Redakční recenze a blogy

Pronásledování židů je téma, které má dlouhou divadelní historii, vždyť o předsudcích vůči židovskému národu vypráví už Shakespearova komedie Kupec benátský. Většinou pak bývají osudy Izraelitů nahlíženy skrze jejich utrpení v období druhé světové války. Román Bernarda Malamuda Správkař, který pro divadlo zdramatizoval Arnošt Goldflam, se ovšem odehrává v carském Rusku, konkrétně v Kyjevě. Mohlo by se zdát, že více než sto let starý příběh o jednom vykonstruovaném procesu b

František Langer ke vzniku Periferie mimo jiné uvedl: „Děj Periferie mi rostl současně s ovzduším hry. (...) Freudovy práce mne tehdy upozornily na zjev zvaný podvědomí. A já začal naň myslit, ovšem zcela nevědecky (...). Hlavně mne zaujala ,povídavost´ vrahů a celá ta romantika kolem ní. To byla záhada, podvědomí, kterou bylo možno řešit i po zločinu a trestu. Pro mne byla jejím klasickým příkladem dobře utajená vražda v Krči u Prahy, kde vrah teprve po desítiletí vykopal

Z prachu hvězd je hra o lidské samotě. A je jedno jestli ji budeme brát jako poselství o samotě každého z nás nebo o samotě celého lidstva ve vesmíru. Obojí může děsit, někdy dokonce tak, že útěku před samotou věnujeme celý život. Až nakonec zjistíme, že utíkáme sami před sebou a svou minulostí a stejně se nám to nikdy nepodaří. Ve stísněném bytě žijí tři stárnoucí sestry se svou matkou. Každá se snaží srovnat s nějakou bolestí svého života, ať už se jedná o nenaplněnou

Šéf činohry pražského Národního divadla Michal Dočekal se pustil do dalšího dramatu Antona Pavloviče Čechova. Po Rackovi vytvořil se stejným inscenačním týmem Strýčka Váňu. Přístupy ke známým dramatům ale zvolil odlišné. Zatímco u Racka ho zajímaly hlavně postavy, u Váni akcentuje především ústřední pocit zmaru. Jak je u Čechova obvyklé i Strýček Váňa se odehrává na jednom panství, kde se nachází velmi různorodá skupinka lidí. Všichni mají své touhy a sny, ale divák vidí

Když se v roce 1958 objevila hudební revue Kdyby tisíc klarinetů na scéně nově vznikajícího Divadla Na zábradlí, asi málokdo tušil, že tím byly položeny základy divadlům malých forem. Ty pak v 60. letech rostly jako houby po dešti a Klarinety se pak dočkaly i značně obměněného filmového zpracování, ve kterém je obrovská koncentrace písňových hitů dvojice Suchý – Šlitr. Hra Kdyby tisíc klarinetů ovšem nezapadla a na českých jevištích se v různých variacích objevuje stále

Poslední premiéra divadla Kámen je význačná tím, že poprvé v historii souboru se režie ujal někdo jiný než principál divadla Kámen Petr Macháček. Petr Macháček napsal původní text, který však hostující režisér Martin J. Švejda značně přepracoval k obrazu svému. Na začátku představení nás přivítají majitelé imaginárního domu Muž a Jeho žena (Petr Macháček a Helena Macháčková) všechny diváky ve svém domě. Diváci hledí na prázdný prostor, kde je jen stolek a tři židle, a n

Inscenaci Erben versus Dobšinský (Zlatovlásky) cestovního divadla LokVar jsem viděla v divadelní kavárně Divadla v Dlouhé, domovské scéně obou protagonistů, Martina Velikého a Petera Vargy. Měli zde technické zázemí, které si při hraní po školkách nemohou dovolit, a asi i proto bylo představení tak povedené. Režisérka Michaela Homolová umístila českou a slovenskou pohádku o Zlatovlásce do malé železniční stanice, kde se o Štědrém večeru setká pocestný Peter s výpravčím

Texty her A. P. Čechova dávají svým realizátorům do rukou materiál nekonečných možností interpretace, jež lze napasovat na konkrétní téma a dobu. Tato variabilita má ovšem svá úskalí a správně ji využít, to dokáží jen skuteční mistři. Troufám si říci, že režisér Jan Mikulášek k takovým mistrům patří a znovu potvrdil, že se řadí k moderním divadelníkům mezinárodního formátu. Jeho Višňový sad je nekompromisní, ironizující výpovědí o ztrátě hodnot, vedoucí z antropologickéh

Proslulý alžbětinský dramatik William Shakespeare a uznávaný švédský režisér David Radok. To spojení slibovalo výjimečný zážitek, ten se ale bohužel v Národním divadle nedostavil. Nejnovější přírůstek ve Zlaté kapličce vzbuzuje spíše rozpaky. Troilus a Kressida je jedna z Shakespearových nejobtížněji zařaditelných her. Je to tragédie, či snad komedie? Každopádně je to hra, která v původním znění příliš nelákala k inscenování, a divákům ji režiséři začali představovat čas

Dramatizace filmových děl a jejich převedení na divadelní prkna se stává stále oblíbenější součástí dramaturgických plánů. Známý titul se samozřejmě lépe prodává, umělecký výsledek však bývá někdy sporný. Nebe nad Berlínem, které na jeviště Švandova divadla na Smíchově přenesli Petr Štindl, Dodo Gombár a dramaturgyně Lucie Kolouchová, nezůstalo předloze nic dlužno. Adaptace filmové básně režiséra Wima Wenderse a spisovatele Petera Handkeho si uchovává původní poetiku, so

