Redakční recenze a blogy

Divadlo ABC uvedlo hru Pavla Kohouta Arthurovo Bolero. Autor nezastírá, že pro její vznik našel inspiraci jinde, což dokonce promítl i v názvu. První slovo je křestním jménem dramatika Arthura Schnitzlera, který na začátku 20. století napsal hru Rej (upravenou podobu uvádí již řadu sezón Divadlo v Řeznické pod názvem Omámený kolotoč), jejíž model Kohout používá. „Bolero“ je stejně jako Rej hrou pro pět mužů a pět žen tvořenou deseti dialogy. V dialogu, který vystřídá předch

Zlověstný sprejer v kukle se plíží nočním městem, přitom jeho duše konspiračně souzní s tou pohádkáře Andersena. Paradox, na první pohled synkretické spojení, nebo rovnou fabulační blábol má však v Arše životnou a tematicky logickou podobu. Kdo nevěří, ať tam běží a přesvědčí se sám. Tolikrát v inscenační praxi, hrdě označené jako experimentální, narážíme na schválnosti, k nimž nepasuje žádný klíč, přestože divák nemusí být nutně nepřítel. Projekt Archy.lab nazvaný SenAnder

V komornějším prostředí Studia Švandova divadla byla uvedena v české premiéře hra současného ruského dramatika Nikolaje Koljady Slepice z roku 1989. Koljada, který v ruské dramatické tvorbě patří v současnosti ke špičce a jehož hry jsou hodně uváděny i ve světě, na česká jeviště začal pronikat teprve nedávno. V roce 2004 uvedla Divadelní společnost NUN jeho hru Murlin Murlo a poměrně čerstvým počinem je inscenace hry Zatmění v podání generačního souboru Letí. Děj komedie

Na první pohled obyčejný stárnoucí manželský pár. Edward si s oblibou pročítá historickou válečnou literaturu, Alice již po nějaký čas pracuje na antologii poezie, kterou miluje. Ostatně, trefná citace z básně byla tím, čím ho při jejich prvním setkání doslova okouzlila. Každý den večer si uvaří čaj, on se pohodlně usadí do křesla a pokud si zrovna nelistuje v tlustých knížkách, luští křížovky, kdežto ona by si ráda povídala. Jenomže právě v komunikaci se jim daří stále mén

Na jevišti Divadla na Vinohradech není muzikál příliš často k vidění (naposledy zde byl v roce 1997 uveden Muž z La Manchy, který zpracovával téma Dona Quijota), ale obvykle je oživením repertoáru a setká se s ohlasem. Zřejmě z těchto důvodů divadlo uvedlo muzikál Donaha!, který vznikl podle úspěšného stejnojmenného britského filmu z roku 1997. Za trochu senzačním názvem se skrývá příběh několika nezaměstnaných dělníků zavřené továrny, kteří nemohou dlouho zavadit o práci.

„Všechno zlé je pro něco dobré.“ I takto by se dal charakterizovat nedávný mediální „poprask“, jenž se rozpoutal kolem náhlého stažení úspěšné hry Briana Friela Lásky paní Katty z repertoáru Divadla na Vinohradech. Zájem médií lze přičíst faktu, že ústřední roli ztvárňovala jedna z nejvýznamnějších českých hereček Jiřina Bohdalová (jedná se o její jedinou roli, v níž v současné době vystupuje na divadle). Na tuto situaci velice promptně zareagoval principál nově vzniklého D

Po řece Temži pluje parník vstříc vzdáleným zdymadlům a na jeho palubě vzpomínají tři už ne nejmladší pánové Jerome, Harris a George (o Montmorencym nemluvě) na dobu romantického mládí, až po nástup zlověstných vln 1. světové války. S nezbytnými doutníky a přiznanou dávkou sentimentu noří svá vesla do proudu veselých příhod, které propluly jejich životy. Pro starší generaci jsou literární hrdinové knížky spisovatele Jeroma Klapky Jeroma určitými vzory starosvětské elegance,

Po dvou letech se do Slováckého divadla Uherské Hradiště vrátila režisérka Oxana Smilková, aby zde po úspěšném Čechovově Rackovi nastudovala dílo dalšího ruského dramatika, M.J.Lermontova, Maškarádu. Sáhla po dosud neinscenované verzi Arbenin, která se tak stala nejen první premiérou jubilejní 60. sezóny SD, ale také prvním uvedením této verze Maškarády. Monstrózní a dynamický začátek poodhalí veškeré dominantní složky představení – tedy hudbu, tanec, světlo. Tempo navoz

„Cokoli jiného by pro mě bylo lživé. Abych byla upřímná, neznám příliš mnoho šťastných lidí. To je svět, jak jej vidím.“ Toto se smíchem odpověděla současná německá dramatička Dea Loher, ověnčená řadou prestižních ocenění, na všetečnou otázku, zda by to přece jen nešlo trochu veseleji. Klářiny vztahy, uváděné nyní ve Studiu Švandova divadla, nás nenechají ani na chvíli na pochybách, že autorčin pohled na svět je opravdu prostý sklíček růžových brýlí. Jde o pohled skrz pesim

Irská téměř národní klasická hra Hrdina západu má poměrně bohatou inscenační tradici také u nás. Před několika lety jsme Syngeho hru o mladíkovi, co rozťal hlavu svýho táty, mohli vidět v Divadle Na zábradlí nebo ve Stavovském divadle, nedávno se hrála v „domovské“ Ostravě režiséra Janusze Klimszy, který Hrdinu západu přijel inscenovat i do Divadla v Dlouhé. Paradoxně největším otazníkem je samotné uvedení tohoto titulu. Hrdina západu dramaturgicky a režijně totiž vůbec nez

