Cechoslovak

Především je to skvěle napsaná hra a současnému souboru tento repertoár sluší mnohem víc než bezduché crazy komedie. Je to legrace, ale zároveň i drama na vážné téma. Stará garnitura mužské části souboru exceluje a sama si to asi taky užívá. Všichni tu hrají burany a vulgarismy se to tu jen hemží. Ty jsou však plně funkční a nesmějeme se jim, ale mistrnému jemnému odlišení jednotlivých charakterů. 10 procent strhávám za prostředí. Smrad z vedlejšího baru v plném provozu sice výborně koresponduje s obsahem hry, ale hluk na zážitku nepřidá. Sem už na divadlo nepůjdu.

Inscenace má výbornou literární předlohu a autoři dramatizace se jí chopili s citem a ještě přidali na poetičnosti. Zjednodušené vidění hlavní postavy nám ukazuje lidi z malého města ještě ostřeji, než jak bychom je viděli sami. Přes všechny rozpory ti lidé přece je patří nějak k sobě a snad je to právě ten hřbitov, co je spojuje. Mysteriózní příběhy umrlců připomínají postavy Hrabalovy nebo Marquezovy. Je tu místo pro humor, ale celkově je hra vážná, filozofická, básnivá. Herci mají k textu pokoru, nepřehrávají. Také koník před divadlem je velmi pěkný.

Smysluplný projekt regionálního divadla, pochvala za výborný kolektivní herecký výkon. Zaujetí tématem je cítit od začátku do konce. Mimořádně působivá je stínohra i vícehlasý zpěv. Hlavní myšlenka: Fuj nacionalismu, německému i českému. Vždycky to odnesou nevinní lidé. V chebském Cejchu má všechna ta hrůza optimistické vyústění. Ano, optimismu je nám třeba, děkujeme.

Začátek hry působí rozpačitě, až trapně. Je to však záměrný prolog k tomu, co nás čeká - deziluzivní pohled na herecké povolání. Sedm zcela vyrovnaných herců nám ve svých virtuosních etudách předvádí jednotlivé stinné stránky své profese. Technicky dokonalé hraní a vše beze smyslu, bez prožitku. Scénu s "nevěřím" si budu pamatovat. Ano, v divadle je vše falešné a jenom jako, ale jaké štěstí pro nás, kteří tam chodíme, že existuje! Pokaždé je to jiné a tato inscenace je obzvlášť originální. Smysl některých pantomimických scén asi mnoha divákům uniká, ale s tím se v tomto divadle musí počítat.

Pro Zlín a okolí je tento projekt o něco víc než jen divadelní inscenace. Osobnost J. A. Bati byla komplikovaná a Rostislav Marek ji ztvárnil velmi plasticky. Baťův příběh ukázal mnoho o Češích, a to pozitivního i negativního, hra rozhodně promlouvá i k dnešku. Snaha o dokumentárnost může pro někoho znamenat zdlouhavost a nedostatek dramatické akce, ale tvůrci to dobře vyvážili pestrostí forem (rekonstrukce dědického řízení, rozhovory v publiku, práce s točnou). Baťové byli jen tři a nedá se o nich hrát pořád, ale ať už hraje o čemkoli, na tuto úroveň by měly směřovat ambice zlínského divadla!

Režisér Stránský se u lineárně vedeného příběhu Jiráskova dramatu záměrně nepokusil o nějaké avantgardní ozvláštnění. Je to jednoduchá holá inscenace založená na hereckých výkonech a tři hlavní představitelé (Hejcmanová-Hejcman-Pulec) ji drží hodně vysoko-vymýšlet tu něco "moderního" by bylo úplně zbytečné. Jirásek asi nebyl zrovna psychoanalytik, takže motivace změny postavy Antonína tu není úplně jasná (alkohol?, gamblerství?, trauma z války? vypočítavost a touha po pomstě? mužská ješitnost?). To ale diváka právě vede k poznání: člověk nemusí být ve skutečnosti takový, jak si ho vysníme.

Pohlazení po duši divadelního diváka. Shakespeare bez příkras, které tu ale vůbec nejsou potřeba. Kupodivu nevadí, že příběh je nepravděpodobný a postavy jsou spíše stylizované než skutečné. Herci jsou si vědomi, že předvádějí brilantní duchaplné dialogy a činí tak s pokorou a bez zbytečného přehrávání. Vše je tu vyvážené, snad jen výtvarné zpracování je trochu avantgardní.

Zlínské zpracování nic neubralo skvělé literární předloze na její působivosti. Strhující a dojemné. Citlivě zahrané. Krásná ukázka toho, jakou sílu může mít v mezilidských vztazích slovo-v tomto případě dokonce jen psané.

