Redakční recenze a blogy

Tento tragikomický příběh je postaven na osudu jediné postavy – Alžběty. Hraje ji Ivana Uhlířová, která zaslouženě získala za výkon v této nelehké roli Cenu Alfréda Radoka. Autor hry‚ rakouský dramatik a prozaik maďarského původu Ödön von Horváth, ve svých dílech rád líčí osudy běžných lidí. Drama Víra, láska, naděje vzniklo poté, co vedl rozhovor se svým známým – soudním zpravodajem Lukasem Kristlem. Shodl se s ním na tom, že zajímavé mohou být i kauzy, kde nejde o velk

Je to člověk povrchní, chladný, arogantní, citově prázdný, pohrdá láskou. Libuje si ve svém nezávazném stylu života a  ostatní mu připadají nudní, nezajímaví a často jim to také dává náležitě najevo. Přesto se několikrát během hry přistihnete, že ho máte vlastně svým způsobem rádi. A přesně v takových chvílích se z jeviště ozve Stan (Adrian Jastraban) a podotkne, že vás na to přeci hned na začátku upozorňoval a v žádném případě se nemáte nechat Don Juanem oklamat. I když je

Existuje celá řada hříchů, kvůli kterým na sebe neobratný recenzent může přivolat hromování veřejnosti, jeden hřích však patří k nejhorším – totiž prozradit divákovi už dopředu, jak to celé dopadne. Jsou však i takové hry, u kterých vyzrazení pointy žádnou větší škodu nezpůsobí, protože ta je už od první pronesené repliky všem divákům naprosto zřejmá. A právě to je případ hry irské dramatičky Mariny Carr U Kočičí bažiny. Hlavní hrdinka této hry Hester Swanová se ráno dozví

Švandovo divadlo po divácky nepříliš úspěšně zahájené sezóně Dorstovým Merlinem na jeviště převedlo knihu o české minulosti nazvanou Gottland, jejímž autorem je polský novinář Mariusz Szczygieł. Vyprodané první dvě reprízy nasvědčují tomu, že tohle téma současného diváka zaujalo. Divadelní scénář napsali Petr Štindl a Dodo Gombár a pro inscenaci vtipně využili jeden z fenoménů dnešní doby – sociální síť Facebook. Hra tak vlastně oslovuje všechny generace. Myslím, že je prot

Uklouznout po zmrzlé hrudce sněhu a zlomit si přitom nohu je dost nepříjemnou věcí i pro docela obyčejného člověka. Když se ale něco podobného stane známé rozhlasové hvězdě jen několik dní před jejím slavnostním vánočním proslovem, je to patálie hned dvojnásobná. Význačného kritika a přítele slavných umělců Sheridana Whitesida potkala taková nesnáz právě ve chvíli, kdy procházel okolo domu manželů Stanleyových. Nyní je už několik dní upoutaný na invalidní vozík a k radosti

O některé experimenty není radno se pokoušet – a když už se o ně člověk náhodou pokusí a neuspěje, je dobré na ně co nejrychleji zapomenout. Pokusit se inscenovat na jevišti detektivní komedii s hororovými prvky je samo o sobě experimentem i výzvou. Pokus plzeňské činohry o proniknutí do světa strašidelného příběhu s tajemnými prvky je ale experimentem natolik nevydařeným, že by bylo lépe na něj velmi rychle zapomenout a raději se k němu už nikdy nevracet. Zjištění je to o 

Autorská inscenace Jana Friče je variací na klasické antické téma. Používá mnoho odkazů na antické texty, ale ty běžný divák asi neodhalí. Dnes, v době amerických seriálů typu „Sběratelé kostí“, už nikoho příliš nedojme prostý příběh o dětičkách, které zavraždí maminku, která zavraždila tatínka, který zavraždil dcerušku. Je tedy třeba syžet opepřit dryáčnickou postpubertou třetí generace Átreovců, která má temnotu v krvi a chová se téměř jako chuligáni. (Premiéra se konala

Jméno růže italského spisovatele Umberta Eca se zařadilo mezi nejúspěšnější romány druhé poloviny 20. století. V počtu prodaných výtisků si dokonce drží prvenství. Román se dočkal velmi kvalitního filmového zpracování (1986) a bylo jen otázkou času, kdy se tato strhující mysteriózní detektivka konečně dostane i na divadelní prkna. Městské divadlo Brno uvedlo tento titul v české premiéře a využilo k tomu dramatizaci německého herce, režiséra a dramaturga Clause J. Frankla. S

Umělecké tvůrce limituje v jejich rozletu řada nejrůznějších faktorů. V poslední době se významným limitem pro mnohé divadelní inscenace staly peníze. Nedostatek financí výrazně ovlivnil i konečnou podobu dramaturgického plánu činohry pražského Národního divadla. Mezi tituly, které byly tímto šetřením zasaženy nejvíce, se zařadila také hra Špinavé ruce, jejímž autorem je francouzský spisovatel, dramatik a filosof Jean-Paul Sartre. V jejím případě navíc nedostatek financí ov

Kdo by neznal světoznámý film s názvem „Někdo to rád horké“, ve kterém se v hlavních rolích představil Tony Curtis s Jackem Lemmonem a Marilyn Monroe. Patří mezi jednu z nejlepších komedií všech dob, nejen díky své zápletce, dialogům nebo zajímavému příběhu, ale především díky skvělým hereckým výkonům. A ti, kteří námět neznají, zaslechli určitě alespoň jeho název nebo pointu. Konverzační hudební komedii Sugar (Někdo to rád horké) o dvou muzikantech na útěku a krásné Su

Ta představa působí už na první pohled zcela nereálným dojmem: po světě chodí člověk, který byl před jedenadvaceti lety připraven o ruku, on ji však nikdy nepřestal hledat. Prochází životem jako osamělý mstitel a kudy projde, tam za ním zůstává ležet úhledná řada mrtvol a záplava uřezaných rukou. Co se asi stane, když se takovému člověku přimotá do cesty dvojice bezvýznamných podvodníčků, kteří v něm vidí jen snadnou příležitost, jak si na jeho úkor vydělat pět set dolarů?

