Kateřina Vodáková

Žhářská groteska o lidské pasivitě a preferenci pohodlí před pravdou mě tu a tam nechávala chladnou. Některé režijní nápady se ne vždy propojují s celkovým tempem a tématy, a celá inscenace místy působí fragmentárně. Výrazně vyniká Veronika Kupková jako Anna, která svou hereckou jistotou a pěveckým projevem – zvláště závěrečnou sólovkou – dokáže diváka upoutat. Hra nabízí řadu promyšlených momentů a svérázného humoru, ale celkový dojem zůstává střídmý. Některé situace však dokáží evokovat napětí i absurdní ironii, což připomíná, proč je dílo stále aktuální.

45 %. Zlaté město bohužel nedosahuje plného vyznění, které by příběh i herci mohli nabídnout. Překombinované vizuální prvky a nadbytečné live cinema místy působí neúčelně a stopáž se vleče. Herci předvádějí silné výkony a některé momenty opravdu zaujmou – zejména v bytě V. Lazorčáková s M. Řezníčkem. Přesto hra nedokáže úplně vtáhnout diváka do světa, který staví. Tempo a smysl některých situací zůstávají nejasné a celkový dojem je unavený. Titul nenaplnil svůj potenciál, který jsem očekávala od režie I. Buraje. Odcházela jsem s pocitem, že zlato města se nakonec jen mihlo a neuchytilo. Rozplynulo se dřív, než mělo šanci skutečně zaskvít.

65 %. Komorní formát muzikálu Pět let zpět by dle mého lépe vynikl na menší divadelní scéně a osobně bych preferovala verzi bez company, která zde spíše ruší intimitu příběhu, a odvádí pozornost. Překvapilo mě také, jak málo duetů titul nabízí – víc jde o pásmo střídajících se podobných sólových písní. Hudba má příjemnou atmosféru, ale postrádá výraznější a zapamatovatelnější melodie, které by si člověk cestou z divadla broukal. Nejvíce září Anna Fialová, která roli Cathy nese s hereckou i pěveckou jistotou a šmrncem. Celek působí citlivě a mile, a přestože příběh nezasahuje tak hluboce, chvíle s nimi má své kouzlo a něžně se vkrádá pod kůži.

95 %. „Mor na ty vaše rody!“ Nejlepší „Romeo a Julie“, které jsem kdy na českém jevišti viděla. Mezi O. Hesem a A. Kalertovou je podmanivá chemie ve světě, kde láska i nenávist hrají své nejhlubší tóny. Oba herecky vynikají, ona navíc okouzlí pěveckým projevem i zářivým temperamentem. O. Hes vtiskuje Romeovi fyzickou energii a cit pro pohyb, který roli dodává živost. Moderní, svěží režie s úchvatnou scénou a kostýmy M. Cpina a famózní hudbou I. Achera dávají příběhu nový háv a jiskru. Z dalších oceňuji L. Veselého jako Lorenza. Takto si představuji Shakespeara v roce 2026! Čistá radost, kdy se chcete hned vrátit a prožít to s nimi znovu…

Gervaisa, mladá pradlena, touží po vlastním životě a lepší budoucnosti, padá a vstává, přesto její boj v inscenaci ztrácí ostrost. Scéna s lešením působí neuchopitelně, režijní nápady převážily sdělení a tempo se natahuje. Rekvizitní chaos odvádí pozornost a oslabuje epický rozměr Zoly. Oratorium o snech a touze po štěstí se dle mě v ABC nedokázalo naplno rozvinout, a i hlas Nany, který měl vletět do salónů, zůstává rozmělněný. Z postav mě herecky zaujal A. Bílík. I přes potenciál románů inscenace příliš emočně nezasahuje a odcházela jsem spíše s mnohými otazníky vůči celkovému pojetí.

Pro mě dosavadní vrchol aktuálního repertoáru DNz. Od první chvíle jsem cítila, že se koupu v esenci krásy – v divadle autentickém, přesném a plném opravdového života. Geniální výprava M. Cpina a výtečná hudba vytvářejí svět, v němž emoce pulzují v každém detailu. M. König a S. Lewandowska mají dokonalou chemii a jejich proměna od něhy k hněvu zasahuje přímo do srdce: „Věci, které ve mně na začátku vzbuzovaly něhu, ve mně na konci vzbuzovaly hněv.“ Přesně tak Můj boj bolí a dojímá. Jemně odlehčená nota A. Kameníkové dodává inscenaci prostor nadechnout se. Tento ryzí, intenzivní zážitek se mnou silně pohnul a potřebuji tyto emoce prožít znovu.