Režiséři vsadili především na vizuální prezentaci díla a kolektivní výkon. Obdivuhodná je práce s prostorem, který je ve Stavovském divadle asi dost problematický. Vizuálních vjemů je tolik, že z nich až trochu bolí oči a divák jen stěží pojímá všechny symboly a alegorie. Nejvíce si budu pamatovat změnu scény po přestávce a výstup paní Soni Červené. Takový patos se dnes jen tak nevidí, ale zde byl zcela na místě. Jedinou výtku mám k hudbě - mám rád moravský folklór i andaluské rytmy, ale toto byl opravdový hudební mišmaš.

Cimrmanovský postup zdramatizovat velký společenský román pouze prostřednictvím pěti postav kupodivu výborně vyšel. Komorní drama zvládlo všech pět herců excelentně, charismatičtí jsou hlavně představitelé Anny a Levina. Roztomilé jsou scény z plesu a bruslení.

Díky dobře napsanému textu i autentickému prostředí nám šestice herců nabízí velmi civilní herecké pojetí. Charaktery jejich postav jsou jemně odlišené, není příliš potřeba nadsázky, abychom v nich nemohli vidět lidi ze svého okolí. Jako v každé dobré komedii se nesmějeme vulgaritám, ale v podstatě vážným věcem. Je to fráze, ale tady nám tvůrci opravdu nastavují zrcadlo. Řekl bych ano, takoví jsme dnes my Češi, ale ona je to hra německého autora. Tak (nevím, jestli naštěstí, nebo bohužel) asi nejsme takoví jen my.

Úvodní nesrozumitelná rituální seance návštěvníků domu umírajícího guru-spasitele mě poněkud vyděsila. Naštěstí ne tak, že už bych se nechytil, na rozdíl od některých spoludiváků. Následovala virtuózní herecká etuda Pavla Hromádky. A jsme doma: absurdní divadlo se vším všudy, šedesátá léta jako vyšitá. Po přestávce přibývá grotesknosti i postav-některé jsou tu úplně zbytečné, neposouvají děj a někteří herci i hodně přehrávají. Snad proto, aby si diváci mohli mezi nimi spíše najít karikaturu sebe sama nebo někoho ze svého okolí. Hra s atmosférou, ale ne pro každého.

Pan Táborský si vytvořil inscenaci na tělo: Opírá ji o duchaplný text a vlastní skvělý herecký výkon. Ostatní scénické složky jsou tu jen přítomny, ale není třeba s nimi nějak výrazně pracovat. Někde v polovině strhující devadesátiminutovky jsem si uvědomil přiléhavost titulu hry - diváci se sice během dialogu staví ve velké většině za postavu Einsteinovy dcery, ale přesná argumentace geniálního otce nás nutí zapochybovat o platnosti obecných pravd.

Režie Igora Stránského jako obvykle ničím příliš nepřekvapí, ale předvede nám čiré divadlo plné upřímných emocí. Tomáš Šulaj je jiný Mc Murphy než ten filmový a skoro stejně dobrý. Ostatní role nejsou tak výrazné, ale jako celek je inscenace velmi působivá.

Inscenace nabízí možnost připomenout za 200 minut děj tisícistránkového románu nebo několikadílného filmu. Nic tu nechybí a vnímavý divák udrží pozornost po celou dobu. Tvůrci dobře vyřešili Cimrmanovskou výzvu, jak inscenovat děj románu, kde vystupuje na 500 postav, s osmnácti herci. Bitvu u Slavkova zvládli dokonce snad v šesti lidech a nebylo to vůbec směšné ani trapné. Z hereckých výkonů se mi nejvíce zamlouval Viktor Dvořák (Bezuchov) a Jan Vlasák (starý Bolkonskij), celkově asi mužské kreace převýšily ty ženské.

Není výborného činoherního souboru škoda pro muzikál? Nebo je to přesně naopak-neměli by Hradišťané zabalit tu činohru? Kromě stálého a zeštíhleného souboru tu můžeme vidět řadu talentovaných jakohostů a milých tváří, u kterých nedávno ještě zkratka j.h. nebývala. Všichni mohou být na odvedenou práci hrdí. J.C.S. má ambice stát se kasovním trhákem, což SD v tuto dobu určitě potřebuje. Snad ale bude zase brzy vůle vrátit se ke komornějším projektům... Hudba byla strhující, ze sborových scén běhal mráz po zádech. Dojetí nad umučením Ježíše se ale nedostavilo. Snad to tento žánr ani neumožňuje.

