Cechoslovak

Dobrá zábava. Ale nadšení většiny diváků úplně nesdílím. Snad jsou si herci a režisér předem jistí úspěchem toho titulu, jejich výkony se mi zdály ale být spíše rutinérské, místy se postavy spolu nesetkávaly, smál jsem se spíše textu než provedení. Ze židle jsem ale nepadal. Některé výkony zaslouží pochvalu, např. David Macháček v roli Číňana, uměřený a nepřehrávající David Vaculík, některé kreace Josefa Kubáníka. Na takový soubor ale je to trochu málo.

Divadlo má tisíce podob, ale je tohle ještě divadlo? Připomíná to spíše zajímavou televizní debatu nebo scénické čtení. Pravda, herci text nečtou a hlavně Pavlu Hromádkovi patří poklona za zvládnutí dlouhého a náročného textu, u kterého má i vzdělaný divák co dělat, aby se v něm orientoval. Dvě hodiny bez dramatického konfliktu a s minimálním vývojem postav jsou pořádnou zkouškou divákovy pozornosti. Kdo to vydrží, ocení třeba působivý závěrečný monolog hlavního protagonisty. Zase jeden experimentální projekt SD, ale pozor, aby většinový divák už neztratil trpělivost!

Režijnímu pojetí inscenace se nedá celkem nic vytknout, ale působivé scény jsou zde bohužel střídány momenty rozpačitými (zápas v hrobě). Vedle sledování zajímavých hereckých kreací (Hamlet, Polonius, Rosencrantz, Guildenstern, hrobník) musí divák celou dobu přemýšlet, jestli obsazení některých rolí bylo šťastné (Gertruda, Klaudius). Pan Řezníček se mi líbil více jako Tomáš Baťa. Když se Hamlet v závěru obrací k publiku, které má být podle něho zkamenělé hrůzou, uvědomuji si, že jsem sice viděl zajímavého Hamleta, ale v solný sloup jsem se neproměnil.

Pomalost a prázdnost dialogů jsem asi pochopil příliš jednoduše-pro mě je to klasické téma zbytečného člověka, trochu přiživené střetem generací a závanem ruské revoluce. Pan režisér promine, ale ten ekologický přesah a kritika antropocentrismu mě v jeho inscenaci, která se mi jinak docela líbila, vůbec nedostihly. A když už aktualizace-což si takhle v první půlce představit, že se jedná o dnešní mládež, které sebrali počítače?

Hluboký text je přece jen z 19. století a snaha o aktualizaci tu nevyznívá příliš přesvědčivě. Ostře se tu střídá poloha groteskní s až nesnesitelně patetickou. Právě to vážné se tu moc nedaří a hlavně představitelé mladých postav jako by nevěděli, co mají hrát. Naštěstí je aspoň místy čemu se zasmát. Aktuálně a přesvědčivě působí scéna, ve které Jiří Hejcman obhajuje hereckou profesi. Celkově ale trochu nevyužitá šance.

V Šumperku jsem viděl velmi milé a sympatické představení a strávil příjemný divadelní večer v krásném prostředí. Tato norská hra je velmi lidská a může diváky dojmout i rozesmát. V obou těchto discíplínách mohl ale šumperský soubor ze hry dostat více, nezapomenutelný zážitek, který rezonuje v hlavě ještě několik dní, to nebyl. Po přestávce naštěstí hra graduje a má několik pěkných míst. Šumperské divadlo určitě stojí za to navštívit a (kdo může) i navštěvovat.

Kdyby šlo jen o hudbu samotnou, byl bych nadšený. Od E. F. Buriana je na youtube je jen pár jazzových písniček, pro mě je to objev. Při této hudbě se mi vybavuje třeba Carl Orff nebo Kytice Bohuslava Martinů. Navíc provedení bylo perfektní. Že jsou v SD výborní zpěváci, vím dávno, ale voiceband je přece jen něco jiného než muzikál. Obdivuji jejich soustředěný a ukázněný výkon. Tady nebylo místo pro individuální kreace, vše bylo absolutně podřízeno celku.
Jelikož však nešlo o koncertní provedení, měl bych hodnotit jevištní dílo. Úplně se nedokážu srovnat s tím, co se na jevišti "dělo". Konzervativně bych volil raději tanec nebo pantomimu.