Kvůli lásce k člověku riskuje vše a věří v jeho věrnost víc než v prastaré zákony svého světa. Její cit je však vystaven chladné logice dvora, kde má rozum navrch nad srdcem… Vinohradská Ondina zůstává výrazně za očekáváním divadla v roce 2026. Dlouhá, těžkopádná inscenace se starou režijní koncepcí, navíc sykavky hlavní hrdinky odvádějí pozornost, kostýmy působí příliš tradičně a smysl scénografie s konstrukcí zůstává nejasný. Příběh inspirovaný klasickými mýty má poetický potenciál, ale režie a styl provedení ho nedokázaly rozvinout. Výsledek bohužel vyčerpává energii i čas diváka, který se cítí spíše uondaný než fascinován.

Harold a Maude má pro mě jedinečné místo v srdci. Minulý rok jsem haroldovsky ztratila vzácnou kamarádku, a prakticky celý život bojuji s pesimismem. Stále se učím být míň jako Harold… D. Krejčík okouzlujícím způsobem přechází mezi hereckými polohami, nejsilnější je v dojemných chvílích, kterými se obrazně a nakonec i doslova protančí. Navazuje na ikonické Všechny báječné věci. E. Balzerová žije Maude s lehkostí a zvláštní aurou, která svítí a hladí až do zadních řad. Přiklonila bych se k menší grotesknosti a nevyužití paruk, ale poselství života, lásky a neodkládání „mám tě rád“ přebíjí vše a dokáže člověku přeskládat hlavu na správná místa.

Chleba padá na zem vždy namazanou stranou a přesně tak hurónsky spadlo Zakázané uvolnění do Venuše! D. Krejčík se konečně vyřádí v komedii – s jemností sobě vlastní, šarmem, nakažlivým smyslem pro komiku a šibalským timingem. Baví se evidentně sám a baví i všechny kolem. Diva humoru Z. Zlatohlávková se sexy slovenštinou strhává k záchvatům smíchu a s ničím se nemaže; nevěsta občas přehrává, ale kdo by to řešil, když se padá smíchy do židlí? Tři dobrodruzi, které byste jinak nedali dohromady, pajzl, veselka, hokejky a den, který se úplně zvrhne… Režie drží tempo ideální délkou, drinků padne neúrekom a chaos? Chaos je tady povinným závojem! :-)

Přiznávám, že mě Bakchantky k mému překvapení skutečně strhly a nejspíše si tento zážitek zopakuji. Bláznivé, ale podmanivé divadlo o samém vynálezu divadla si třeskutě, ale vkusně pohrává s chaosem i formou za skvělé podpory živé kapely a návykových melodií. Křiklavě zelená scénografie i netradiční kostýmy posilují rituální atmosféru, kterou poetizuje výborná M. Borová a excelují i M. König a P. Vančura, kteří jsou doslova ve svém živlu! Tvůrci si hravě poradili i s momentem, kdy došel text. Téma hledání míry a jejího (ne)překračování rezonuje v jedné z nejméně srozumitelných her antiky, i proto doporučuji ve SD neminout dramaturgický úvod.

Snová jízda, která se jemně vznáší a zároveň vypráví. V titulní roli uchvacuje A. Kalertová – její pěvecký výkon patří k tomu nejkrásnějšímu, co inscenace nabízí. Právě tyto vokální party jsou její skutečnou ozdobou. Skvěle funguje taneční crew kolem M. Ramby i obsazení E. Leinweberové a F. Rajmonta. Protkaný motiv vajec, odkazující k plodnosti, ženskosti a chtíči, spolu s efektním 3D domem posilují magickou náladu. J. Jelínek jako nový Orlík ještě potřebuje získat větší hereckou a pohybovou jistotu. Nejde o univerzální titul pro každého, ale pro vnímavého, náročnějšího diváka představuje výjimečný zážitek. Valérie Stavovskému divadlu sluší.

Brno znovu potvrzuje, že na poli muzikálu stojí výš než Praha. Čarodějky z Eastwicku jsou hudebně vytříbené, herecky i pěvecky sebejisté a inscenačně promyšlené. Emočně na mě zapůsobily dojemné pasáže proměny trojice čarodějek (I. Vaňková, J. Gazdíková, R. Coufalová), které se z frustrovaných „myšek“ postupně mění v sebevědomé ženy nacházející vlastní hlas i odvahu. Scénické řešení vše hladce podpírá a přidává potřebnou poetiku. Z výkonů vyzdvihuji R. Coufalovou (její vysoké tóny budu mít ještě dlouho v paměti) i tradičně výbornou K. Daňhelovou, příjemně překvapil také J. Mauer. Muzikál šlape energicky, svěže a s jasnou autorskou tváří.

