Recenze

V novém představení Divadla v Dlouhé je možné zúčastnit se s panem Broučkem dobrodružného výletu po Praze rakouského mocnářství, husitské, ale i magické a možná, chcete-li, výletu do hlubin podstaty českého maloměšťáctví. Do hospůdky na Vikárce přichází Arnošt Goldflam (dokonalý pan Brouček!), aby si zavdal několik doušků pěnivého moku. Ale znáte to, opilecké delirium umí stvořit kdejaké představy, v případě pana Broučka jimi je historické bloumání časy vzdálenými, však tol

Filozofie díla s její interpretací a magická scénografie tvoří osu projektu inscenace Goethova Fausta, kterou opět na domovské jeviště přináší velký český režisér Otomar Krejča. Peripetie jednoho osudu byly již s tímto vrcholným klasickým nadčasovým dramatem v minulosti spojeny, bohaté zkušenosti tudíž určují možnosti, jak drama o smlouvě mezi Faustem a Mefistem, jenž předznamenává tragické konce, inscenovat dnes. Tápání člověka a jeho touha po existenciálním poznání je

Když se v polovině devadesátých let zrodil nový Hamlet, byl kritikou přijímán rozporuplně, milci experimentů jej zbožňovali, zatímco konvenčně smýšlející část kritické obce mu přála zatracení. Pokus o nový a v mnoha směrech odtažitý výklad však v Divadle Komedie dosáhl na stovku repríz a obnovenou premiéru. Hamlet se vrátil, aby mohl ještě nějaký čas ukazovat kouzlo režijního radikalismu, dramaturgických inverzí a herecké mistrovství Davida Prachaře v titulní roli. Běžná

»Je to o lásce, o citu, kdy člověk chce obětovat všechno pro druhé, mít někoho rád víc než sebe... O těch základních důležitých věcech.« Slova Kláry Sedláčkové, představitelky Rusalky, jednoduchou, ale výstižnou formou naznačují nekomplikovanou rovinu inscenace Kabaret Undine. Režiséra Morávka pro změnu uhranula scéna Rusalčina vykoupení a oběti. Jelikož významy se "experimentálně" vrství dvojím režijním uchopením tohoto momentu, vyniká odvaha křehké Rusalky nezradit svou l

Maryša - popravdě však Mařka aneb To máš za to, bestijó! Enfant terrible české divadelní režie Vladimír Morávek drama o tragickém údělu Maryši inscenuje potřetí. Téma si již ohmatal v Huse na provázku a Divadle Na zábradlí (a dopadlo to slavně neslavně, záleží na úhlu pohledu). Trojrozměrný název hradecké inscenace chce postihnout vše, co klasické téma zcela nearchetypálně obsahuje. Říká se tomu urverze, to je ovšem označení zavádějící, neboť v Klicperově divadle se hraje z

Lety 1789-94 je vymezeno období Francouzské revoluce, jenž odstartovala novodobé dějiny světa. Ač poprvé v historii vytvořila stav "republiky", nezačala psát dějiny lidí, jak doufal slavný řečník své doby Mirabeau, nýbrž počínání divokých zvířat pokračuje. Pro pár hodin svobody je odmítaná, jen zatrašující krvelačnost stejně tak latentní jako přítomnost zla v lidech samých. Antické ideály, vzhlížení k myšlenkám J.J.Rousseaua a touha po fenoménu svobody ovšem vykazují ve spo

Po zhlédnutí Marty, závěrečného představení volné trilogie v Komoře DK, si recenzent trapně uvědomí, jak zrádná je snaha o zařazení. Náraz na neuchopitelný a nepojmenovatelný divadelní tvar způsobí překvapení, podporované ale zjištěním, že právě zde magie divadla svou přítomností tady a teď vytváří jakousi performanci existence. Jako by přestávalo jít o dramaticky nazíraný svět na pokraji bytí a nebytí. Do naturalistických linií se dostáváme skrze předivo abstrahujících vyj

Diváci zvolna usedají ke svým stolkům, účinkující - kabaretiéři bloumají mezi příchozími, u pana Kroužka si můžete objednat cokoliv. I Jan Vondráček, nepsaný leader večera, tajuplnou atmosféru netradičního scénického prostoru (foyer divadla) brzy přisvítí nevkusnou oranžovou vestou a blazeovaným úsměvem. Také nabídne menu večera: poetické session skečů a šansonů francouzských autorů. V intimním prostředí divadelní kavárny, světě pohody, komunikace a fantazie, jsou jako deli

Na počátku byla útlá knížečka pro děti od Ludvíka Aškenazyho. Klíč k její divadelní interpretaci by mohl mít reálnou základnu ve fantazijním náhledu, zpřítomnění kouzla vánočního času nebo autentického výkonu představitele malého Pavlíka. (V knížce Jakuba, ale v Dlouhé Kubu nemají, jen jistého Pavla Tesaře.) Prolog hry skutečně obstarává "jen" stíhačka Pavel, který vlivem snížené viditelnosti se ztrácí z dosahu mateřské základny aneb tatínka. Že vše bude ale úplně jinak, už

Co je to za dobu, v níž lidé jsou vděční za pomoc ďáblovi, který na svět přichází jako princip spravedlnosti. Ďábel převtělený do profesora černé magie Wolanda a jeho čtyřčlenná smečka vůbec nerozsévá zlo, vždyť to si lidé ve "varieté Světa a života" způsobují sami mezi sebou a na sobě, síly tmy jen napravují křivdy. Pochopitelně po svém aneb občas někoho přejede tramvaj. Začíná nerovný boj o ďábelskou a lidskou identitu. Woland ovládá Moskvu, lidé mizí a Mistr uvězněný v g