Toto je představitel irského moderního divadla? Pro mě je to spíš irský Josef Kajetán Tyl. Vedle jiných současných irských her působí tento kus hodně rozpačitě. Ani souboru příliš nesedl. Jen Pavel Majkus si tuto roli může hrdě zařadit do svého hereckého alba.

Již několikátá komedie SD za sebou, která přinesla spíše rozpaky než nadšení. Hra samotná je výborná a originální a dává velké možnosti. Herci ale nenechávají diváka, aby tu nápaditost ocenil, vše je tu přebito křečovitým přehráváním, zvláště u ženských rolí. Proč je režisér do něčeho takového tlačí? Bezpochyby náročné časování replik a neuvěřitelnou práci s rekvizitami přitom zvládli velmi dobře. Škoda.

Téma samozřejmě současného diváka nesthrne, ale je vlastně docela zajímavé. Ten, kdo se nechce příliš vzdělávat a přišel se jen bavit nebo naopak za nějakou avantgardou, bude zklamaný. Oceňuji, že životopis hlavní postavy není vyprávěn lineárně, ale v několika rovinách, pražská defenestrace v úvodu je ale hodně zbytečná. Žoviálnost postavy režiséra byla značně nepříjemná, po přestávce už ale paradoxně pan Vodochodský v roli Rettigové působil lépe. Viděl jsem jen v televizi, ale v divadle bych na konci určitě zatleskal. Kdybych odešel o přestávce, přišel bych o výrazně lepší druhou polovinu.

Chápu, co zde chtějí autorka a inscenátoři zesměšnit. Je to vtíravá popkultura a bezduché reality show. Herci by to ale nemuseli dělat tak urputně, komično je tu až příliš křečovité. Částečně se tu i počítá i s různými reakcemi diváků, přesto si myslím, že by inscenaci slušelo přesnější nastudování dialogů na úkor improvizace - předešlo by se tak častému přeříkávání, tzv. celebrity by mohly působit věrohodněji. 80 minut průměrné zábavy.

Inscenace by si za zpracování dramatického textu asi zasloužila mnohem víc než 50 procent. Problémem je právě ten text. Ve svém hodnocení bych se rád vyhnul pojmu slátanina, tak ho označím jako mnohovrstevnatý a otevírající naráz mnoho otázek a témat. Začíná to jako celkem nevinná satira na české politiky a Evropskou unii, pak se tu ale začíná vše relativizovat a ironizovat. Myslím, že do té ironie zahrnuje autor i sám sebe. Není tu žádná pevná hodnota, divák se nemá čeho chytnout. To možná i autor chtěl a diváka záměrně provokuje. Nuda to rozhodně není, snad jen trochu zmatek.

Dost absurdní hra Karla Steigerwalda byla napsána už v době totalitní, kdy mohla být považována za velmi odvážnou. I dnes se v ní dá najít dost aktuálních momentů-varování před globálními hrozbami, vážně nemocný státník a podivné figurky kolem něj... Že to bude tak mrazivě aktuální, netušili tvůrci asi ještě ani při plzeňské premiéře. Pro diváka je to nesnadné-není tu jediná sympatická postava a autorův pesimismus je bezbřehý. Největším problémem je asi to, že by to měla být groteska, ale úlevný smích se nedostavuje. Pochvala za scénu a hudbu, jinak spíš rozpaky.

K inscenování epického literárního díla, navíc všeobecně známého z filmové adaptace, musí být nějaký důvod. Já jsem ho u této inscenace neobjevil. Oceňuji, že se jihlavští divadelníci nedrží filmové předlohy zcela, pojetí hlavních postav je trochu odlišné. Herci vytvoří příjemnou hrabalovskou atmosféru, občas nechají diváka se zasmát, ale to je tak vše. Některé scény (zabíjačka, komín) působí amatérsky. Líbily se mi výstupy u holiče, i když byly poněkud přehrávané. Hereckými výkony zaujali pánové Kundera, Stejskal a Kraus.