Civilní pohled na muže, který ztratil pevnou půdu pod nohama. Život plný omylů, iluzí a pozdních sebereflexí balancuje mezi sarkasmem a melancholií. Režisér O. Sokol v Lindě Vistě dobře pracuje s odpozorovanými detaily každodennosti. Vtáhly mě komornější, potemnělé scény Wheelera s Jules, v nichž hra nabírá na hloubce a jemnosti. Více než titulní postava mě zaujaly L. Žáčková a M. Stehlíková. Zejména doporučuji zbystřit u herecky skvělé, „vyříkávací“ scény ve druhé polovině v podání V. Fridricha a L. Žáčkové. Délka by potřebovala zkrácení, přesto jde o víceméně povedený portrét nedobrovolné osamělosti. „Znám je? Ne, tohle jsou normální lidi.“

65 %. Klicperovo divadlo letos otevřelo kouzelnou bránu nejen do mého dětství – Arabela jako by se skutečně vynořila ze staré televizní obrazovky i s „tatramatkou“ přímo na prkna. Jevištní putování je plné nostalgie i hravosti a snaží se obsáhnout celou první sérii, což bohužel ubírá na přehlednosti i tempu. Souhlasím s kolegou J. Landou, že výsledná stopáž je pro malé diváky až neuseditelná. Z obsazení mě nejvíce bavili K. Sedlárová jako královna, P. Prais coby sympatický Honzík a M. Nováková jako svébytná slečna Müllerová. Půjde Klicperák i do dvojky? Necháme se překvapit! Na strýčka Pompa bych se ale těšila ukrutně. :-)

Silnou stránkou Tajemství je lyrická hudba s nezaměnitelným rukopisem Daniela Landy. Z obsazení pěvecky za mě nejlepší T. Trapl, Heňo a J. Böhm, z dam pak velmi dobré B. Chybová a T. Bílková. Samotná zápletka, založená na prolínání světa živých a mrtvých, však působí spíše chaoticky a místy se ztrácí ve své symbolice. Intenzivní momenty se střídají s pasážemi, které tápou v tempu i významu. Zdařilý je určitě light design a v paměti mi výrazně utkvělo i nápadité ztvárnění velkoformátové knihovny.

MDP přichází s odvážným zpestřením repertoáru. Výbušný a hypnotický zážitek, jaký jsem dosud jinde nezažila. Opulentní, znepokojivé, groteskně až šílené dílo, které vtahuje do temné vířivky emocí a nenechá vás vydechnout. Vysoká umělecká kvalita se zde pojí s odvahou jít daleko za hranice divácké jistoty i komfortní zóny – často nevíte, zda se vám to líbí, nebo vás to hlavně děsí, ale nemůžete odtrhnout oči ani uši. Živá hudba a pěvecké výkony vytvářejí podmanivou apokalyptickou fresku o posedlosti, lásce a pádu. Skvělá V. Šípová a dále zejména pánská část obsazení. Doporučuji náročnému, otevřenému divákovi, který se nebojí nechat zneklidnit.

Krajinou přílivu přichází se site-specific zážitkem zasazeným do libeňské synagogy, jejíž syrové prostředí a chladno posilují autenticitu příběhu. Divák je zapojován prostřednictvím rekvizit i činností a stává se přímou součástí výpovědi o statečné ženě, která neohnula páteř ani tváří v tvář utrpení. V atmosféře s rituálním rozměrem se hranice mezi divákem a svědectvím téměř rozpouštějí. Některé momenty – jako shora padající podobizny či veliká kresba na podlaze – se silně vryjí do paměti. Délka je pocitově přiměřená, pozornost nepolevuje. Sugestivní a soustředěné divadlo s jasným morálním tónem: „Každý člověk buď rozmnožuje světlo nebo tmu.“

65 %. Inscenace o velkých očekáváních plynoucích z představ, o lásce i moci iluze. V chladném Fernandovi se zrcadlí posedlost kontrolou a egem, zatímco skutečnou hlavní postavou je Julie – žena vzdorující, avšak sevřená hranicemi, které jí určují životní okolnosti a zátěž dávných traumat. Hrou prostupuje jemná feministická nota i otázka, kde končí důvěra a začíná sebeztráta. Scéna je účelná, kostýmy slušivé, hudba vystihuje nálady postav a délka drží pozornost bez hluchých míst. Emočně mě inscenace zcela nezasáhla, přesto působí kompaktně a vyrovnané herecké obsazení jí dodává stabilitu i tvar. Titul zapadající do dramaturgického stylu ČK.

