Redakční recenze a blogy

Existují poklesky, jejichž následky si sebou lidé nosí celý život. Chyby, které nelze jednoduše splatit, protože i kdyby za ně člověk zaplatil sebevětší cenu, ony se k němu přesto mohou kdykoliv znovu vrátit. Jak se v takovém případě vyrovnat se sebou i se svým okolím? Jak za sebou uzavřít tu těžkou železnou bránu minulého života, když ani změna jména a totální proměna identity nemusí být za všech okolností dostačující? A jak se srovnat s tím, že ve světě, který za sebou čl

Ta otázka se před současnými divadelníky objevuje s pravidelností téměř zákonitou: má v dnešní době ještě smysl obracet pozornost k divadelním hrám, které od moderní doby odděluje nejen hluboký příkop času, ale také těžké nánosy romantického balastu? K dramatům, jejichž pozice byla kdysi nezpochybnitelná, které však v současné době už nedovedou k divákům promlouvat jednoduchým a na první poslech srozumitelným jazykem? A pokud snad ano, tak jakým způsobem k takovým hrám vlas

Hra Maria Gelardiho Zlomatka patří k soudobým dramatickým textům, které si čeští režiséři a dramaturgové oblíbili. V současnosti ji mají na repertoáru hned tři divadla. V Mladé Boleslavi vsadil režisér Petr Mikeska na realistické pojetí. Gelardiho hra je založena především na dialogu matky se synem. Univerzitní student Diego přijel domů do Neapole na prázdniny a rozhodl se své matce svěřit se svou homosexualitou. Pevně věřil, že dokáže jeho jinakost přijmout. V tom se ovšem

V Divadle v Dlouhé se věnují jak velkoformátovým inscenacím typu Obrazy z francouzské revoluce či Běsi, tak miniaturám pro pár diváků (ve srovnání s velkým sálem DvD). Tyto miniatury tvoří také série kabaretů, která začala Kabaretem Richard Weiner a pokračovala velmi úspěšným Kabaretem Vian-Cami a Kabaretem Prévert-Bulis. Jako neznalec Préverta i Bulise jsem nevěděla, co od inscenace dalšího kabaretu Divadla v Dlouhé čekat. Byla jsem zvědavá, zda uvidím variaci Kabaretu

Choreografka Kateřina Stupnická, která loni získala za Da Capo Cenu Sazky (objev v tanci), letos uvedla svou celovečerní choreografii Sunyata. V programu – manifestu představení – uvádí: „(...) se mění v prázdnotu, není o čem mluvit, není co pochopit. Přiblíží se ticho, i sny ztratí svou živost. Tady jste za emocemi. Prázdnota, kterou pociťujete, nemusí být vaše, rozhodně ne vaše osobní. Je to prostě vakuum života.“ Pokud dosažení tohoto bylo autorčiným záměrem, tak byla té

Je to jako zlý sen, do kterého se člověk probudí po pokojně prospané noci: ačkoliv svět okolo je stále stejný, osoby pobývající uvnitř něj jakoby přes noc někdo vyměnil. Když se něco podobného stane duševně nemocné osobě nebo člověku trpícímu stařeckou demencí, lze to snad ještě nějak pochopit. Jaké ale hledat vysvětlení, když k takové situaci dojde u mladého, relativně zdravého člověka? Třicátník Honza je se svým životem spokojený a nemá si vcelku nač stěžovat. Potom se al

Po neobyčejně podmanivé inscenaci Vojcka (oceněné Cenou Alfréda Radoka jako inscenace roku 2009 a Cenou Josefa Balvína) připravil režisér Daniel Špinar v Divadle na Vinohradech inscenaci hry Friedricha Schillera Marie Stuartovna. Režisér sice přistoupil na úpravu dramatického textu, ale jeho zásahy nejsou nikterak zásadní. Marie Stuartovna tak zůstává historickou hrou do značné míry zatíženou dobou svého vzniku. Nejvíce se to projevuje ve značném množství replik zaobíraj

Soubor Spitfire Company uvedl novou inscenaci Nedotknutelní. Je to již třetí (po inscenacích Svět odsouzencův a Unicorn), jež stojí na pevném základě povídky Jiřího Jarkowského. Nedotknutelní jsou však na rozdíl od těch předchozích mnohem více tanečním představením než činohrou, přestože tato skupina projektů již dříve využívala prostředky, které se za klasicky činoherní nepokládají – akční malbu Jana Mika, light design, fyzické a pohybové herectví. Tentokrát však zvítězil

Matěje T. Růžičku, režiséra, herce a především iniciátora mnoha nevšedních kulturních projektů, usilujících o oživení jinak poměrně stojatých vod brněnského divadelního života, není nutné zdlouhavě představovat. Dříve principál souboru Divadla v 7 a půl a nyní šéf volně navazujícího sdružení Zbrojovkapůl dal o sobě v minulé sezoně vědět například úspěšným režijním hostováním v Buranteatru (inscenace Solaris) nebo jedinečným divadelním zpracováním původně filmového příběhu M

Tovární hala číslo 7 v areálu brněnské Zbrojovky je místem, kde byste Múzu na první pohled jen těžko hledali. Nevzhledné místnosti s posprejovanými zdmi, nebezpečně se tvářící temná zákoutí, obrovské množství opuštěných kovových skříněk, nedopalky na zemi a lavice pokryté erotickými plakáty pamatujícími zlatá devadesátá léta, to je mix, který však zvláštním způsobem inspiruje k uměleckým počinům. Stopy dávné přítomnosti dělníků i nedávné přítomnosti pochybných existencí bez

