Jakub Vladimír

(75%)
Vlastně naprosto osobní inscenace (nejspíše) pro všechny, kdo se na ní podíleli. A naštěstí je zo vidět. Melancholie a nostalgie diváka chytne a po zbytek představení nepustí. Spoustu zábavných scénických "vtipů" diváka vytrhne z jinak neměnného tempa.
Je třeba také vypíchnout všechny herecké výkony, převážně všechny čerstvé absolventy DAMU, kteří mě opravdu překvapili.
Jen si říkám jestli takovýto typ osobní zpovědi by se neměl dělat spíše jak představení osoby/souboru a ne jako rozloučení.
Dále pak míchání osobních zpovědí a příběhu obyčejných lidí z Ústí mě poněkud mátlo.
Ale jinak jsem do Prahy odjížděl nadmíru spokojený.

Absolutní vrchol českého divadla. Takhle nějak si představuji že by se divadlo (obzvláště třeba v Národním) dělat mělo.
Neotřelé, plné chytrých postmoderních her s textem (otázka Otce vysí celou dobu v atmosféře, tak proč by nemohl doslova vyset ve vzduchu apod.) a dalších klasických "Fričovin". Samozřejmě představení se kvůli lehce repetetivnímu rytmu (který je takhle ale vytvořen naschvál a který je naštěstí několikrát rozbíjen) poněkud táhne a já se několikrát přistihl při koukání na hodinky.
To však neznamená, že nešlo o unikátní experiment, která se na českém divadelním rybníčku jen tak nevidí a jsem moc rád že jsem inscenaci stihl.

Národní třída Jaroslava Rudiše pro levičáky. Absolutně poutavá inscenace která od začátku do konce diváka zaujme převážně díky hereckému výkonu Dominika Telekyho, který nejen podává fantastický výkon, co se týče mluveného projevu tak hlavně velmi uctyhodný fyzický výkon. Jediným kamenem úrazu inscenace je rytmus. Ten na začátku nějak stanoví a už se ho nezbaví, což vede bohužel k lehké repetici a celé se to zdá lehce dlouhé. Naštěstí se zde občas objeví momenty, které rytmus rozbijí, které fungují jako nejsilnější části. I přes repetetivnost ale inscenace díky hereckému výkonu a tématu za to stojí a ve mně probudila zájem o Brněnské divadlo

Adaptace, jejíž nejsilnější momenty jsou ve chvíli kdy neadaptuje. JE to špatně? To je otázka. Člověk, který neviděl film, na kterém je inscenace založena si ničeho nevšimne. My ostatní víme.
Bohužel dalším nedohume/sílou inscenace je Dan Kranich, který svým herectví přestřeluje všechny ostatní (kteří hlavně už z principu nehrajou vůbec dobře).
První polovina je neúnosná, ale ta druhá nastaví tempo (právě díky Kranichovi, který v inscenace začne figurovat víc) a začne být výborná.
Jen kvůli hereckému výkonu Kranicha a scénografii (která je nadprůměrná) za mě isncenace stojí za to.

(75%)
S Wernischovou poezií jsem obeznámen okrajově, ale holduji poezii podobné, ze stejného období. Takže je v celku logické že jsem si tenhle absurdní výlet, který prakticky funguje jako ilustrovaná sbírka poezie v zásadě užil. Sice ano, lze na inscenaci uplatnit klasický termín "mohlo by to být o hodinu delší, ale klidně také o hodinu kratší" ale ono to v zásadě nevadí protože inscenace baví. Texty jsou doporvázeny zábavnými a nápaditými kostýmy a fenomenální hudbou, která byla právem oceněna cenou divadelní kritiky.
Kolem a kolem je to prostě nehorázně zábavné a nabízí krásný vhled do jednoho specifického žánru poezie.

Pro mě absolutně nesmrtelná inscenace. Vždy mě absolutně pobaví, nachází se zde mnoho absolutně ikonických hlášek, které se staly součástí mého každodenního slovníku. Zároveň se ale pod vrstvou komiky skrývá příběh strašně derpimující a smutný.
To vše je samozřejmě podtrženo úžasnými hereckými výkony a fascinující scénografií.
Takhle se má dělat divadelní adaptace.

75%
Představení který mě vlastně kompletně svým obsahem, tématem, obrazy a výkony absolutně přehltilo. Za mě se tam toho prostě děje moc a divák nemá šanci se z jedné intenzivní situace/obrazu vzpamatovat, protože je rázem poslán do druhého.
Není to špatné to určitě ne. Jen prostě strašně intenzivní. Nedává do žádný prostor pro vydechnutí.
Jinak samozřejmě třeba obrazovost představení je úchvatná. Každá jedna scéna by se dala vyfotit a vystavit na zeď.
Jen se z toho prostě nafukuje hlava.
Je toho zkrátka moc.
A i když člověk spořádá 2 kila nejlepšího masa, co kdy spatřilo světlo světa, přejí se.

Inscenace, která přináší na divadelní prkna velmi zajímavý text, avšak jeho nadčasovost zasypává v hromadě zbytečných aktualizací, které působí až didakticky. Což je ale zbytečné. NA isncenaci budou chodit hlavně mladí lidé (pro které je očividně inscenace vytvořena), kteří o tématech v textu poučováni být nemusí, jelikož cílovka tyto názory už má. Najednou inscenace působí jako by poučovala poučeného.
Jinak ale inscenace obsahuje výbornou hudbu Berlin Manson a nadprůměrné herecké výkony v čele s Vojtěchem Franců, který ani na chvíli nezklouzává k parodii, i když k tomu jeho role může vybízet.

65%
Zajímavě scénograficky pojato. Spousty výborných nápadů (brýle, mikrofon na ruce). Skvěle se doplňující Bednář s Kubátovou. Představení má silný začátek a konec, bohužel se ale za mě veprostřed místy trochu rozpadá. Určitě ale stojí za návštěvu.

Jakožto velký fanda originálního filmu považuji tuto adaptaci za znásilnění, možná až zneuctění originálu.
Opravdu nechápu jak to mohl vytvořit někdo, kdo něco s originálním filmem společné má.
A to ani nemluvím o tří hodinové stopáži.

Skvělá inscenace, jejíž největší nevýhodou je její stopáž.

Krásný příklad jak nedělat moderní zpracování. Představení zabaví, ale nachází se zde spoustu naprosto zbytečných rozhodnutí.
Převykládání Krále Oidipa pomoocí jídla je naprosto zbytečné udělání nepořádku na jevišti (které já osobně v lásce nemám). A zahrnutí drog a sebepoškozování je naprosto zbytečně, hloupě až necitlivě nacpáno do představení aby jakože mělo nějaké moderní poslání.
Možná obyčejného puberťáckého diváka zabaví, poučený divák však potřebuje něco víc.