebníku sevillskému a Létavému lékaři z prvních let existence DvD (inscenace byly přeneseny z Labyrintu, Středočeského divadla Kladno či z DNZ), a to především přiznanou inspirací komedií dell´arte. V Čechách je Goldoniho Lhář (Il bugiardo) známý především v adapta

Tragikomedii amerického dramatika Mayo Simona o dvou ženách, které trápí všemožné neduhy stáří, uvedlo v české premiéře pražské Divadlo Rokoko. Hra Návod na přežití je zároveň prvním počinem nového uměleckého vedení, které sjednotilo Divadlo ABC a Rokoko pod hlavičku Městských divadel pražských. Do hlavních, a v tomto případě i jediných, rolí vdov Netty a Sprintzy byly obsazeny herečky Květa Fialová a Jana Drbohlavová. Stále vitální osmdesátiletá Netty téměř nevidí, tráp

Dmitrij Sergejevič Merežkovskij bezmála před sto lety spodobnil ve svém dramatu významnou historickou postavu, ruského cara Pavla I. Taky jeho osobnost pro něj zřejmě byla vysoce inspirativní. V historické literatuře je car popisován jako hysterický, napolo bláznivý panovník, dokonce i jako nejzáhadnější člen rodu Romanovců. Až na uvedení Merežkovského dramatu v pražském Národním divadle v roce 1920 zůstávalo toto dílo v Česku téměř nepovšimnuto. Drama Smrt Pavla I. v překl

Nová inscenace J. A. Pitínského, uvedená v brněnském Divadle Reduta, vychází z filmové předlohy slavného režiséra Alfreda Hitchcocka, která byla natočena podle novely anglického spisovatele Winstona Grahama. Nese i stejný název podle jména hlavní hrdinky – Marnie. Nejde však tak zcela o horor, jak by se dalo očekávat, ale spíše o psychologické drama, které vykresluje děsivě realistickou podobu psychicky narušené ženy, jejíž problémy začínají kdesi v dávné minulosti... Ma

V rámci projektu Perverze v Čechách zaměřené na dobu druhé poloviny dvacátého století, v níž naše společnost prošla obdobím strachu a nedůvěry, naděje a tvůrčího nadšení, normalizační bezmoci i postkomunistické komercionalizace, uvedl Vladimír Morávek v brněnském divadle Husa na provázku inscenaci Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa, jež vznikla smísením Havlových dramatických textů, rozhovorů z knihy Prosím stručně i úryvků z Dopisů Olze. Pro diváky neznalé těchto textů

Městské divadlo v Mladé Boleslavi uvádí Williamsovy hry pravidelně. Tetovaná růže je tak již čtvrtým dílem tohoto seriálu. Na kolik se tato zkušenost odráží v čerstvém výsledku je ale diskutabilní. Diváka do sicilského ghetta na jihu Spojených států uvádí vlezlý a svým způsobem smutně nostalgický italský pop ze 70. let. Za jeho doprovodu je odhalena scéna, zmrazená do živého obrazu: vpředu vprostřed je představena hlavní hrdinka v podání tělesně úctyhodné Ivany Nováčkové

Nikolaj Erdman je trochu pozapomenutý sovětský dramatik, který ve dvacátých letech hutně tepal do komunistického režimu a poměrů, které nastolil. Vysloužil si tím pochopitelně nemalé sankce a i když nakonec zdaleka nedopadl tak zle jako jiní, kariéru dramatika mu soudruzi překazili dokonale. A tak se i komedie Sebevrah dostala na jeviště až po dlouhých desítkách let strávených kdesi v trezoru. I v Československu se na konci osmdesátých let začal objevovat, ale po revoluci s

Schimmelpfennigův text je kompozičně poměrně náročný. Bez zjevných souvislostí za sebe řadí série mikroscén. Filmová technika střihů umožňuje jejich skokové střídání, eventuelně prolínání. Vznikají samostatné obrazy propojené scénografickým rozparcelováním jeviště do dvou řad plošin v simultánní scénu. Kužel bodového reflektoru vysekne na oproštěném jevištním prostoru vždy jeden z naznačených hotelových pokojů. Dialogy bývají zcizeny vyprávěním ve třetí osobě. Herec ruší

Zápletka Nestroyovy frašky Opice a ženich se drží prostého schématu - hloupost jako zrcadlo rádoby společenských konvencí s metaforou opičáka, jakožto i největšího efektu na jevišti. Ženich Mondkalb, melancholický nekňuba, se snaží získat přízeň Berty, rozverné dcerušky zámeckého pána Flachkopfa, tím, že splní její přání obstarání opice. Ku zvýšení úspěchu a též vzhledem k nemajetnosti se Mondkalb převlékne v opici sám. Ve své opičí podobě však zůstane vlastní hloupostí uvě

Inscenovat oblíbenou, obecně známou hru, navíc detektivku, kde každý ví, že vrahem je „zahradník“, je nesnadné, ba téměř nemožné. Zvlášť jde-li o nejdéle souvisle hranou hru v dějinách světového divadla, o proslavenou Past na myši královny detektivek Agathy Christie. Vystavět logicky, přitom přitažlivě a hlavně překvapivě dnes již téměř pohádkový příběh je často nad síly divadelníků. Překvapivě po tomto bulvárním titulu (v nejlepším slova smyslu) sáhla dramaturgie Divadla v