Subtilní živel Enikö Eszenyi vtrhl na českou první scénu. Přizvat ke spolupráci na komediální části shakespearovského cyklu tuto mladou režisérku z Maďarska se ukazuje být velmi šťastné a přínosné. Žádné velké deklamování, ale důraz na jevištní akci a radost ze hry jsou základními atributy, jež rozhýbaly konvenční strnulost koncepcí Národního divadla. Mezi ně patří i odehrát Shakespearovo drama v jiném čase. Této nepříliš objevné dramaturgické transpozici neuniklo ani Mnoho

Je to jako v té bajce. Smolař Criqueville napodobuje chytrého lišáka, který lichocením přelstil havrana tak, aby sýr ze zobáku vypadl přímo do tlamičky lišákovy. Co však platí na hloupého ptáka, na ješity propadlé démonu mamonu nefunguje. Za polichocení možná pustí chlup a zacinkají frankem, ale kožich nedají. Labichův zaručený návod, jak se stát úspěšným ve společnosti, je v osobitém Divadle v Dlouhé inscenován ve zcela zcizujícím tvaru. Mezi konvenčními proudy se tak obje

Podlézavost úředníčků zapadlé ruské gubernie v okamžiku příjezdu revizora je notoricky známým tématem, který rezonuje stále a kdekoliv. Gogolem nastavené zrcadlo, vybroušené do nadčasového lesku, lze vděčně ukazovat publiku i dnes, aniž by se celá věc minula účinkem. Satirická komedie Revizor bývá na českých scénách hrána jako klasická, nesčetným smíchem prověřená komedie, jejíž základní myšlenka postačuje i v moderní divadelní dramaturgii. Jistou konzervativní pietu k rusk

Kdo má svého v sobě řvoucího tygra a komu chybí? Káva probuzená sluncem, hra tygříků a láska jsou tématy, které Divadlo Nablízko použilo pro svůj profesionální start. Volba, podporovaná generačním spřízněním herců i diváků, nese inspiraci, velké téma a k tomu, jak se na název divadla sluší, aktivizaci publika ke společnému hraní si. Sympatický rys práce mladého souboru - studentů KALD DAMU - má svá úskalí i klady. Kontakt s diváky vyžaduje velké umění improvizace a znát mír

Zdánlivá neskutečnost světů J. A. Pitínského determinuje téměř vždy nějaký abstraktní prvek, který nahlížen fantazijní optikou dostává zhmotněnou divadelní podobu. Po lásce (Sestra Úzkost), zamilovanosti (Táňa, Táňa) a času (Kouzelný vrch) je to v inscenaci Zvláštní žena samota. Jednoho dne, aniž by k tomu měla důvod, řekne Marianna svému muži: »Jdi pryč, Bruno. Nech mě samotnou...« Odkrytí průhledu do dimenze samoty je už jen záležitostí fantazie, kterou divák buď přijme a

Divadlo v Dlouhé zahájilo tradici kabaretů aneb poetických literárně-hudebních večerů ve foyer divadla, jehož přirozenou součástí je Kroužkova divadelní kavárna. Pro vznik první kabaretní koláže bylo použito to podstatné z inscenace Rovnováha, která se krátký čas hrála v Dejvickém divadle. Expresionistický svět Richarda Weinera zkombinovaný s dávnými cirkusáckými čísly dua Fratellini znovuožívá v netradičním prostoru, "kde občas zlobí stoupačky". (Nesčetná zákoutí divadla m

Éra hostujících režisérů v Ypsilonce pokračuje. Dlouhodobý projekt, jenž není daleko od experimentu, má představit různá uchopení ypsilonské poetiky a snad i umožnit hercům poznat práci s jinými režisérskými osobnostmi. Vznikla tak jakási "trilogie", v mnohém jistě zajímavá, leč její část poslední je přinejmenším sporná. Oproti výborným režiím Milana Lasici (Hlava medúzy) a Arnošta Goldflama (Srdce) slovenský režisér Juraj Nvota rozluštit tajemství poetiky Ypsilonu s hrou S

Divadlo našich prapředků, pašijové hry, pro svůj liturgický obsah bylo obřadem, který by měl - slovy Opovědníka - sloužit ke spasení. Ovšem lidová forma pašijí především přibližovala evangelijní události prostým věřícím. Nestaly se však dogmatem, význam pašijových her odvisí na proměnách společenské situace. Každá doba na tomto archetypálním modelu hledá svou aktualizaci, což nadčasovost novozákonního příběhu umožňuje. Pašije se tak v průběhu staletí mohly stát výrazem vzdo

Spojení tragédie i komedie o Velkolepém paroháči působí v Divadle v Dlouhé svou absurditou dojmem vychýlenosti z navyklých fabulací obdobných příběhů. V bílé scéně, která snad právě proto neodpovídá pravidlům perspektivy, se začíná podivným prologem. Písař Estrugo (Martin Matejka) přichází na jeviště s touhou něco sdělit. Jenže sebemenší vyrušení z publika myšlenku přetrhne a poněvadž poskládat slovíčka se nedaří, nezbývá než nad vším pokrčit rameny. Ono stejně k tomu, co u

Absurdní pravdy světa většinou ze své podstaty zůstávají skryté a jejich zdánlivá nesmyslnost je o to nebezpečnější. Porušení zákonů logiky je pro absurdní drama jakýmsi komplementárním předpokladem. Zdali se inscenací Caligula podaří rozkrýt naléhavá témata, záleží na výsledku nutné realizace problematické - ve smyslu ošidné - transpozice. Ta spočívá v převedení abstraktnosti myšlenek do projevu herce a vůbec celkového režijního pojetí. Základní inscenační klíč by měl důsl