Po padesáti letech se na jeviště pražského Národního divadla vrátila klasická hra Antona Pavloviče Čechova Racek. Silný pocit životního ztroskotanectví a nenaplnění smyslu existence se uměleckému šéfovi činohry Michalu Dočekalovi povedlo vyjádřit současným jazykem, za což vděčí především hercům, kteří dokázali přesně interpretovat postavy čechovovské tragikomedie. Jako zajímavý a přínosný se jeví nápad hrát Racka v komornějším prostředí, než jaké obvykle nabízí Stavovské

Režisérka Hana Burešová pokračuje v oprašování zapadlých textů a také ve zkoušení mantinelů současného činoherního divadla. Tentokrát se ovšem z domovské scény Divadla v Dlouhé přesunula o pár desítek metrů dál do Stavovského divadla. V centru jejího zájmu se nyní ocitl v České republice v podstatě nehraný Molièrův text Pán z Prasečkova. Ve své době byla tato hra uváděna v žánru komedie-balet a u dvora se setkala se značným ohlasem. Příběh je jednoduchý – mladý mile

Kabaretní představení ve foyer Divadla v Dlouhé se stala místním specifikem i oblíbenou tradicí. Rok po čtyřicátém výročí úmrtí českého básníka, textaře, dramatika, překladatele, hudebníka, ilustrátora, výtvarníka a novináře Josefa Františka Kainara se zde v premiéře představil Kabaret Kainar – Kainar. Stejně jako u předchozích kabaretů Prévert-Bulis a Vian-Cami se režie ujal Jan Borna, tentokrát spolu s hercem Miroslavem Hanušem, který přenesl svou roli otce projektu i na

Když Mary Shelly psala na počátku devatenáctého století román Frankenstein, tak pravděpodobně netušila, že se zapíše do dějin jako autorka prvního sci-fi románu na světě a že její monstrum bude dodnes inspirovat nejen scénáristy z Hollywoodu. I ve Švandově divadle se nechali zlákat oblíbeným hororovým příběhem. Byl to dobrý tah, nebo vytvořili jen neúspěšnou napodobeninu? Režisér Martin Františák v programu k inscenaci uvádí důvody, proč si vybral právě Frankensteinův známý

Téma třetího neboli protikomunistického odboje je zajímavým a do značné míry kontroverzním námětem pro divadelní hru. Stačí si jen vzpomenout, jaké vášně vyvolává příběh bratří Mašínů a především interpretace jejich činů na škále hrdinství – terorismus. Za výběr závažné a nepříliš často zpracovávané látky lze tedy dramaturgii Divadla Na zábradlí pochválit. To je však téměř všechno kladné, co můžeme o České válce říci. Hra Miroslava Bambuška se vrací na začátek 50. let mi

Tvorbu Pavla Juráčka odborníci řadí do tzv. české nové vlny 60. let společně s Milošem Formanem, Věrou Chytilovou, Evaldem Schormem, Jiřím Menzelem a dalšími. Kromě scénářů a námětů právě pro tyto režiséry vytvořil Juráček i ryze vlastní dílo, film Případ pro začínajícího kata inspirovaný Gulliverovými cestami Jonathana Swifta. Vznik tohoto filmu a dohromady patnáct let svého života zaznamenával Juráček v denících, které byly v roce 2003 vydány v knize Deník (1959 – 1974).

Jediný román Emily Brontëové Na Větrné hůrce (nebo též Bouřlivé výšiny) byl ve své době označován za „červenou knihovnu“. Režisér Jan Mikulášek ovšem ostravskou dramatizaci zcela očistil od sentimentu a obnažil tak krutost a drsnost, která vládne na yorkshirských vřesovištích. Inscenace má jasný punc Mikuláškova režijního rukopisu, který ale neustrnul a vyvíjí se, což je vidět hlavně v práci s herci. Ti dostali od režiséra hodně postoru na rozehrání svých postav a vracejí m

„Chtěl jsem být originální, nevytvořil jsem ani jednoho zlosyna, ani jednoho anděla (i když jsem se nevyvaroval šašků), nikoho jsem neobvinil, nikoho neospravedlňoval...“ (A. P. Čechov) Uvedený citát je více než výmluvnou charakteristikou Čechovova Ivanova, hry, která po svém jevištním debutu v roce 1887 zmátla kritiku. Nečitelnost hlavní postavy vedla autora k opakovaným úpravám. Ivanov v podání Národního divadla moravskoslezského s podtitulem "Komedie o muži, který si

Slavné absurdní drama francouzského spisovatele rumunského původu Eugéna Ionesca se po více než 40 letech vrací na česká jeviště. Naposledy se hra z roku 1958 objevila v chebském divadle v roce 1969. Poté byl autor, který vehementně odsuzoval vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na dvacet let zakázán. Po roce 1989 se sice zájem o Ionescovy hry obnovil, po Nosorožcovi ale žádný inscenační tým nesáhl. Pražské nastudování rumunského režiséra Gábora Tompy ale ukazuje

Pod titulem El Príncipe Constante (scénické postřehy o posledních věcech) uvedla divadelní společnost Masopust ve zkrácené dramaturgické úpravě mučednickou barokní hru Pedra Calderóna de la Barcy Vytrvalý princ. Calderón se inspiroval událostí z portugalských dějin 15. století a příběhem prince Fernanda, který při tažení do Tangeru padl do zajetí Maurům. Měl posloužit jako rukojmí výměnou za město Ceuta, dobyté Portugalci a osídlené křesťany. Princ výměnu odmítl, dobrovolně