Jakub Vladimír

Velmi efektní scénografické efekty a opravdu velmi viditelné nasazení a přesvědčení všech vystupujících bohužel nijak neobhajuje, že na půdě DISKu vznikla didakticky ekologická agitka, oživující tradici socialistického realismu. Přesvědčování přesvědčených a obecně velmi násilné prezentování názorů, o kterých jsme všichni, co jsme v sále seděli už přesvědčení byli.
Své diváky si ti najde (na mé repríze byl vášnivý potlesk ve stoje), já však mezi ně nepatřím.

Když jsem si přečetl, že se jedná o jevištní koncert a tedy ne o klasické divadlo byl jsem poněkud rozpačitý. Jakmile jsem ale usedl na sedadlo a uslyšel první tóny, bylo mi jasné že jsem nepochybil.
Nádherná hudba, podporující výborný přednes a zpěv všech představitelů, přednášejících výborně vybraný text.
Samozřejmě forma koncertu začne být ke konci trochu ohraná a představení začne lehce nudit. To ale naštěstí poslední dvě písně absolutně rozbijí a i spícího diváka zaručeně probudí a zaktivují.

Variace na Oidipovské téma kterou jsem už ale někde viděl. Ale za mě to nutně nevadí.
Samozřejmě hledat nějaký základní klíč pro inscenaci, která je pelmel všemožných postmoderních odkazů nelze, ale narozdíl od jiných uživatelů jsem byl baven a nijak mi to nevadilo.
Je mi jasné že bude asi velký rozdíl, pokud člověk viděl jen Vojcka, nebo je zkušenější Hábův divák, ale já se naštěstí řadím do kategorie první, a tak jsem z představení odcházel spokojený, i když s vykřičníkem ohledně opakující se poetiky Michala Háby.

Inscenace o identitě a společenských postavení, o tom jak všichni hrajeme jen nějakou roli a pouze nosíme maskya zároveň možná i o české pivní kultuře?
Pro mě naprosté překvapení a objev, jelikož jsem se na představení dostal prakticky náhodou, ale o to víc mě vzalo.
Naprosto geniální pohybová synchronizace a choreografie obecně, zajímavé jevištní nápady a výborný humor.
Jak už jsem říkal pro mě naprostý objev, který budu určitě lidem doporučovat na potkání.

Čekal jsem to mnohem horší. Hitparáda to není, ale člověka to zabaví, hlavně díky výborné scénografii a kostýmům. I herecky se jedná o (až na pár výjimek v pruběhu celého představení) velmi solidní výkony.
Jen dramaturgicky by to chtělo trošku doladit, hlavně pro svou naprosto rozpadlou druhou polovinu. 3koda i několika dobrých nápadů (stínohra, zvuky pomocí mikrofonu), které ale nejsou ve finální podobě dodělané a tak člověku prostě připadají navíc.
Jinak se ale jedná o slušnou inscenaci s výbornou prací s textem.

Silná inscenace, která by se na první pohled mohla zdát jako obyčejná demonizace Ruska, ale ve skutečnosti ukazuje chtíč několika po moci hladových a nechutných osob, které jejich ctižádost nakonec zlikviduje. Velmi chytře napsaná originální hra velmi úctyhodně podpořena skvělými inscenacnimi napady v čele se scénografií a hereckými výkony, převážně tím Tomáše Šulaje.
Za mě určitě jedna z těch věcí, na kterou se vyplatí zajet do Brna.
Mrazí, baví ale nepoucuje a nabízí spoustu prostoru pro vlastní názor na celou situaci.

Viděno na Bílé hoře a v tom je možná ten problém. Určitě na představení zajdu ještě na jinou lokalitu, protože na to co jsem čekal, bylo za mě prostředí Santiniho stavby plně nevyužito.
Zároveň se představení ovšem za mě tématicky točí v kruhu, kdy prakticky pouze parafrázuje jednu myšlenku stále dokola.
Naštěstí je celé pžedstavení doporovázeno vynikající hudbou která mě nechávala se unášet v tom letním dni na Bílé hoře.

Pohybové divadlo moc nemusím, a tak jsem na představení šel téměř s nulovým očekáváním. A to se nakonec ukázalo, jako nejlepší rozhodnutí.
Spojení hudby a pohybu mě do jisté míry opravdu nadchlo.
První polovina byla na můj vkus až moc popisná a střídala monotónně humornou činohru s pohybem. Ve druhé polovině se to ovšem zlomilo s Táborem, který nabízí nádherně lyrické propojení hudby a pohybu a který mě za celý večer nachl asi nejvíc.
Jde tedy určitě o hezkou podívanou, která ovšem nenabízí nioc převratně nového a je vlastně dost opatrná a hlavně se snaží být přísstupná širšímu publiku.