Farinelli a král je inscenace se dvěma tvářemi a, žel, nevyvážeností. První půle je zabořená do statického průběhu, který více uspává, než zve ke snění a filozofování. Pomalé tempo a rozvláčné dialogy tlumí dynamiku, až se z hudebního zázraku stává vzdálený sen. Teprve po přestávce přichází proměna, kdy se druhá část rozzáří v poetické obrazy, výtvarně kouzlí a otevírá v divákovi prostor pro cit i soucit. V. Franců zde působí jako zjevení a kraluje hře – jeho hlas zní jako dotek nebes, pěvecký výkon je bez nadsázky fenomenální a je jen otázkou blízkého času, kdy se mu do rukou dostane Thálie. Už nyní mu tiše dýchá za krkem! Obrovský talent.

Člověk raději ani nechce domýšlet, kolik podobných vztahových pastí se odehrává kolem nás. Skvělý dramaturgický nápad umístit diváky přímo na jeviště vytváří mrazivou blízkost a lapí natolik, že se chvílemi ocitáte uprostřed děje v područí Viktora. Herecké obsazení je dobře zvolené, působí autenticky, chemicky souzní a pár nevypadává z napětí až do nevyhnutelného konce. Zvlášť jsem ráda, že jsem viděla E. Nejedlou v jiné herecké poloze než v Agnus Dei, ač zajímavě se stejným jménem postavy. I s úspornou scénografií dokázal tvůrčí tým vyvolat maximální účinek a rozproudit úvahy o závislosti, manipulaci a tenké hranici mezi obětí a pachatelem.

65 %. Režie A. Steinbauera ve mně zanechala intenzivní, i když nepříjemný otisk. Téma, hutnost, surovost a naturalismus udeří znepokojivě - o to více tváří v tvář v prostoru D21. Díky přesvědčivosti i obsazení inscenace tolik rezonuje. Kdyby nebyla tak silná, patrně by se mnou tolik nepohnula. Stínidla lamp i kouřostroje dokreslují tíhu prostoru. Karika dokáže brutalitu doslova až do morku kostí náhle proměnit v lyricko-poetický obraz. Z herců mě strhla N. Golovchenko – drží tenzi ve vypjatých momentech a v jediném okamžiku přepne do křehkosti, kdy se jí v očích zračí slzy. Délka mírně unavuje, ale vzhledem k rozsahu předlohy je pochopitelná.

Divotvorný hrnec dýchá režijně žel neživě a zbytečně úsporně, když scénické řešení pracuje pouze s mostem a studnou – s minimálními změnami během stopáže. Činoherní pasáže nenabízejí potřebnou dynamiku, neubíhají a dějové momenty s vodníkem Čochtanem bohužel nefungují humorně. I jednoduchá pointa mohla být vystavěna působivěji a využít více dnešních technických možností i tvůrčího umu. Výsledek nemá výraznější gradaci a zůstává spíš nenáročným zážitkem. Pojetí muzikálu, které před mnoha lety stačilo, již dnes nestačí. Komplexněji zdařilejší, rodinně laděné muzikály v Praze (včetně Hybernie) dokazují, že je možné přinést propracovanější titul.

„Když můžu, tak musím.“ Některá díla jsou víc než jen divadlo a lze je spíše prožít srdcem než jen zhlédnout. Winton se dotýká samé podstaty lidskosti, odvahy a soucitu. Je hluboce dojemný a nezapomenutelný. Z jeviště cítíte pokoru, sílu i křehkost okamžiků, kdy se rozhodovalo o životech dětí. Vynikající cast i orchestr vytvářejí monumentální, a přitom niterný celek. Největší dojem zanechává L. Janota – jeho výkon je pěvecky jistý, procítěný i zranitelný. S nemálo diváky jsme slzeli už od poloviny a na konci stálo celé divadlo. Plná procenta dávám jen jednou za pár let. Překrásná pocta a poděkování hrdinovi, který i v temnotě našel světlo.

Inscenace Mirandolína působí po šesti letech uvádění již poněkud unaveně. Temperamentní styl a výrazné herecké gesto sice odpovídají žánru, avšak většinově přerůstají v afekt a nadměrný křik, který zastiňuje jemnější roviny příběhu. Celek tak vyznívá silně přepjatě než hravě. Patrná je snaha o zachování energie a komediálního tempa i prostřednictvím současných hlášek, přesto zůstává výsledný dojem nevyvážený a až příliš expresivní. Hra má své publikum, mně však zůstala vzdálená.