Posledním příběhem, který napsala Iva Peřinová pro loutkové divadlo, je adaptace libreta Labutího jezera. Tato adaptace je skromně nazvána Labutí jezírko, možná tím chtěla Peřinová potutelně dát najevo, že balet patří mezi „velké“ umění, zatímco dřevěné loutkové divadlo bývá řazeno mezi nízké až pokleslé žánry. Labutí jezírko režíroval Tomáš Dvořák, který proslul tím, že mnoho svých inscenací ozdobil loutkářskými vtípky. Domnívám se, že tím se Labutí jezírko stává stravitel

V životě, v literatuře i na divadle je to vlastně běžné schéma: žena na hranici středního věku si náhle uvědomí, že její dosavadní život byl možná až příliš podřízen povinnostem a snad proto se z něj v běhu let vytratila všechna dřívější radost. Při hořké životní bilanci postupně zjišťuje, že její mladistvá očekávání se nikdy nenaplnila, předpokládaných cílů nebylo nikdy dosaženo a vysněné ideály byly naopak pragmaticky zapomenuty. A k dovršení všeho zlého jí navíc dochází,

Každý, kdo se někdy pokoušel proniknout do tajemství cizí řeči, mi dá jistě za pravdu, že studium cizího jazyka není žádná procházka po mechem zarostlém chodníčku. Úskalí cizí řeči jsou zapeklitá a v zákrutách nesrozumitelných slovíček, dvojsmyslných výrazů a pro laika jen obtížně pochopitelných větných tvarů je možné se ztratit stejně snadno jako v labyrintu bájného Minotaura. Své o tom jistě vědí především emigranti – lidé náhle vykořenění ze své domoviny a necitlivě vrže

Ondřej Havelka ze Saturnina po šestnácti letech snímá magické zaklínadlo, které osobně pomáhal uvrhnout, když s Oldřichem Víznerem, Lucií Zedníčkovou, Janou Synkovou, Petrem Vackem, Milanem Lasicou a Lubomírem Lipským ve Věrčákově filmovém zpracování výstředního románu vtiskli postavám jejich charaktery tak brilantně, že se staly klasikou – a klecí. Jediným myslitelným ztvárněním. Tehdy se vyrojili zarytí „saturninovci“, ortodoxní vyznavači románové předlohy, kteří kritizov

Představy o tom, co se děje s člověkem po smrti, mohou být případ od případu různé. Optimisté věří v reinkarnaci, realisté doufají v konečnost temného a bezútěšného hrobu, lidé duchovně založení si pohrávají s představou nebe a pekla a životní skeptici si podobné myšlenky raději vůbec nepřipouštějí, protože se jim žádná z nabízených variant příliš nezamlouvá. Konečnou odpověď však nikdo nikdy nezjistí, protože některé cesty vedou pouze jedním směrem a kdo se na ně jednou vy

Volit mezi dobrem a zlem je snadné, pokud má zlo na první pohled ďábelskou tvář a dobro se odívá rouchem beránka. Jenomže tak tomu bývá většinou jen v pohádkách: v běžném životě mívají etické soudy daleko rafinovanější podobu. Víme sice, že zabít někoho je špatné a obdarovat druhého naopak dobré – neexistují však také případy, kdy smrt se stává největším darem a dar naopak poselstvím smrti a zmaru? A podobně je tomu i s lidmi. Vynálezci jsou v představách běžných smrtelníků

S klasickými divadelními tituly je to těžké: každý ví, co od nich očekávat, a každý má alespoň rámcovou představu o tom, oč v nich běží. Případní inscenátoři jsou tím vlastně už od počátku postaveni před otázku volby, zda vyjít vstříc očekávání publika, nebo se s těmito očekáváními razantně střetnout. V prvém případě přitom riskují nevoli kritiky, v druhém zas nepřízeň publika. Když plzeňská činohra přistoupila k nastudování Jiráskovy Lucerny, rozhodla se zjevně kráčet tou

Hry Carla Goldoniho jsou českými dramaturgy velmi oblíbené, a tak jen málokterý divadelní fanoušek neviděl alespoň nějakou komedii z dílny slavného italského dramatika. Ale Goldoniho komedie o fotbalovém mistrovství světa? Zdá se vám to jako hodně podezřelé spojení? Inscenátorům Náměstíčka v brněnském Národním divadle ale přesně tohle spojení celkem vyšlo. Roman Groszmann a Jan Šotkovský zvolili pro hru tuto neobvyklou stylizaci. Děj přenesli v místě i v čase. Zatímco mí

Pokud člověk odněkud utíká, většinou má alespoň rámcovou představu o tom, k jakému cíli jeho útěk směřuje. Existují však útěky, které nikam nesměřují – jsou to útěky odněkud, nikoliv útěky někam. Cílem takové cesty není někam dojít: podstatné je dostat se pryč, možná někam daleko, ale v každém případě někam docela jinam. Pryč od rodiny, pryč od dětí, pryč z domova důchodců. Postavy francouzské divadelní hry Na útěku jsou na tom podobně. Claude je dámou v letech a od života

Nastudování muzikálového fenoménu se jménem nejslavnější dohazovačky v titulu je na Hudební scéně Městského divadla Brno dvaadvacátým v tuzemské inscenační historii. Divácká obliba, potažmo provozní úspěšnost muzikálu Hello, Dolly!, je u každého provedení téměř zaručena. Dramaturgická sázka na jistotu většinou vychází. Z čeho to pramení? Dojemný příběh o lidech, kteří se dokáží zvednout z prachu životní cesty a jít si za svým cílem, bude divákům vždy blízký, protože v něm z