Minulost, přítomnost i budoucnost Ruského národa.
Všudypřítomná nesvoboda strach a zoufalost fungují ve spojení s betonově chladnou X10 výborně.
Nejedná se o jednoduchou rychlovku jak kvůli intelektuální tíze tématu, tak kvůli nervy drásající atmosféře, která pro mě po zjištění faktu, že text neni současný ale z roku 1993 ještě stoupla.
Obrazovost celé inscenace a hravost, kterou herci ve svých výkonech předvádí pomáhá k tomu, že vas na začátku chytne a i přes svou dvou hodinovou stopáž nepustí.
Postupné přiblížení k abstraktnější ideologické a politické stránce poté funguje jako mrazivá tečka k jinak celkem komickým situacím.

Divadelni událost sezóny minimalne v DNZ.
Fenomenální König s Lewandowskou, kteří celou inscenaci nesou na svých zádech a zároveň mají mezi sebou až nezvykle velkou chemii, na to že spolu hrají poprvé. Jejich vztah na jevišti je hnací
motor všeho.
Skvělá je i scénografie, která je za mě velmi originální a obsahuje spoustu dobrých překvapení.
Naprosto zdatně vytvořena jemná a pro všechny, kdo se na inscenaci podíleli, osobní věc, která naprosto realisticky vyobrazené lidské pocity a za mě se vyrovnává téměř dokonalé Paní Dallowayové

Inscenace, která místo toho aby byla divadelní, sází na střihovitost a krátké vtipné (popřípadě strašně dramaticke a nervy drásající v případě poloviny druhé) scénky.
Původní scénář a proto vím že je vtipný a chytrý. O to víc mě mrzí, že vlastně dost chytré vtipy jsou zde až příliš rozpytvořené.
Tohle mi zkrátka nesedlo.

Nerozuměl jsem tomu. Vůbec nevím o čem to bylo. Ale strašně mě to bavilo. Prakticky jde o čísté hraní si na divadle. Se slovem, s divadelními znaky s objekty. Je to prostě extrémně zábavné a hravé. Hloubku jsem v tom nenašel, ale to vůbec nevadí, člověk čas od času musí vypnout a užívat si hravost jevištního projevu.

Kdyby to aspoň bylo blbý. Ale ono je to hlavně velká nuda.
A on tam je potenciál. Nějaké téma společenského rozpadu a lidské tendenci k animalističnosti je zajímavé.
Ale ono to není absolutně dramaturgicky zvládnuté. Začne velmi pomalým tempem a už se z něj nedostane.
Ano asi 4x jsem se upřímně a velmi silné zasmál. Ale to je tak všechno a v 95 minutách je to žalostně málo.
Mrzí mě to protože mám zábradlí rád, ale tohle je prostě takový meh.
A to je asi to nejhorší.
Kdybych byl aspoň rozčílený, ale s divadla jsem odcházel a říkal si ok ale mohl jsem dělat X jiných věcí.

Normálně nemusím ditaktický divadlo. Ale je tohle vlastně ditaktický? Ano ale zároveň ne.
Ano lehce to poučuje, ale strašně zábavně a poutavě. Téma, které by se dalo jednoduše vystavět hodně jednostranně staví absolutně objektivně, kdy vlastně nikdo nevychází jako úplný klaďas. A takhle to má být.
Celé je to strašně zábavné a Cimrmanovský konec společně s finální zdrcující pointou fungují skvěle.
Ostatně jako celá inscenace.
Jestli nějak dělat divadlo o složitých tématech tak takhle.

Inscenace která mě naštěstí (narozdíl od mých přátel, se kterými jsem na představení byl) nějakou svojí náladou a atmosférou pohltila a tak jsem se alespoň lehce bavil. Obešel bych se bez toho aniž bych to viděl? Určitě.
Nejzajímavějším na celé inscenaci jsou určitě výtvarné experimenty Petra Nikla, které udržovaly po celou dobu mou pozornost. Ale je to škoda, protože Lucie Trmíková je fantastická herečka, ale tady tomu nějak moc nerozumím.
Určitě oceňuji, že Trmíková nabídla takto osobní zpověď. Ale to je možná ten problém. Ta inscenace je natolik osobní, že se na ni divák absolutně nemá šanci naladit.

Postmoderna, alternativní divadlo, levice, kritika, reifikovaná kurva.
Pokud se vám ani jedno z těchto slov nelíbí, na Vojcka nechoďte.
Jedná se o postmoderní jízdu, absolutní rozklad původního textu a témat obsažených v něm, kterou diváka bez zastavení provází absolutně skvělý herecký ansámbl v čele s Hochmanem, který předvádí téměřv nadlidský výkon v dvou naprosto odlišných polohách.
Nesedne to každému, to je jasné a ostatně v kontextu Hábovy tvorby to vlastně dává smysl. Mně to ale sedlo, hodně a určitě plánují jít na více repríz.
No jak jinak tuto glosku uzavřít než tím, že jsme všichni tak trochu Vojcek. Reifikovaný kurvy.