Nejslavnější upír všech dob – hrabě Dracula – se suverénně zabydlel ve filmu, na divadle se mu ale obvykle tolik nedaří. Proto si inscenace Romana Groszmanna, kterou nastudovalo brněnské Národní divadlo, zaslouží zvýšenou pozornost. Dramatizovat novelu Brama Stokera, která je psána v dopisech, novinových článcích či zápisech v deníku, není právě jednoduchý úkol. Autor jevištního tvaru a zároveň režisér Roman Groszmann měl ale šťastnou ruku a dokázal do své inscenace napa

Když v roce 2003 vznikl Buranteatr, soubor právě začínajících talentovaných divadelníků s jasnou představou o kvalitním současném divadle, jen málokdo se odvažoval předpovídat mu takový divácký zájem, nadšené odborné kritiky a věhlas, k jakým se „Burani“ během let vypracovali. Po odvážných začátcích v Olomouci a následných několika sezonách v Brně, ovšem bez vlastní scény, prožil Buranteatr doslova zázračná dvě léta pod křídly majitele knihkupectví Dobrovský v samém srdci m

O aktualizace historických her se inscenátoři pokoušejí od nepaměti, jak ukázalo např. Symposium na počest Evy Stehlíkové konané dne 10.11.2010 v Lannově vile, kdy zúčastnění klasičtí filologové přednášeli o přepisech antických dramat do současnosti středověkých latinářů. Nesmrtelné divadelní hry jednoho z Alžbětinců jsou také často aktualizovány, ale málokdy s takovou razancí, s jakou tak činí dramaturg Karel František Tománek, nejdříve v Klicperově divadle v Hradci Králov

Z reality všedního života se dá vybočit mnoha různými způsoby. Kdo nevidí únikovou cestu v obluzujících účincích drog ani v hledání pravdy na dně sklenky alkoholu, ten může vyzkoušet možná něco podobně omamného – totiž právě divadlo. Povedené divadelní představení je samo o sobě malým zázrakem a když na to přijde, může být nejen příjemnou relaxací pro diváky, ale někdy se může stát i přínosnou terapií pro své aktéry. Řadu zajímavých postřehů by o tom jistě mohl vyprávět i z

Co se stalo, když Nora opustila manžela? Vlastně nic převratného. Tedy pro Noru, která dál žije v domečku pro panenky. Pro mě bylo převratné, že Dočekalova inscenace byla stravitelnou ukázkou divadelní tvorby Elfriede Jelinek. Divadelní hru o Noře napsala Jelineková sto let po Ibsenovi, a zasadila ji do 20. let meziválečného Německa. Tato hra má své jednotlivé postavy, které jsou však značně šablonovité, takže není zas tak moc o čem hrát. Stylizovaná řeč nenechává nikoho

Existují poklesky, jejichž následky si sebou lidé nosí celý život. Chyby, které nelze jednoduše splatit, protože i kdyby za ně člověk zaplatil sebevětší cenu, ony se k němu přesto mohou kdykoliv znovu vrátit. Jak se v takovém případě vyrovnat se sebou i se svým okolím? Jak za sebou uzavřít tu těžkou železnou bránu minulého života, když ani změna jména a totální proměna identity nemusí být za všech okolností dostačující? A jak se srovnat s tím, že ve světě, který za sebou čl

Ta otázka se před současnými divadelníky objevuje s pravidelností téměř zákonitou: má v dnešní době ještě smysl obracet pozornost k divadelním hrám, které od moderní doby odděluje nejen hluboký příkop času, ale také těžké nánosy romantického balastu? K dramatům, jejichž pozice byla kdysi nezpochybnitelná, které však v současné době už nedovedou k divákům promlouvat jednoduchým a na první poslech srozumitelným jazykem? A pokud snad ano, tak jakým způsobem k takovým hrám vlas

Hra Maria Gelardiho Zlomatka patří k soudobým dramatickým textům, které si čeští režiséři a dramaturgové oblíbili. V současnosti ji mají na repertoáru hned tři divadla. V Mladé Boleslavi vsadil režisér Petr Mikeska na realistické pojetí. Gelardiho hra je založena především na dialogu matky se synem. Univerzitní student Diego přijel domů do Neapole na prázdniny a rozhodl se své matce svěřit se svou homosexualitou. Pevně věřil, že dokáže jeho jinakost přijmout. V tom se ovšem

V Divadle v Dlouhé se věnují jak velkoformátovým inscenacím typu Obrazy z francouzské revoluce či Běsi, tak miniaturám pro pár diváků (ve srovnání s velkým sálem DvD). Tyto miniatury tvoří také série kabaretů, která začala Kabaretem Richard Weiner a pokračovala velmi úspěšným Kabaretem Vian-Cami a Kabaretem Prévert-Bulis. Jako neznalec Préverta i Bulise jsem nevěděla, co od inscenace dalšího kabaretu Divadla v Dlouhé čekat. Byla jsem zvědavá, zda uvidím variaci Kabaretu