Floridor a Celestin... Taková jsem já, matinko... To je klasika, světové kulturní dědictví. Nostalgie, kterou neškodí párkrát za život oživit. Ale co přinést divákovi nového? Násilné aktualizace ve slováckém nářečí asi nejsou to pravé. Humor je to dost prvoplánový, ale celkem milý. Půvab je zde v samotném textu, není třeba něco přihrávat, pitvořit se. Ještě že je zde slovácký herecký diamant - Tomáš Šulaj. A taky paní Vojtková. Herecky i pěvecky - klobouk dolů. Pěkné melodie budou ještě chvíli znít v paměti.

Omlouvám se za poměrně negativní hodnocení, nebaví mě totiž Sluha dvou pánů. První půlhodinku jsem i zde přemýšlel o předčasném odchodu. Postupně jsem se přece jen trochu dostal do poetiky této inscenace, několikrát jsem se i srdečně zasmál. Celkově ale hra působí jako podivný propletenec commedie del´arte, parodie (na co?) a absurdní grotesky. Publikum se zde zřejmě rozdělí na dva tábory. Všichni by ale mohli ocenit tradičně kvalitní hudební složku a některé dobře zvládnuté pohybově a fyzicky náročné herecké party.

Zařazení této hry do repertoáru nebylo rozhodně nic odvážného. Dramaturgie vsadila da to, že celkem vtipnému textu se zasměje každý. Mnohé humorné repliky, zejména v první půli, však zůstávají nevyužity, protože jsou skryty v monotónním proudu řeči. Divák nemá čas se zasmát. Také volba jemného Marka Příkazkého do role cynického hulváta Pierra Brochanta nebyla úplně šťastná. Josef Koller si v titulní roli počínal lépe. Bavit by se tu měli i herci a z této inscenace jsem tento dojem neměl.

Prvoplánová hloupůstka, která nemá jinou ambici než zvednout pár Pražáků od televize a na zájezdech předvést venkovanům známé herce. Ti sice ukážou leccos ze svého umění, ale nelze se ubránit dojmu, že je to pouhá rutina. Titul by byl snad vhodný pro ochotnické soubory, které by do toho daly více srdíčka.

U Cyrana jsem nevěděl, za co mám strhnout body, tady nevím, co bych pochválil. Snad pohyb herců na jevišti, zvláště úvodní rvačku. Pak už bohužel jen nuda. Jiří Hejcman zahrál uhrančivého Cyrana, ale jeho Joe je protivný toporný panák. Z ostatních se do toho trochu obula představitelka Winnifred, jinak to herce patrně ani nebaví, nemají moc co hrát. Je otázkou, jestli má ve 21. století ještě cenu parodovat žánr, který je sám o sobě už notně vyčpělý.

Je dobře, že tato muzikálová adaptace jinak trochu vyčpělého Vrchlického textu existuje, film lze jistě označit jako národní kulturní dědictví. Nechápu však, proč si tento kus bere do repertoáru profesionální divadlo, aniž by sledovalo nějaký speciální tvůrčí záměr. Je to podle mého názoru mrhání hereckým potenciálem. Ano, zpívají docela hezky, ale Matuška a Vondráčková byli lepší. Sympaticky působí sborové scény. Za dramaturgii 10%, za provedení 30.

Úvod byl docela slibný-propracovaná scéna, dobře znějící kapela, sehraný soubor. Dále však už však všechno stejné. Text plný frází, prázdný patos, hra na efekt bez emocí. Je otázka, jestli tento příběh neměl zůstat jen dojemnou novelou, která je světoznámou. Proč se proboha z každé slavné prózy musí dělat muzikál? Myslím, že i Romain Rolland by se ohradil. Zásah do jeho něžného a intimního příběhu tu je opravdu brutální. Několik hezkých hudebních výstupů (v jinak dost monotónní hudbě) a působivé pantomimické výstupy smutného klauna, jinak dvě a půl hodiny k nepřečkání.