(75%)
Vlastně naprosto osobní inscenace (nejspíše) pro všechny, kdo se na ní podíleli. A naštěstí je zo vidět. Melancholie a nostalgie diváka chytne a po zbytek představení nepustí. Spoustu zábavných scénických "vtipů" diváka vytrhne z jinak neměnného tempa.
Je třeba také vypíchnout všechny herecké výkony, převážně všechny čerstvé absolventy DAMU, kteří mě opravdu překvapili.
Jen si říkám jestli takovýto typ osobní zpovědi by se neměl dělat spíše jak představení osoby/souboru a ne jako rozloučení.
Dále pak míchání osobních zpovědí a příběhu obyčejných lidí z Ústí mě poněkud mátlo.
Ale jinak jsem do Prahy odjížděl nadmíru spokojený.

Absolutní vrchol českého divadla. Takhle nějak si představuji že by se divadlo (obzvláště třeba v Národním) dělat mělo.
Neotřelé, plné chytrých postmoderních her s textem (otázka Otce vysí celou dobu v atmosféře, tak proč by nemohl doslova vyset ve vzduchu apod.) a dalších klasických "Fričovin". Samozřejmě představení se kvůli lehce repetetivnímu rytmu (který je takhle ale vytvořen naschvál a který je naštěstí několikrát rozbíjen) poněkud táhne a já se několikrát přistihl při koukání na hodinky.
To však neznamená, že nešlo o unikátní experiment, která se na českém divadelním rybníčku jen tak nevidí a jsem moc rád že jsem inscenaci stihl.

Národní třída Jaroslava Rudiše pro levičáky. Absolutně poutavá inscenace která od začátku do konce diváka zaujme převážně díky hereckému výkonu Dominika Telekyho, který nejen podává fantastický výkon, co se týče mluveného projevu tak hlavně velmi uctyhodný fyzický výkon. Jediným kamenem úrazu inscenace je rytmus. Ten na začátku nějak stanoví a už se ho nezbaví, což vede bohužel k lehké repetici a celé se to zdá lehce dlouhé. Naštěstí se zde občas objeví momenty, které rytmus rozbijí, které fungují jako nejsilnější části. I přes repetetivnost ale inscenace díky hereckému výkonu a tématu za to stojí a ve mně probudila zájem o Brněnské divadlo

Adaptace, jejíž nejsilnější momenty jsou ve chvíli kdy neadaptuje. JE to špatně? To je otázka. Člověk, který neviděl film, na kterém je inscenace založena si ničeho nevšimne. My ostatní víme.
Bohužel dalším nedohume/sílou inscenace je Dan Kranich, který svým herectví přestřeluje všechny ostatní (kteří hlavně už z principu nehrajou vůbec dobře).
První polovina je neúnosná, ale ta druhá nastaví tempo (právě díky Kranichovi, který v inscenace začne figurovat víc) a začne být výborná.
Jen kvůli hereckému výkonu Kranicha a scénografii (která je nadprůměrná) za mě isncenace stojí za to.

(75%)
S Wernischovou poezií jsem obeznámen okrajově, ale holduji poezii podobné, ze stejného období. Takže je v celku logické že jsem si tenhle absurdní výlet, který prakticky funguje jako ilustrovaná sbírka poezie v zásadě užil. Sice ano, lze na inscenaci uplatnit klasický termín "mohlo by to být o hodinu delší, ale klidně také o hodinu kratší" ale ono to v zásadě nevadí protože inscenace baví. Texty jsou doporvázeny zábavnými a nápaditými kostýmy a fenomenální hudbou, která byla právem oceněna cenou divadelní kritiky.
Kolem a kolem je to prostě nehorázně zábavné a nabízí krásný vhled do jednoho specifického žánru poezie.

Pro mě absolutně nesmrtelná inscenace. Vždy mě absolutně pobaví, nachází se zde mnoho absolutně ikonických hlášek, které se staly součástí mého každodenního slovníku. Zároveň se ale pod vrstvou komiky skrývá příběh strašně derpimující a smutný.
To vše je samozřejmě podtrženo úžasnými hereckými výkony a fascinující scénografií.
Takhle se má dělat divadelní adaptace.

75%
Představení který mě vlastně kompletně svým obsahem, tématem, obrazy a výkony absolutně přehltilo. Za mě se tam toho prostě děje moc a divák nemá šanci se z jedné intenzivní situace/obrazu vzpamatovat, protože je rázem poslán do druhého.
Není to špatné to určitě ne. Jen prostě strašně intenzivní. Nedává do žádný prostor pro vydechnutí.
Jinak samozřejmě třeba obrazovost představení je úchvatná. Každá jedna scéna by se dala vyfotit a vystavit na zeď.
Jen se z toho prostě nafukuje hlava.
Je toho zkrátka moc.
A i když člověk spořádá 2 kila nejlepšího masa, co kdy spatřilo světlo světa, přejí se.