Volný cyklus životopisných her o velikánech regionu je to nejzajímavější, co MDZ za poslední desetiletí vyprodukovalo a je to unikát v celorepublikovém měřítku. Trnky a hvězdy naplňují přísná divadelní kritéria v oblasti scénografie a hudby. Krásný vícehlasý sborový zpěv. Úvodní dialogy působí rozpačitě, ve velkém prostoru divadla je jim i špatně rozumět (herec mluví zpoza ovocného stromu). Davové scény jsou však velkolepé (odchod na vojnu...). Právě zajímavé střídání scén a prostředí a dobře napsaný text dělají inscenaci atraktivní a řadí je na úrověň Baťů a Zikmunda.

Byl jsem na výborném divadelním představení, ale ne na Čechovovi. Chtělo by to respekt k autorovu textu nebo ho neuvádět jako autora. Příznačné repliky "pracovat se musí" nebo "jsem unavená" tu vůbec nezazní, zůstává jen toužebné "do Moskvy!" Jinak si herci skvěle zaimprovizovali, přičemž akcentují obecně lidské problémy místo analýzy široké ruské duše. Je to dobře, nebo škoda? Vrcholem je asi třetí dějství s pestrou škálou monologických výstupů (budu si pamatovat Irininu píseň u mixážního pultu a Mášino samointerview). Závěrečná pantomima taky stála za to, ale příště se zas raději učte texty.

Začíná to jako nevinná komedie. Útlocitnější divák se může třeba i pohoršit nad nestandartními partnerskými a rodinnými vztahy postav. Smiřme se ale s tím, že dnešní svět je v tomto už takový, určitě je lepší než za časů bratří Mrštíků. Postupem času úsměv ustupuje a přichází držení palců postavám, aby se aspoň některé z nich dobraly životního štěstí. Happyend se nakonec dostaví, i když celkem nečekaný. Velká herecká příležitost pro Terezu Novotnou - a chytila ji za pačesy.

Komorní drama, které diváka pohltí. Svět by byl hrozný, kdyby toto bylo téma ze života. Doufám, že je to jen psychoanalytická sonda a herecká etuda pro dvě skvělé herečky. Herecké obsazení bylo velmi šťastné, i když věřím, že kdyby si obě dámy role prohodily, zvládly by to stejně bravurně.

Vřele doporučuji se před návštěvou této inscenace poučit a zjistit si něco o autorovi. Pokud nejste teatrolog, jděte půlhodinku předem a prostudujte si aspoň tištěný program. Ruský autor a téma alkoholismu-pro mě to bylo "jasné" a podcenil jsem to. Na rozdíl od postav divák (většinou) opilý není a nahlíží na svět úplně jinou optikou. Postavy vidí hlouběji a nejsou zatíženy logikou ani milióny detailů z reálného světa. Opakují stále to svoje, každý má svoje trauma. Přestávka slouží k nadechnutí a (pokud zbaběle neodejdete) sledujete pak velké finále. Skvělá kolektivní práce souboru, velkolepá scéna, dokonalé další složky (paruky!...).

Úplně obyčejné divadlo, které pohladí svou lidskostí a pobaví nevtíravým jemným humorem. Vše to diriguje sympatický Zdeněk Trčálek.

První dvě balady vypadaly na propadák. U Vodníka ale naštěstí nuda končí a láme se to. Pokračuje velká podívaná s mnoha scénickými nápady. Je dobře, že Erbenovu Kytici máme a pokud ji i známe, většinou v této inscenaci jevištní řeči i rozumíme. Inscenace pak končí velkolepou scénou, jejíž vlastenecko-náboženský patos je ale snad až příliš těžko uchopitelný.

Podivné. Nebo podivuhodné? Chápu silně kritický pohled tvůrců na dobu, ke které se vyjadřují. Nechápu úplně všechno v první půli. Ale má tu všechno smysl, nebo je to jen klauniáda? Rád jsem to viděl, ale kdyby měly být všechny hry DnZ v tomto duchu, nebyl bych tu častým hostem. Jinak ale divadlo se skvělým geniem loci.

Tak to byla síla! O fotografovi Tichém jsem něco věděl, ale napsat o tom divadelní hru, to byl počin! Přesto z inscenačního hlediska celkem tradiční zpracování, nezapomenutelnost inscenace bude spočívat výhradně v hereckém výkonu paní Hloužkové. Viděl jsem pouze v televizi a návštěvy divadla bych možná trochu litoval. Mimochodem: jedno z nejlepších televizních provedení divadelní inscenace, co pamatuju. Skvělá práce kamer!