Pražské komorní divadlo vstoupilo do nové sezóny premiérou (nikoli českou premiérou jak je divadlem prezentováno – hra byla uvedena již zlínským divadlem Mandragora při ZSVOŠU) Fassbinderovy hry Hořké slzy Petry von Kantové vyprávějící o ženě, módní návrhářce, která se zamiluje do mladé modelky Karin. Petra se rozešla s manželem. Je zklamaná z klasického vztahu muž – žena, kde je vždy nucena hrát tradicí danou pasivní ženskou roli. Ve snaze se vymanit z těchto stereotypů za

Před časem úspěšně obletěla mnoho českých divadel hororová detektivní komedie Angličana Normana Robbinse (1931) Hrobka s vyhlídkou z roku 1977. V roce 2002 ji v režii Roberta Bellana uvedlo divadlo ROKOKO, scéna MDP. 11. června 2005 se na další scéně MDP, v divadle ABC, konala česká premiéra jejího volného pokračování z roku 1998 Do hrobky tanečním krokem v režii uměleckého šéfa Milana Schejbala. Pokračování úspěšných titulů, ať už filmů, knih nebo divadelních her, mívaj

Divadlo v Dlouhé přizvalo k režii Ibsenovy Divoké kachny diváky rozporuplně přijímaného Jana Nebeského. V programu k inscenaci je uváděno, že díky překladu je možno hru vnímat současně. Ano, zcela určitě má divák nesledující hru v originále výhodu současného jazyka (v tomto případě byl použit překlad Františka Fröhlicha vzniklý u příležitosti nového nastudování ve Stavovském divadle v roce 1993 v režii Ivana Rajmonta). V Divadle v Dlouhé k tomuto přidali ještě další pozitiv

V Ibsenově hře Divoká kachna nenajdeme žádného hrdinu. Její realismus zabíhá k psychologizaci, drobným metaforám či nesofistikovanému podchycení tragikomiky života, a přesto v sobě ukrývá drtivý dopad na divákovo vnímání. Příběh Divoké kachny je černý, ačkoliv tematickým základem je jednoznačně fraškou. Banální poklid a relativně uspokojivé přežívání rodiny Ekdalových naruší parazit, „třináctý u stolu“, otravný horovatel pravdy, který spustí destruktivní průvan v této domác

Přestože poslední verze Shawova Pygmaliónu měla v Národním divadle derniéru teprve před jedenácti lety, vedení divadla rozhodlo, že nechá na jevišti Stavovského divadla opět ožít postavy příběhu o „polidšťování“ dívky z periferie, které je cizí elegantní vystupování a správná spisovná mluva. Její převýchovy se zhostí profesor Higgins, jenž je považován za kapacitu v oboru fonetiky a který uzavře se svým kolegou a přítelem sázku, že Lízu do půl roku představí ve společnosti

Jeden z nejhranějších současných světových dramatiků Martin McDonagh proniká i na česká jeviště. V roce 1999 se v Divadle v Řeznické objevila hra Kráska z Leenane, která byla jeho prvním velkým úspěchem a obletěla celý svět. O tři roky později inscenoval Činoherní klub s mimořádným ohlasem Osiřelý západ a Spolek Kašpar s mnohem rozporuplnějším výsledkem uvedl Mrzáka Inishmaanského. Tyto tři McDonaghovy hry (po českých premiérách se hrály i na mimopražských scénách) se odehr

»V této bláznivé době, při mně stůj...« Tradice poetických kabaretů v Divadle v Dlouhé se datuje již od roku 1998, kdy ve foyer měl premiéru remake původně inscenace Dejvického divadla Rovnováha. Existenciální kabaret sestavený z textů opomíjeného spisovatele Richarda Weinera nabídl v režii Arnošta Goldflama expresionistické panoptikum, v němž se do bizarního kontrastu dostávalo cirkusové prostředí a jeho lidská fatální beznaděj metafyzického rozměru. Síla Kabaretu Richa

Divadlo Ungelt uvádí českou premiéru hry úspěšného britského dramatika Joe Penhalla Láska a porozumění z roku 1997 v režii Hany Burešové. Je druhým pražským divadlem, které nastudovalo jeho hru. Tím prvním byla činohra Národního divadla, která v intimním prostoru Divadla Kolowrat připravila v režii známého Davida Farra hru Slyšet hlasy (původně zamýšlené inscenované čtení se pro úspěch přeměnilo v regulérní inscenaci). Láska a porozumění je po hrách Jak vraždili sestru Char

Divadlo pod Palmovkou začátkem sezóny 2004/2005 avizovalo celou řadu plánovaných premiér, ale nakonec uvedlo úplně jinou hru – Kean. Titulní postavou je anglický herec Edmund Kean, jehož sláva doprovázená nejedním skandálem se stala námětem hned několika autorů. Z toho, co měli možnost čeští diváci vidět v nedávné době, vzpomeňme například televizní inscenaci Zdeňka Zelenky s Jiřím Bartoškou či inscenaci Městského divadla Brno z roku 1997 s Bolkem Polívkou, která bude mít b

»Lži? Jen duchaplné výmysly, plody mé nezkrotné obraznosti.« To jsme to s tou globalizací světa dopracovali, když své přání zlikvidovat turisty zvěčnil anonymní sprejer už i na zdi Brighellovy kavárny. Zas jeden štvanec reality show, podobně jako se jím v Divadle v Dlouhé stal Goldoniho lhář Lelio. Nebo jen neustál věčné šmírování pochodujících zvědavců v turistické destinaci zvané Benátky? S podobným zcizením jsme se mohli setkat již v Gazdině robě Slováckého divadla v