Když dnes lidé cítí nutkání vyjádřit se k veřejným záležitostem, shromáždí se za tím účelem na náměstí. To je tradice, kterou nám zanechala dennodenní praxe antické demokracie. Goldoniho Náměstíčko, jakkoli má daleko k tomu být tribunou lidu, zrcadlí modifikovanou podobu této přirozené potřeby účastnit se společenské diskuse a ventilovat emoce. Je místem setkávání z pouhého potěšení družit se, otevírat se svému prostředí, ale i dělat rámus a mít radost z povyku, nahlížet do

Středočeské divadlo Kladno zahájilo 7. 9. 2006 v Zámecké zahradě reprízou inscenace Goldoniho komedie Sluha dvou pánů divadelní sezónu 2006/07. Otevření to bylo takřka symbolické, neboť touto úspěšnou inscenaci, která měla premiéru před dvěma lety, režíroval Štěpán Chaloupka, od nadcházející divadelní sezóny nový umělecký šéf SDK. Možná se bude někomu zdát zbytečné psát o tak „staré“ inscenaci, ale některé inscenace, což je případ i této, zrají časem jako víno a navíc klade

Tragédie Aloise a Viléma Mrštíkových Maryša (1894) bezesporu patří k těm nejlepším a nejhranějším titulům, které v české dramatice kdy vznikly. Spolu s Preissové Její pastorkyní a Gazdinou robou je vrcholným dílem tzv. vesnického realismu, který v posledních deseti letech prožívá divadelní renesanci. Významné jsou především stylizované inscenace J. A. Pitínského a Vladimíra Morávka, které jsou brány do jisté míry jako ikony, a tudíž z nich ostatní inscenátoři více méně vych

Strindbergovo komorní drama Slečna Julie z roku 1888 bývá právem, i díky jeho předmluvě, označováno za skandinávský manifest naturalismu. A právě tuto psychologickou hru vybrala dramaturgie Středočeského divadla Kladno pro další inscenaci v experimentálním prostoru Divadla Na Točně. Volba je to více než dobrá, zvlášť když byla k režii pozvána mistryně (nejen) komorního žánru Lída Engelová. Režisérka Engelová spolu s dramaturgyní Klárou Novotnou příběh razantně zkrátily a

Středočeské divadlo Kladno uvádí již tradičně svou poslední premiéru divadelní sezóny v zahradě kladenského zámku. Po Goldoniho Sluhovi dvou pánů a Shakespearově Snu noci svatojánské padla dramaturgická volba na Goldoniho „charakterovou“ komedii Poprask na laguně (Le baruffe chiozzotte) z roku 1762. Tato hra je vpravdě vrcholným dílem kontextu Goldoniho divadelní reformy – posun od komedie typů (commedia dell´arte) k charakterové komedii – a je do jisté míry i autorovou aut

Do Středočeského divadla Kladno (SDK) se přesně po deseti letech a deseti dnech vrátil dramatik a spisovatel Victor Hugo, po Tarantově inscenaci Zvoníka od Matky Boží (20. 9. 2006) zde měla 30. 9. 2006 světovou premiéru velká romantická hra Pavla Šimáka – variace na motivy Hugovy téměř polozapomenuté hry Lucrezia Borgia (srdce a jed). SDK jí otevřelo první divadelní sezónu pod uměleckým vedením Štěpána Chaloupky. Režisér a autor inscenovaného textu Pavel Šimák si byl při

Hra na vraždu. Hra na oběť. Hra na vyšetřování. Hra na pravdu. Hra na život. To jsou základní principy detektivní hry Osm žen renomovaného francouzského bulvárního dramatika Roberta Thomase (* 1930). A právě HRU si za základní inscenační klíč zvolil režisér Miroslav Pokorný pro svou inscenaci Osmi žen v Pidivadle, stálé scéně Vyšší odborné školy herecké, kterou připravil spolu se spolupedagožkou Emmou Černou se svým absolventským ročníkem. Volba titulu je poněkud zvláštní,

Režisér Miroslav Pokorný, zakladatel a dlouholetý umělecký šéf Divadla AHA, je proslulý svou velkou režijní invencí, téměř nekonečnou obrazností, vytříbeným citem pro styl a průbojnou dramaturgií. Tyto své kvality uplatňuje již čtvrtým rokem jako pedagog Vyšší odborné školy herecké, kde ve „šťastném“ tandemu s herečkou Emmou Černou učí herecké výchově. Z jejich společné dílny vzešla v Pidivadle režijně a dramaturgicky (částečně i interpretačně) výrazná absolventská inscenac

Docela velké divadlo má své domovské působiště sice v Litvínově, avšak se svými inscenacemi vyjíždí po celé republice. Z režijní a dramaturgické dílny manželů Galinových vzešlo kromě řady inscenací pro dětského diváka také několik večerních představení, které pražské publikum může pravidelně vidět v Divadle U hasičů, stagionové scéně, jež je doménou především produkcí různých agentur. S Docela velkým divadlem spolupracují i známé tváře pražského divadelního života, takže „p

Historická tragédie Coriolanus nepatří mezi Shakespearovy hry, které se často střídají na repertoáru divadel. Obsahuje ponuré téma politických pletich, pojednává o válkách, zastavuje se uprostřed cesty mezi autokracií a demokracií, přesto inscenování těchto politicky přímočarých témat může ukázat zajímavé podobenství. Shakespeara není nutné nějak aktualizovat, neboť politické principy řízení selhávají stále, nejen pohlížejí-li do tváře zmanipulovaného davu. Coriolanus je čl